Kapitola 11

90 7 0
                                    

„Lýdie, počkej!“ zavolá na mě dívčí hlas.
Ohlédnu se přes rameno. Zahlédnu, jak ke mně pospíchá nějaká holka. Seběhne schody před budovou školy a vzhlédne. V tu chvíli ji poznám. Je to jedna z Patrikových kamarádek, které se mnou mluvily první den v knihovně. Monika? Aneta? Nejsem si úplně jistá, která je která. Obě jsou blondýnky s vlasy pod bradu, stejně štíhlé, stejně vysoké. Jediné rozdíly vidím v obličeji. I to se ale snaží zamaskovat velmi podobným make-upem. Přestože nejsou evidentně sestry, chtějí, aby si to ostatní mysleli. Zastavím se. Spěchám na autobus, proto než mě doběhne, zkontroluju hodinky.
„Ahoj,“ zastaví se přede mnou a věnuje mi jeden ze svých početných úsměvů. Za tu dobu, co jsem tady, jsem napočítala nejméně devět různých variant. Úsměv pro profesory; úsměv pokud něco chtějí; vyzývavý úsměv; skromný; přátelský; falešný; varující; nebezpečný; a úsměv určený Patrikovi. Ten jediný ve mně vyvolává nepříjemný pocit.
„Ahoj,“ odpovím nejistě.
Dívka si zastrčí pramen blonďatých vlasů, který jí spadl do obličeje, za ucho. V tu chvíli poznám, že je to Monika. Zarazím se, když si uvědomím, že takovou drobnost o nich vím. Nejspíš je sleduju víc, než jsem ochotna připustit. Jenže pokaždé při obědě sedí s Patrikem. Nevadí mi to, ubezpečím se v duchu.
„Zítra mám oslavu narozenin-,“ začne nanovo, proto ji přeruším.
„Díky za pozvání, ale bohužel nepřijdu. Nezlob se.“
„Proč ne?“ okamžitě se zamračí. Ne ji nejspíš moc lidí neříká, protože se jí v obličeji odráží nevěřícnost i dotčení.
„Slíbila jsem mámě, že zůstanu doma,“ řeknu první blbost, která mě napadne. Stejně si nejsem jistá, jestli by mě máma pustila. Od jejího telefonátu s doktorem se chová hodně zvláštně. Občas ji přistihnu, jak se na mě dívá, když si myslí, že to nevidím.
Moje chabá výmluva v Monice vyvolá úsměv číslo sedm.
„Zkusím to,“ řeknu nakonec, abych od ní měla pokoj. Monika přikývne. Otočí se na podpatku, ale ještě na mě houkne přes rameno: „Výborně. Patrik tě může dovézt.“
Patrik? Musí jí být jasné, že bych sama na její večírek nešla. A koho jiného požádat než svého souseda? Nešlo ji o mě. Iluze jsem si nedělala, ale přesto to není příjemné zjištění. Zavrtím hlavou a rozběhnu se na zastávku.

V autobuse napíšu rychlou zprávu Patrikovi.

Lýdie: Monika mě pozvala na narozeniny. Jdeš taky?

Na odpověď čekám alespoň deset minut.

Patrik: Monika? Ze čtvrťáku?

Lýdie: Jo.

Teď na odpověď čekám snad ještě déle.

Patrik: Chceš jít?

Lýdie: Nevím, jestli mě máma pustí. Ale proč ne.

Jakmile mi přijde Patrikova reakce, nedokážu skrýt úsměv.

Patrik: Tak jdeme na narozeniny.

Schovám telefon do batohu a zbytek cesty se nepřestanu usmívat jak sluníčko.

