Křídla noci

Kapitola 25

První místo, kde mě napadne Patrika hledat, je park. Tady se cítím dobře. Když mám špatný den, zajdu sem, vzpomenu si na jeho slova. Proto mě docela vyděsí, že ho nikde nevidím. Čím víc přemýšlím o hledání útočiště a o podstatě podsvětí, tím víc se mi zdá moje prvotní myšlenka dost nelogická. Tohle je přece peklo. A já vůbec netuším, co by to mohlo pro Patrika znamenat…zarazím se, jakmile mi to dojde. Moje další kroky zamíří k němu domů.
Celá čtvrť je prázdná. Žádná zaparkovaná auta u krajnice, ani před garážemi, na ulici nikoho nepotkám a v domech se nesvítí. Jako by tu nikdo nežil. Jediné světlo, které spatřím, když se zastavím na začátku naší ulice, jde z prvního patra domu Hanzalových. Rozběhnu se rychleji, protože vím, že tam Patrik někde je. Musí. Nutně ho potřebuju vidět. Ujistit se, že je v pořádku. Hlavou mi víří vzpomínky na uplynulé dny, kdy jsem sedávala u Patrikova nemocničního lůžka. To jediné, co jsem celou tu dobu mohla, bylo držet ho za nehybnou ruku a mluvit na něj, přestože žádná odpověď nikdy nepřišla.
Klepáním se nezdržuju. Dveře jsou naštěstí odemčené, proto vejdu dovnitř. Aniž bych na cokoli čekala, vyběhnu schody a vydám se chodbou až k pootevřeným dveřím, ze kterých vychází slabý proužek světla. Lehce do nich strčím, abych mohla nahlédnout. Hrůzou vytřeštím oči a strnu. Přímo naproti mně, na neustlané manželské posteli, leží neznámá mladá žena. Vypadá to, že nedýchá. Oči má vyvalené, ve tváři nepřítomný výraz. Je až nápadně bledá, proto není pochyb o tom, že je mrtvá. Vedle ní se na rozházených přikrývkách válejí použité injekční stříkačky, škrtidlo a kožené pouzdro s ampulemi. Je to snad…?
Náhle se otevřou vchodové dveře. „Mami!“ zavolá Patrik hlasem, který působí velice mladě, ale jakmile vyběhne schody, zjistím, že je tak starý, jak si ho pamatuju. Přestože vypadá na osmnáct, jeho výraz je bezstarostný a šťastný. Sotva mě však zahlédne, zastaví se na posledním schodu s rukou svírající dřevěné zábradlí. „Co tady chceš?“
Zní opravdu překvapeně. Není pochyb, že tohle je poslední místo, kde by mě čekal. Pak ale zatřese hlavou a přestane si mě všímat. Aniž by mi řekl něco dalšího, projde kolem a stane na prahu ložnice svých rodičů.
„Mami!“ vyhrkne, přiskočí k posteli a zatřese s nehybným tělem. „Mami, vzbuď se!“
„Patriku,“ oslovím ho tiše. Musí být v šoku z toho, co vidí. Tak moc, že si neuvědomuje, že je ta žena po smrti.
Ohlédne se a střetne se s mým pohledem. V jeho očích zahlédnu strach. „Co je mámě?“
Způsob, jakým to řekne, mě nutí s ním mluvit šetrně jako s dítětem. „Je mi to líto, Patriku. Tvoje maminka zemřela.“
Zavrtí prudce hlavou. „Lžeš! Říkala, že po škole zajedeme koupit koloběžku,“ skloní se k ní a začne ji hladit po vlasech. „Jen usnula. Je vyčerpaná z práce jako vždycky.“
Co se to tu děje? Dojdu k jeho shrbeným zádům. Stisknu mu rameno. „Patriku, tohle není skutečný. Tvoje maminka zemřela už před lety.“
„Nevěřím ti,“ setřese ze sebe moji ruku. Odtrhne oči od postele a já tak v nich zahlédnu zadržované slzy. Odstoupí o pár kroků, až narazí do zdi a sveze se na zem. Rukama si obejme pokrčená kolena a hlavu zaboří mezi ně. Ramena se mu začnou otřásat tichými vzlyky.
„Patriku.“ Bojím se udělat jakýkoli prudší pohyb. Nevím, co se tady děje, ale cítím, že tohle není ten kluk, kterého znám. Ruce zatnu v pěst, abych odolala pokušení ho obejmout a začít utěšovat. Vidět ho takhle zoufalého mě samotnou ničí. V té chvíli si uvědomím, že jsem tady už byla. V tenhle okamžik, přestože se to zdá být nemožné. Byly to útržky Patrikových vzpomínek, které mě pohlcovaly, kdykoli jsem nahlédla do jeho duše.
Patrik po chvíli vzhlédne. Slzy, které mu nepřestávají v proudech stékat po tvářích, se snaží dlouhými rukávy setřít. „Ráno byla ještě v pořádku.“
Ráno? „Ráno?“ zopakuju zmateně.
„Dneska,“ popotáhne. „Mám narozeniny.“
„A kolik ti je?“
„Osm.“ To jediné slovo vyšumí do ztracena.
