Křídla noci

Epilog

Nevím, kolik času uplynulo na zemi, a vlastně si ani nejsem jistá, jak dlouho jsem klečela a zírala do míst, kde ještě před malou chvílí stál. Nakonec si setřu poslední stopy bolesti, která však zůstane v mém nitru napořád, a pomalu vstanu. Nohy mě bezděčně dovedou do parku, kde se usadím na nejbližší lavičku. Přestavuju si, jaké to bude, až sem Patrik opět přijde. V hlavě se mi točí tisíc otázek, ale netroufám si na ně odpovědět. Bude to stále jeho oblíbené místo? Místo, kde se cítí dobře? Bude tady na mě myslet? Pevně doufám, že se stanu jen vzdálenou vzpomínkou, až jednou pochopí, že beze mě mu bude lépe. Dnes to však nebude. Ani zítra.
Přitáhnu si pokrčené nohy až k bradě a obejmu je pažemi. Hlavu položím na kolena, než na malou chvíli zavřu oči. Vyčerpání, které se na mě za těch pár dnů podepsalo, nechám odplouvat spolu s úzkostí z tohohle děsivého místa. Ocitnu se ve vlastním světě. Ve světě, který nemá s tímhle nic společného. V myšlenkách se přenesu tam, kde právě teď chci být nejvíce. Do náruče toho, kdo bude navždy mojí první láskou. Mojí jedinou. Ta představa mi na uplakané tváři vyloudí neznatelný úsměv.
Po hodné chvíli nadzvednu ztěžklá víčka a překvapeně zamrkám. Park i lavička zmizely. Sedím na podlaze uprostřed ztemnělého pokoje, kde jediným světlem je několik svíček na dlouhém knotu zasazených ve stříbrných svícnech. Jejich plameny se zběsile mihotají a zanechávají tak na stěnách téměř strašidelné stíny. Vyskočím na nohy, abych se rozhlédla po pokoji, zatímco přemítám, jak jsem se tady ocitla. A hlavně. Kde to jsem? Zahlédnu širokou ustlanou postel s nebesy, masivní starožitnou skříň i komodu a nakonec toaletní stůl s oválným zrcadlem, u kterého sedí poslední člověk na této planetě, kterého si právě teď přeju spatřit.
„Ty!“ vykřiknu a vrhnu se na Moranu, abych ji srazila k zemi. Neviditelná ruka mě však téměř okamžitě přimrazí na místě. Cítím se ochromená, nemůžu se pohnout.
„Co to děláš?“ vyhrknu vyděšeně, protože mé tělo slábne tak rychle, až mám strach, že se neudržím na roztřesených nohách a upadnu. Snažím se zhluboka nadechnout a zklidnit tep, který slyším až v uších. Zrak se mi rozostří, proto musím přimhouřit oči a soustředím se jen na bytost přede mnou.
„To nejsem já,“ usměje se potěšeně. Odloží kartáč, kterým si česala své dlouhé ebenové vlasy, na desku stolu. Vidět mě takhle ji svým způsobem fascinuje. V jejích očích zvláštně zajiskří, jako by ji moje bezmocnost bavila. „Tahle místnost je chráněna kouzlem. Nemůžeš mi ublížit, stejně tak já nemohu ublížit tobě.“ Nadzvedne šaty a ukáže kotníky, které svírají mohutné železné okovy přivařené k těžkým řetězům. Spustí sukni a dlaně si způsobně složí v klíně. Zatímco ze mě nespouští oči, stále se usmívá. Její téměř nadšený výraz nahání strach. „Ani nevíš, Lýdie, jak jsem ráda, že tě konečně znovu vidím.“
„Cože?“ zamračím se nad jejími slovy.
Morana vymění úsměv za zlomyslný úsměšek. „Snad sis nemyslela, že jsi tu pouhou náhodou?“
Strnu. Sevře se mi žaludek, jakmile pomyslím na něco, co mě vůbec nenapadlo. „Jak?“ vydechnu tiše, přestože stále nemůžu tomu uvěřit. To přece není možné.
Nakloní povýšeně hlavu. „Lýdie, Lýdie. Zapomněla jsi jednu důležitou věc. Já. Jsem. Bůh.“ Poslední větu na mě zlověstně vyštěkne.
„Nemohla jsi vědět, že pro Patrika přijdu. Nemohla jsi vědět, jaká bude Velesova podmínka. Nemohla jsi vědět…,“ další slova se vytratí do prázdna, stejně jako myšlenky, které mi hlavou proletí neuvěřitelnou rychlostí.
Zahledí se mi upřeně do očí, než se naposledy usměje. „Opravdu nemohla?“

------
Moc děkuji za přečtení mého prvního fantasy příběhu inspirovaného slovanskou mytologií. Doufám, že se líbil a děkuji za hlas či komentář.