V ruce žmoulám malou krabičku, ve které je stříbrný řetízek na kotník. Nevěděla jsem, co Monice koupit a nechtěla přijít s prázdnou. Docela mě překvapilo, když máma svolila, abych s Patrikem na narozeniny jela. „Užij si svůj první večírek“, zašeptala, když mě na rozloučenou objala. Patrik se na mě ode dveří pobaveně šklebil, zatímco mě mačkala v objetí. Naštěstí cestou k Moničinu domu neměl žádnou hloupou poznámku na téma mateřská láska a její hranice.
Zaparkujeme na široké příjezdové cestě, kde už stojí celá řada aut. Monika žije v jedné ze super moderních vil, jejichž pozemek je stejně velký jako menší zámecký park. Barák nakvartýrovaný teenagery a hlasitá hudba tak nemusí nikomu vadit, protože nejbližší soused je pár set metrů daleko. Okamžitě mě polije horko a začnou se mi potit dlaně, ve kterých svírám cetku za pár stovek, jakých má Monika určitě desítky. Ne, opravím se v duchu trpce a nad svou pošetilostí převrátím oči. Ta má určitě dražší vkus, nejméně o dvě nuly.
Přesto odhodlaně následuju Patrika přes trávník k rozlehlé terase s houpačkou, která je už obsazena. Udiví mě, že někdo může být v takové zimě dobrovolně venku. Jakmile vyjdeme schody, postřehnu v rohu terasy venkovní ohřívač. Muchlující dvojice si nás nevšímá, proto od nich odtrhnu fascinovaný obličej a snažím se o to samé. Zavadím o Patrikovu usmívající tvář. Nevím, jestli se směje jim nebo mému výrazu, ale nehodlám to zjišťovat. Přimhouřím na něj oči a pobídnu ho, aby zazvonil. Zazubí se na mě ještě víc, stiskne kliku a normálně vstoupí dovnitř. Držím se v těsném závěsu, proto mi ani neunikne jeho uchechtnutí.
„Patriku!“ volají na něj užasle i potěšeně, když společně procházíme dlouhou chodbou do prostorného obývacího pokoje. S některými si plácne nebo srazí pěstí, jiným kývne na pozdrav. Je tu mraky lidí. Můj obličej získá šokovaný výraz, jakmile zahlédnu v rohu místnosti DJ s aparaturou.
„Zavři pusu,“ zašeptá mi Patrik do ucha.
Poslechnu, ale dál se rozhlížím kolem sebe jako Alenka v říši divů. Patrik mě zavede do kuchyně. Ostrůvek se doslova prohýbá pod náloží alkoholických nápojů. Zahlédnu Tomáše, který stojí u lednice a vytahuje si plechovku piva. Vlastně se tu většina přítomných chová jako doma. Všimne si nás a nabídne jedno i Patrikovi.
Ten zavrtí hlavou. „Řídím.“
„A co ty, Lýdie? Co piješ?“ zeptá se mě Tomáš a přátelsky na mě mrkne.
„Je tu i nealko?“
„V kohoutku je voda,“ odsekne vedle mě cizí holka, která si zrovna štědře nalívá do kelímku bílé víno.
„Voda je fajn,“ usměju se na Tomáše. Ten jen pokrčí rameny, vezme prázdný kelímek a natáhne se ke dřezu.
„Díky,“ vděčně nabízenou vodu přijmu.
Patrik se ke mně nakloní. „Opravdu nechceš něco jinýho?“
Zavrtím hlavou. Napiju se a usměju na holku, která mi předtím tak odsekla. Nevšímá si mě. Neujde mi ale, s jakým zaujetím sleduje Patrika. Její pohled je mírně rozostřený, proto není pochyb, že tohle není její první sklenka.
„Kde je Monika?“ zajímá se Patrik a hlavou kývne k malému balíčku, který stále svírám v dlani.
 „Naposled jsem ji viděla v obýváku,“ řekne dívka, než se natáhne a chytne ho za paži. „Dlouho jsem tě neviděla, Patriku.“
