Křídla noci

Kapitola 19

„Kdo jsi?“ můj rozechvělý hlas se rozléhá prázdným prostorem.
Adam se pomalu usměje. „Otázkou zůstává, kdo nebo co jsi ty, Lýdie.“
„Nevím, o čem to mluvíš. Okamžitě mě odvez domů.“
„Víš. Víš to velmi dobře od doby, kdy jsem ti trochu pomohl pochopit.“
Zamračím se nad jeho chvástajícími slovy. „Pomohl?“
„Potřeboval jsem, abys na to přišla sama.“
Strnu. Věděl to celou dobu? Vytřeštím na Adama oči. „Proč?“
Vypadá, že nad tím opravdu uvažuje. Náhle se hlasitě rozesměje. „Dobře, nepotřeboval. Mohl jsem ti říct, co ve skutečnosti jsi, ale větší zábava byla sledovat, jak jsi k tomu závěru dospěla sama. Změnit ti studijní předměty byla hračka. A vybrat téma, tvé podstaty tak blízké, bylo opravdu jednoduché. Ten dědek Pert mi to dost usnadnil, i když jsem ho musel trochu popostrčit správným směrem.“
Po jeho slovech se mi sevře žaludek a rozbuší srdce. Zděšeně zírám do Adamových pronikavých očí, které si mě pobaveně měří. Jeho pohled sjede k mým dlaním, které vzteky zatínám v pěst. Svírám je tak silně, až se mi nehty bolestivě zarývají do dlaní.
„Chceš mi snad ublížit? Mně?“ Ta představa ho rozesměje ještě víc. Náhle jeho chlapecký hlas získá ryze ženský tón. Chladný, vypočítavý a ostrý jako břitva. Adamovy oči se zalijí černou barvou. Smích pomalu utichne a nahradí ho krutost, se kterou na mě shlíží. „Už dlouho tě hledám, Lýdie.“
Strnu. To není možné. Párkrát zamrkám, jestli se mi to jen nezdá.
„Nečekala jsi mě snad?“ nadzvedne obočí.
„Morana?“ zeptám se opatrně.
„V celé své kráse,“ na okamžik sklopí zrak, než zase vzhlédne. „Tedy…skoro.“
Zatnu dlaně ještě víc, protože cítím, jak se mi ruce začnou třást. Bolesti si snažím nevšímat. „Nerozumím tomu. Ty jsi…Adam?“
„Jen jsem si půjčila jeho tělo,“ pokrčí rameny. „Potřebovala jsem se k tobě dostat. Netušila jsem však, jaký je to uzavřený kluk. To mi trochu stěžovalo plán, ale byla jsem celkem přesvědčivá, ne? Ani Stela nepoznala rozdíl.“
V hlavě mi víří zmatek. „Co ode mě chceš?“
Nakloní hlavu na stranu. „Co myslíš?“
„Nemůžu ti pomoct,“ řeknu i přes strach, který v sobě cítím.
„Ale můžeš, Lýdie.“
„Neumím ovládat sny.“
„Můžu tě to naučit,“ nabídne velkoryse.
Vím, že za to bude něco chtít, ale na pár vteřin mě její slova znejistí. Opravdu jen na pár lákavých úderů sekundových ručiček mě napadne, že by to dokázalo vyřešit veškeré problémy. Kdybych zvládla ovládat noční děsy, kterými ničím spánek svých blízkých, přestala bych si vyčítat svoji existenci. „Nebudu ti pomáhat,“ vysoukám ze sebe znovu s námahou, přestože mě na jazyku svrbí docela jiná odpověď.
„Získala bys tím velkou moc,“ snaží se mě zviklat.
„Proč já?“
Morana zapátrá v mých očích, než překvapeně nadzvedne obočí. „Neřekli ti to,“ promluví po chvíli ticha. Není to otázka.
Přimhouřím na ni oči. „Neřekli, co?“
„Jsi výjimečná, Lýdie.“
„Nejsem přece jediná na světě.“
„Nejsi,“ souhlasí. „Ale nikdo není jako ty.“
Jako já? „Co tím myslíš?“
„Řekla jsem ti přece, jaké prokletí poskytne ženu, než se stane můrou.“
Snažím se vzpomenout si, ale mám v hlavě takový zmatek, že se nedokážu soustředit. Morana sleduje moji snahu se zjevnou skepsí. „Sedmá dcera,“ napoví mi podrážděně.
