Kapitola 21

72 6 0
                                    

Téměř okamžitě se vrátím zpátky do reality. Tomáš mě silně tiskne k podlaze, ale jakmile zahlédne mé oči, s úlevou mě pustí. Vyskočím na nohy a vrhnu se k Patrikovi, který sedí velký kus ode mě a drží se za hlavu.
„Co se stalo?“ vydechnu, sotva k němu pokleknu.
„Přivodila jsi mu hypnózu nebo co,“ vyštěkne Tomáš. „Říkal jsem, že je to kreténský nápad,“ probodne Patrika zlostným pohledem, který jeho slova nejspíš ani nevnímá.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se tiše.
Patrik nepatrně přikývne. Spustí ruce, vstane a trochu vrávoravým krokem dojde doprostřed místnosti. „Znovu.“
„Ty ses snad zbláznil!“ rozhodí Tomáš vztekle ruce, ale když se k Patrikovi přidám, zatne vzteky čelist, nakonec odstoupí a dá nám prostor.
 Pan Ráb vše tiše sleduje, přičemž něco zapisuje do papírů, které drží v ruce. Aniž by vzhlédl, souhlasně přikývne. Patrik se na mě vyčkávavě podívá.
Odevzdaně zavřu oči, přestože se mi to zdá jako holý nesmysl. To poslední, o co stojím, je ublížit Patrikovi. A jak se zdá, ten se do toho bezhlavě vrhá. S výdechem opět nechám myšlenky plynout jako vzduch, který víří kolem. Jakmile mě Patrik chytí za ruku, čekám to. Otevřu oči a zahledím se do těch jeho. Ta vtíravá potřeba ponořit se Patrikovi do duše a najít něco, z čeho načerpám energii, mě doslova dusí. Rozplyne se však v momentě, kdy ucítím, jak mi Patrik strčí pramen vlasů za ucho.
„Lepší,“ podotkne uznale.
Pan Ráb se zastaví s perem na papíře. „Cítil jsi teď něco?“
Patrik zavrtí hlavou. „Jen tlak, který postupně přešel.“
„Jsi můra. Je pro tebe přirozené, že tě silné emoce přitahují. Živíš se jimi. Musíš se od nich oprostit, Lýdie.“
To se lehko řekne. Ale jak to mám zařídit, už mi nikdo neporadí. „Dobře. Tak…ještě jednou?“ vrhnu na Patrika nejistý pohled.
On však bez váhání přikývne.

Vpíjím se do Patrikova pohledu. On mi ho už hezkých deset minut oplácí a nic se neděje. Na tváři mi začne hrát vítězoslavný úsměv, který pan Ráb okamžitě zpraží.
„Tohle bychom měli. Potlačení přirozeného instinktu. Teď se bude snažit tvoje schopnosti vyvolat.“
„Na povel to neumím,“ zamračím se, když si vzpomenu, jak ke mně síla přišla bez jakéhokoli varování.
„Vím, Lýdie. Pokus se ale soustředit na to, co hledáš. Nedívej se pouze do očí, ale ponoř se do duše.“
Trvá to. Už si myslím, že mě Patrik nějak blokuje nebo mu jen nechci podvědomě ublížit, nakonec však ke mně v krátkých vlnách začne proudit zoufalost a beznaděj, které se snažím přijmout a donutit jeho mysl otevřít se ještě víc. Když opět zahlédnu Patrika sedět na podlaze opřeného o zeď, vím, že na to jdu správně. Moje vidina skončí, a než si stačím uvědomit, co se děje, už zase ležím na zádech a nade mnou se sklání Tomáš.
„Můžeš toho nechat?“ odstrčím ho od sebe, ale jakmile očima vyhledám Patrika, zděšeně vyjeknu. „Patriku!“ Leží zhroucený na zemi, jeho obličej je až nápadně bledý a ve tváří má nepřítomný výraz. Rozběhnu se k němu, a zatímco mu dlaň položím na čelo, tiše promluvím: „Mrzí mě to, vážně.“
Patrikovi se postupně vrátí barva do tváří, přesto je jeho pokožka stále studená a orosená ledovým potem.
„Dáme si pauzu,“ oznámí pan Ráb, než zkontroluje telefon. „Půjdu zavolat tvé,“ zarazí se, „Marice, Lýdie. Už dvakrát volala. Má jistě strach.“
Přikývnu. Jakmile opustí suterén, ohlédnu se na Tomáše. „Dáš nám prosím chvilku?“
 Tomáš souhlasně zamručí a následuje svého otce po schodech nahoru.
„Je to lepší?“ zašeptám opatrně po chvíli.
„Jo,“ zasípe. Pomůžu mu se posadit, ale když se od něj chci odtáhnout, překvapí mě, protože mě stáhne k sobě. „A neomlouvej se. Sám jsem si to vybral.“
„Jen…“
„Já vím,“ ujistí mě. Okamžik mě pozoruje, než váhavě vztáhne ruku a pohladí po tváři. Na kratičkou chvíli zavřu oči, abych si ten něžný dotek ještě víc vychutnala. Jakmile je otevřu, setkám se s jeho napjatým pohledem a otázkou v očích. Vím, o co mě žádá. Nepatrně přikývnu. Patrik se ke mně nakloní a lehce přitiskne své rty na mé. Je to poprvé, co jsme se od toho dne políbili. Srdce se mi zběsile rozbuší z části vzrušením a z části z nervozity z toho, že to zase pokazím. Snažím se vše potlačit, nechat plynout myšlenky kolem sebe a vychutnat si Patrikova ústa odkazující mi, že on nemá strach. A ono to…funguje. Usměju se do jeho polibku, když si mě přitáhne ještě blíž.
Jakmile jazykem vnikne dovnitř, celá se rozklepu. Panebože. Ani ve snu jsem si nepředstavovala, jaké může být líbání s Patrikem. Opatrné, něžné polibky se velice rychle mění v dychtivé prozkoumávání všeho, co jsem ochotna mu dát. Nejprve ucítím jeho ruku na stehně, než dlaní pomalu vyjede výš a schová ji pod svetr. V tu chvíli mi srdce buší jako pominuté. Když mi začne přejíždět po nahých zádech, zachvěju se a celá se k němu ještě více přitisknu.
„Ehm,“ odkašle si někdo za námi.
Rychle se od Patrika odtrhnu. S vytřeštěnýma očima zírám do jeho usmívající se tváře. Donutím se podívat ke schodům do suterénu, ve kterých stojí Tomáš. 
„Nerad ruším, panstvo, ale je čas pokračovat.“

Křídla nociWhere stories live. Discover now