To, že vedle něj stojím, jí vůbec nevadí. Tomáš na mě zakoulí očima a já se rozesměju. Tím si vysloužím její pozornost. Pomalu mě sjede pohledem od hlavy k patě. Rty se jí roztáhnou do falešného úsměvu, než přistoupí k Patrikovi a tím mě donutí udělat dva kroky vzad. Patrik se zamračí. Předstírám, že mi to nevadí, ale uvnitř pěním. Nakonec ke mně z druhé strany přistoupí Tomáš a chytí mě kolem ramen. „Pojď, půjdeme najít Moniku, ať nedostaneš kýlu.“
Doslova mě odtáhne z kuchyně. To, že tam Patrika necháváme s ní, mi není vůbec příjemné, ale chápu, že mě chtěl Tomáš ušetřit rozpaků. Nechám se odvést. Společně dojdeme k místu, kde hraje pár kluků šipky. Monika s Anetou sedí na barových židlích, přičemž hru se zaujetím sledují.
„Díky za pozvání. Všechno nejlepší,“ přistoupí nervózně k jedné z blondýnek v kratičkých šatech a předám ji malou krabičku.
„Díky.“ V očích jí zajiskří, než se rozhlédne. „Kde je Patrik?“
Ukážu ke dveřím do kuchyně. Obě dívky si vymění nadšený úsměv a odejdou za ním. Jakmile zmizí, všimnu si, že můj dárek nechala na stole. Jasně.
„Nechceš si zahrát?“ navrhne mi Tomáš.
Zavrtím hlavou. „Nikdy jsem šipky nehrála.“
„Kecáš,“ vytřeští na mě oči. „Tak to si musíš zkusit.“
Jeden z kluků nás zaslechne a pohotově se otočí. „Jasně. Vezmi můj flek. Stejně mám dost.“
„Srabe,“ chechtá se jeho protihráč.
S úsměvem přijmu nabízené šipky s modrým zbarvením. „Dobře. Jaká jsou pravidla?“ postavím se na čáru vytvořenou z lepicí pásky.
Kluk, který se mi představí jako Saša, se uculí. „Jednoduchý. Každé kolo, kdo trefí nejmíň, se napije.“
„Co-“ začne jeho kamarád, ale Saša ho okamžitě umlčí.
Sleduju tváře všech v blízkosti šipek. Pobaveně se ušklíbají a přikyvují. Je mi jasné, že si pravidla upravili. „Nikdy jsem to nehrála. Nemůžu o krok blíž k terči?“
Kluci velkoryse přikývnou. Potlačím nutkání protočit panenky. Váhavě vezmu šipku do pravé ruky a narovnám umělý hrot. Stoupnu si před označenou čáru a zamířím šipku na terč. S výdechem hodím, ale šipka se odrazí a spadne na zem.
„Skvělý,“ zazubí se Saša.
Postavím se stranou a ohlédnu se na Tomáše. Vyšle ke mně dva vztyčené palce.
„Lýdie, vypadá to, že piješ,“ vykřikne kluk, který házel poslední. Tuším, že se jmenuje Petr.
S úsměvem vezmu svůj kelímek, který jsem si odložila a zhluboka se napiju.
„To neplatí. Má v tom vodu,“ vykřikne holka, kterou jsem potkala v kuchyni. Ani jsem si nevšimla, že se k nám přidala. Rozhlédnu se, ale Patrika nikde nevidím.
„Jsem začátečník,“ zkusím se bránit, ale Saša mi do ruky vrazí něco jiného.
„Hra je hra.“
Nedůvěřivě si přičichnu k obsahu. Ucítím kolu. „Co to je?“
„Kola s rumem.“
Napiju se. Nechutná to přímo zle, ale přesto se mírně oklepu nad sílou drinku.
„Dobrý. Jedeme dál,“ oznámí a bez okolků vystřelí na střed. „Jo a zapomněl jsem dodat, že když někdo trefí střed, musí všichni protihráči vypít celý obsah.“
 Petr se uchechtne, než dopije svůj pohár.
„To se na začátku neřeklo,“ začnu protestovat.
„Moc tam toho nezbývá,“ mrkne na mě a znovu mi přistrčí svůj kelímek.

Křídla nociKde žijí příběhy. Začni objevovat