„Sedmá dcera?“ zopakuju otupěle. Jsem si jistá, že tohle bych si pamatovala.
Mávnutím ruky moje myšlenky utne. Vydá ze sebe něco velmi podobného zavrčení. „Můrou se stane sedmá dcera, pokud nejsou v rodině počati žádní muži. V dřívějších dobách bylo tohle požehnání časté, ale dnes je to vzácnost. A pokud ta dcera je dávným potomkem bohů? Tomu se říká unikát,“ usměje se potěšeně.
„O kom to sakra mluvíš?“
„Tím potomkem jsi ty, Lýdie.“
„Jsem jedináček,“ prohlásím pevně.
Vyšle ke mně další ze svých frustrujících vydechnutí. „Nemám důvod ti lhát.“
„Nemáš důvod mi říkat pravdu,“ opáčím.
„Myslíš jako tvoje matka?“ vysměje se mi.
„Odcházím.“
„Ty neodejdeš, Lýdie. Tolik tě zajímá pravda, kterou před tebou všichni tají.“
„O kom to mluvíš?“
„O ženě, která se vydává za tvoji matku.“
„Lžeš,“ zakřičím na ni.
„Marika není jediná, kdo před tebou skrývá svá tajemství.“ Jakmile zahlédne můj výraz, zatváří se vítězoslavně. „Začínáš pochybovat.“
Zavrtím hlavou. Ne. „Nevěřím ti. Jsou to jen hnusné lži.“
„Tak ti v tom ještě více pomohu. Před osmnácti lety a dvěma týdny tě doktor zaměnil za mrtvého chlapce. Pár let mi trvalo, než jsem se dopátrala pravdy. Když jsem zjistila, že žiješ, začala jsem plánovat. Čím jsi byla starší, tím více jsem tě cítila. Stvořila jsem vás. Mohu vás ovládat, vypátrat, usmrtit… můžu si s vámi dělat, co se mi zlíbí,“ luskne prsty. „Zavřená tam dole ale nic nezmůžu. Během zimních měsíců jsem tě však nepřestávala hledat. Párkrát jsem tě měla skoro na dosah,“ natáhne ke mně ruku, „ale pokaždé jsi mi unikla,“ dopoví a dvakrát s ní mávne ve vzduchu. „Ten otravný Jonáš léta Marice donášel,“ odfrkne si, „ale jsou to jen lidé. Stačilo počkat, až se naskytne příležitost. Černoboga jsem přemluvila k tomu, aby mi pomohl z Navy utéct. Slíbila jsem mu, že vláda nad podsvětím bude jeho. Ten pitomec na to naletěl. Já se o nic nedělím,“ zatváří se neústupně. „Už nikdy.“
„Proč mi teda nenařídíš, abych udělala, co po měn žádáš, když máš moc mě ovládat?“
„Mohla bych,“ přikývne.
Přimhouřím na ni oči. „Teď lžeš.“ Kdyby to byla pravda, jsem si jistá, že by to už dávno udělala.
Převrátí oči. „Povím ti jeden příběh,“ začne, ale ostře ji přeruším.
„Nemám náladu na další pohádky. Chci, abys ty dveře okamžitě otevřela.“
Morana však pokračuje, jako by mě neslyšela. „Kdysi dávno se jeden z vyšších bohů zamiloval do krásné bohyně. Ta však tajně milovala někoho jiného, proto ji nešťastně zamilovaný bůh v převlečení za jejího milého svedl a přivedl do jiného stavu. Bohyně přišla na to, že otcem jejího nenarozeného dítěte není ten, koho milovala, a nebyla z toho právě nadšená. Abych to shrnula, to, co provedla, mělo za následek, že uražený bůh nechal její dítě rozplynout,“ rukou ve vzduchu obkreslí malé kolečko. „Tady příběh končí, ale už jen ti zasvěcení ví, že její dítě nezemřelo. Bylo podstrčeno lidské ženě, která jej odnosila a vychovala jako své vlastní. Bylo však potomkem bohů a,“ zvedne ukazováček,“ teď se dostáváme k té nejdůležitější části i všechny děti narozené v téže linii.“
 Pochybovačně nakrčím čelo. „To už je hodně let. I kdyby to byla pravda, je to opravdu mrňavé procento krve.“
Znovu máchne rukou. Moje uštěpačné poznámky se snaží odehnat jako otravnou mouchu. „Tak či tak to malé procento, jak ty říkáš, zapříčinilo, že máš vlastní vůli a moc větší než kterákoli můra, kterou jsem kdy stvořila.“
Vlastní vůli? „Tím myslíš, že mě nemůžeš ovládat?“
Nadzvedne obočí. „Jsi vážně chytrá.“
„Odcházím,“ oznámím a chystám se vykročit ke dveřím.