Zavrtím hlavou. Tak tohle Patrik prožívá, zatímco tu uvízl? Celou dobu, co je v nemocnici, zažívá nejhorší den svého života? V očích mě zaštípají slzy, které se snažím zadržet.
„Patriku, pamatuješ si na mě?“ zeptám se ho pomalu.
Znovu skloní hlavu ke svým kolenům. „Nech mě.“
Pokleknu před něj. „Víš, kdo jsem?“ zopakuju o to zoufaleji, jakmile ke mně znovu vzhlédne a já nespatřím v jeho očích poznání. Panebože.
„Co na tom záleží? Maminku mi to nevrátí.“
Vezmu jeho obličej do dlaní. Střetnu se s jeho pohledem. „Musíš si vzpomenout, Patriku. Slyšíš? Musíš si vzpomenout.“ Beznadějný tón v mém hlase nejde přeslechnout. Sevře se mi žaludek, když pomyslím na to, jak čas běží a my jsme pořád tady. Pokud se včas nedostaneme k bráně do podsvětí… „Musíme se odsud co nejdřív dostat. Pojď se mnou.“
Patrik zavrtí hlavou. „Nikam nejdu. Počkám tu na tátu…“
„Poslouchej mě, Patriku,“ přeruším ho ostře, „tohle není skutečný. Je to halucinace, přelud. Tohle se stalo před více než deset lety. Vím to proto, že jsi mi to řekl. Svěřil ses mi.“
„Ještě ráno byla v pořádku,“ mluví plačtivě dál, jako by mě ani neslyšel.
„Přestaň, prosím. Musíš jít se mnou. Jsem Lýdie. Copak si vážně na nic nepamatuješ? Bruslení? Park? Nic z toho? Ani na tohle?“ Zpod trička vytáhnu za tenký řetízek přívěšek a vložím si ho do dlaně. Patrik sleduje třpytícího se nočního motýla, ale místo poznání nakrčí zmateně čelo. Zavřu oči, abych za víčky udržela slzy, kterým hrozí, že vytrysknou a v návalu naprostého zoufalství přitisknu své rty na jeho. K mému polibku je naprosto nečinný, než se prudce odtrhne. Překvapeně vykulí oči. „Dio?“
Kdybych neklečela, podlomila by se mi kolena úlevou. „Ano, ano. Jsem to já,“ napůl se zasměju, napůl zavzlykám a začnu jeho tvář posévat drobnými polibky. Patrikovy paže se kolem mě okamžitě obtočí a přitáhne si mě blíž k sobě. „Co tady děláš?“ vydechne.
S uslzenou tváří se od něj odtáhnu. „To se ti snažím celou dobu říct. Přišla jsem pro tebe.“
„Kam?“
„Sem. Do podsvětí. Vzpomínáš si, co se stalo?“
Zavrtí hlavou. „Mám to všechno v mlze.“
„Zvládli jsme to. Morana je uvězněná.“
„Proč jsem tady?“
„Nevím. Ve vodě tě zranila a než zmizela, musela se dostat k tvé duši a odtáhla ji s sebou.“
Patrik vstane. Překvapeně se zadívá na postel, kde ještě před malou chvílí ležela jeho matka, ale ta je prázdná. „Kde je?“
„Je možné, že tuhle chvíli prožíváš nějakým způsobem pořád dokola. Jsi v bezvědomí pět dní.“
„Pět dní?“ nadzvedne udiveně obočí. „Připadá mi to jako pár hodin.“
Chytnu ho za ruku a silně ji stisknu. „Na tohle není čas, Patriku. Musíme jít.“
„Dobře,“ přikývne a následuje mě ven před dům.
Obezřetně ho vedu prázdnou ulicí. Patrik se celou dobu zmateně rozhlíží. „Jak to, že tu nikdo není?“
„Předpokládám, že každá duše je uvíznutá ve světě, který v ní vyvolává hrůzu. Tohle je ten tvůj.“
Hned jak se dostaneme k blízkosti kostela, vzhlédnu k hodinám. Zdrželi jsme se, přesto nám zbývá deset minut. To zvládneme. Musíme. Chci pobídnout Patrika ke spěchu, když zaslechnu ten zvuk.
Nastražím uši. „Slyšíš to?“
„Co?“ zmateně se rozhlédne.
Nejspíš se mi to jen zdálo. Párkrát potřesu hlavou. Znovu vykročím, ale zarazí mě Patrikova slova. „Slyším to.“ Zvedne tvář k obloze a přimhouří oči. „Co to je?“
Co je co? Sleduju jeho pohled. V dálce se k nám blíží tmavý stín. „Mrak?“ Může v podsvětí pršet? Nestihnu o tom dlouho uvažovat, protože mě vyruší Patrikův hlas.
„To není mrak. Vypadá to jako nějaké hejno,“ zamračí se na skvrnu, jejíž vzdálenost se zkrátila na polovinu a stále se přibližuje.
Dojde mi to téměř okamžitě. Vstoupila jsem do inferna. Tohle jsou můry.
„Utíkej!“ vykřiknu. Na nic nečekám a rozběhnu se ulicí.