Křídla noci

Kapitola 23

Stojím vedle pana Hanzala, který mluví s doktorem. Ani jeden z nich si mě nevšímá. Doktor líčí všechny podrobnosti vypovídající Patrikův současný stav a jeho táta sem tam přikývne, přestože v jeho tváři vidím snad tisíc otázek.
„Váš syn utržil silný úder do lebeční kosti. Naštěstí nedošlo k otoku mozku, ani vnitřnímu krvácení. Měkké tkáně nejsou porušeny. Lebeční kost se zdá být v pořádku. Není snadné rozpoznat, kdy opět nabude vědomí. Po řezné ráně na rameni ztratil velké množství krve, ale jeho stav je stabilizovaný,“ zakončí svůj monolog se soucitným pokývnutím.
Jen já vím, že k ráně do hlavy došlo ještě dřív, než vědomí ztratil. Jenže…co můžu říct, abych nevypadala jako blázen. Proto stojím tiše vedle nich a snažím se doktora nepřerušovat.
Pan Hanzal si rukama zajede do vlasů. V jeho tváři je znát patrná úleva z toho, co lékař řekl, nicméně ještě není vyhráno. Vypadá vyčerpaně. Sako si už dávno svlékl, rozvázaný motýlek mu leží kolem krku a bílá košile má vrchní knoflíky rozepnuté. Když mu z nemocnice volali, byl zrovna se snoubenkou na benefičním plese, který každoročně pořádá jeho firma. Slečna Klaisová s ním do nemocnice však nepřišla. Neptala jsem se.
„Můžu ho vidět?“ zeptá se s povzdechem.
Doktor přikývne, než se otočí ke mně. „Pouze rodina.“
Můj zkroušený výraz neujde panu Hanzalovi. „To je v pořádku. Patří do rodiny.“
Překvapeně zamrkám, ale nic nenamítám. Jestli mě ta malá lež dostane k Patrikovi, budu kýmkoli. Doktor rychle přikývne a vzdálí se.
Patrikův otec vejde do pokoje, ale dveře nechá pootevřené. Stojím strnule na místě. Přestože jsem získala jeho souhlas k návštěvě Patrika, otálím. Snad nechávám jeho otce, aby Patrika poprvé spatřil bez dalších zvědavých očí. Chci jim dát chvíli soukromí, proto se opřená o zeď svezu na zem přímo naproti dveřím. Kolem mě sem tam projde sestra. Každá mi věnuje zvláštní pohled doprovázený podrobnou prohlídkou. Musím vypadat hrozně. Oblečení i vlasy mi dávno uschly, ale cítím se jako sežvýkaný kus hadru. Odřeniny i tržné rány mám ošetřené, proto mi obličej zdobí několik náplastí a nad levým obočím pár stehů. Jsem k smrti vyčerpaná, sotva udržím oči otevřené, ale jediné, na co právě teď myslím, jen kluk ležící v bezvědomí jen pár metrů ode mě. Zničeně si opřu hlavu o zeď a zavřu na chvíli oči. Morana je zpátky v podsvětí. Na tom jediném záleží. Je mi jedno, co bude se mnou. Jestli Ráb dodrží svůj slib, který dal mé matce.
Vzhlédnu, když se ve dveřích pokoje objeví pan Hanzal. Jakoby zestárl o pár let, pomyslím si.
„Můžeš za ním,“ řekne tiše a bez dalšího slova odejde chodbou pryč. Možná pro kávu, možná pryč z budovy. Nevím. Výraz v jeho tváří mi však prozradil, jak moc svého syna miluje.
Pomalu vstanu. Poháněná touhou Patrika vidět vstoupím dovnitř a zavřu za námi dveře. Sevře se mi srdce nad všemi hadičkami, které má zavedené v těle. Je jich tolik.  Trubička vnořená hluboko do krku mě vyděsí. Posadím se na kraj postele a vezmu ho rozechvěle za ruku. Snažím se ji svým dotekem trochu zahřát, ale moc se mi to nedaří.
„Patriku,“ zašeptám zničeně.
Nečekám, že mi odpoví. Ohlédnu se na zavřené dveře, než si sundám boty a vmáčknu se na kraj postele vedle něj. Stulím se k jeho boku jako zboudilé kotě. To, že nemám dostatek místa a neleží se mi zrovna příjemně, nevnímám. Semknu k sobě silně víčka. Prosím, prosím. A pak se rozpláču.

„Co se děje? Proč se neprobouzí?“ zeptám se sestry, zatímco kontroluje přístroje, na které je napojen.
„Nevíme, co se uvnitř jeho mysli právě odehrává,“ řekne tiše, urovná Patrikovi přikrývku a při odchodu na mě s povzbudivým úsměvem kývne.
Pohledem ulpím na jeho tváři. Jsem tady pořád. Sedím u jeho postele hodiny, kdy mu střídavě vyprávím o všem, co mě v tu chvíli napadne nebo mu čtu jednu z knih, které mi donesla Stela, ale nezdá se, že by se jeho stav jakkoli lepšil.
Stisknu jeho ruku a nakloním se blíž. „Měl by ses co nejdříve vzbudit, pokud nechceš mít na svědomí moje duševní zdraví.“
Chvíli sleduju jeho uvolněnou tvář. Vypadá bezbranně, jak tady nehybně leží.
„Moc mě to mrzí, Patriku,“ zašeptám.
Vztáhnu volnou ruku a zlehka ho pohladím prsty po čelisti, než se skloním k jeho dlani, kterou stále svírám ve své, abych ho mohla políbit na její hřbet. Pak položím hlavu na okraj jeho postele a zavřu oči. Vrať se ke mně, ať už jsi kdekoli.