„Ano, dává ti to tu výhodu,“ usměje se, jako bych jí právě nemařila plán. Zarazí mě však její další slova. „Pamatuješ na hokejový zápas? Na to, co se stalo, když jsi do své moci chytila toho chudáka? Cítila jsi to, že ano? Tu touhu a moc. Takovou, že by stačilo říct a byl by na místě mrtvý. Zabily by ho noční děsy. Nechápeš, co všechno bychom spolu dokázaly? Kdybych tě tenkrát nezastavila…hm…nevím, co by se stalo,“ zavrtí s pobavením hlavou.
Vzpomenu si, jak do mě Adam narazil a tím zpřetrhal pouto, které jsem si k neznámému muži nevědomky vytvořila. „To ty jsi mi šeptala do ucha, ať s tím přestanu?“
Souhlasně zamručí. „Ještě nebyl ten správný čas.“
Zamyslím se. „A tehdy v parku? I to jsi byla ty?“
„Slyšela jsi mě?“ radostí zatleská. „Přiznávám, že jsem měla obavy, že má moc nebude tak silná, aby se k tobě má slova dostala. A vida.“
A tehdy, kdy Patrik utekl po našem polibku? Slyšela jsem ji. Upřeně se jí podívám do očí, nicméně sotva otevřu pusu, promluví, jako by tušila, co se mi právě honí hlavou: „Musím připustit, že jsem si myslela, že to ten chlapec ustojí.“
Zatnu zuby. „Jak jsem řekla, nemůžu ti pomoct.“
„Ano, svoji moc neumíš ovládat. Zatím. Ani netušíš, co všechno dokážeš. Ta moc tě pohltí, jestli ji nedostaneš pod kontrolu, Lýdie.“
„Ne,“ řeknu rozhodně, přesto se mi po jejích slovech sevře  žaludek.
„Nemusíš se rozhodnout hned,“ usměje se.
„Jak…jak jsi mě vůbec našla?“
„Já své můry vždycky vycítím, přestože mi to tvoje božská krev trochu ztěžovala. Navíc mě pokaždé Marika přelstila a odvezla tě pryč,“ ušklíbne se.
„Jak jsem řekla, nemůžu ti pomoct,“ pevně sevřu rty.
Chvíli mě pozoruje, než pomalu přikývne. „Stela je opravdu dobrá kamarádka. Řekla bych, že nejlepší, kterou jsi kdy měla. Má tě hodně ráda.“
„Opovaž se jí ublížit,“ vyhrknu.
Zlehka se usměje. „Myslím, že jsme konečně našly společnou řeč.“
Ticho, které po jejím hrozivém prohlášení panuje, přeruší vyzvánění telefonu. Vytáhnu mobil ze zadní kapsy.
„Máma,“ zašeptám, přičemž mi po tom jediném slově naskočí husí kůže. Může to být pravda? Může být žena, která mě vychovala a kterou jsem celý život nazývala mámou, někdo úplně jiný? Kvůli čemu? Prokletí, jehož následkům jsem stejně neunikla?
,,Tak už to konečně zvedni,“ převrátí otráveně oči. „Jak dlouho to ještě musím poslouchat?“
„Mami?“ oslovím ji neúmyslně, než se stihnu zarazit.
„Lýdie, kde jsi?“ zeptá se a v jejím hlase uslyším napětí. Dnes ale nemám chuť ji uklidňovat. To, co mi řekla Morana, mě ranilo. Celý můj svět se mi hroutí pod nohama. Zavřu oči a v duchu napočítám do deseti, abych se uklidnila. Moc to nepomáhá, protože jakmile máma znovu promluví, vrátí se můj vztek a spolu s ním i bolest.
„Lýdie, jsi tam?“ zavolá rozrušeně.
Nakonec s výdechem odpovím: „Ano.“
„Jsi v pořádku?“
„Jo, jasně. Jsem v pořádku,“ vysoukám ze sebe po chvíli ticha. Morana, v těle Adama, vypadá dost znuděně. Naznačí mi, abych si pospíšila. Kdybych věděla, jak uspíšit vyčerpávající hovory se svojí starostlivou matkou, dávno bych se o to pokusila.
„Kde jsi?“ zopakuje.
„Jsem u Stely,“ vyslovím první lež, která mě napadne.
„Zajímavé. Právě jsem domluvila s její matkou a Stela je doma. Sama. Můžeš mi laskavě říct, kde jsi a s kým?“
Odpověď mě svědí na jazyku, ale letmým pohledem na svého společníka se ujistím, že by to byla chyba. „Hned se vrátím domů.“
„Ty mi neřekneš, kde jsi?“ Máma je evidentně překvapená. A není sama. Ve sluchátku v pozadí zaslechnu jiný hlas, mužský, který okamžitě poznám. „To je Patrik?“
„Ano,“ odpoví máma tiše.
„Co dělá u nás doma?“
„Hledá tě, Lýdie. Má o tebe strach, stejně jako já.“
„Nemusíš. Budu brzo doma. Musím už jít,“ zavěsím a střetnu se s Moraninou usmívající se tváří.
„Ach ano. Nesmíme ani zapomínat na toho chlapce. Dáváš mi opravdu velké množství munice, Lýdie. To je jeden z vašich nedostatků. City,“ vyprskne s opovržením.
Skloním pohled k zemi a snažím se uklidnit.
Bez varování se otevřou dveře za jejími zády. Dovnitř vtrhne chlad zimní noci. Morana se otočí k odchodu, ale ještě se ohlédne přes rameno. „Dávám ti dva dny na rozmyšlenou, můro. Buď jsi se mnou, nebo,“ odmlčí se a zvedne pohrdavě bradu, „proti mně,“ dodá se zlověstným úsměvem. Vyjde ven, a jakmile uslyším startovat auto, uvědomím si, že mě tu nechala.
„Skvělý,“ zamumlám, než sama vykročím ke dveřím. Sejdu schody a kabát si přitáhnu blíž k tělu. Nevím, jak dlouho jsme byly ve skladišti, ale připadá mi, jako by byla venku ještě větší zima. Silný vítr čechrá vlasy, které nezakrývá čepice a mráz mě šlehá do tváře. Myšlenky mi zmateně skáčou jedna přes druhou, až mám dojem, že se mi snad rozskočí hlava. Zavřu oči a dlaně silně přiložím ke spánkům. Nakonec vytáhnu z kapsy bundy telefon, ale než stihnu navolit číslo, v dálce zahlédnu světla přijíždějícího vozidla. Nejdřív si myslím, že se vrací Morana, ale jak se auto přibližuje, rozeznávám Rover, který patří Rábovým. Auto zastaví jen pár metrů ode mě. Z místa spolujezdce vystoupí Patrik a rozběhne se ke mně. Přestože mě oslňují světla, jsem si jistá, že za volantem sedí Tomáš.
S výdechem vykročím Patrikovi vstříc.
„Co tady děláš?“ vyhrkne, zatímco mě podrobí zkoumavým pohledem. Nečeká, až mu odpovím. Vezme mě za paži a odvede k autu, kde mě vtlačí na zadní sedadlo. Pak se posadí vedle.
„Jak jste mě našli?“ Oči mi zabloudí k sedadlu řidiče. Měla jsem pravdu. Tomáš se k nám otočí a vymění si s Patrikem pohled.
„Díky mobilu,“ přizná Tomáš.
„Jsi v pořádku, Dio?“ zeptá se Patrik starostlivě.
Opřu se do sedadla a sklopím pohled do klína. Pak zavrtím hlavou. Patrik ke mně opatrně vztáhne ruku a stiskne mi dlaň. Chvíli si jeho dotek užívám, než ruku vytáhnu a sevřu v pěst. „Musím mluvit s tvým tátou, Tomáši.“
„O čem?“
Znovu zavrtím hlavou. „Zjistila jsem, že,“ polknu, abych dokázala ta slova vyslovit nahlas, přestože mě neuvěřitelně ničí, „máma není moje biologická matka.“
„Cože?“ zvolají oba naráz.
„A myslím si, že pokud o tom někdo něco ví, bude to tvůj otec.“