Křídla noci

Kapitola 12

„Staří Slované věřili v existenci božstva, ale i démonů. Cokoli, co se nedalo vysvětlit, připisovali jejich nadpřirozené moci. Prabohem všech byl Svarog, který nečinně spí schoulený ve slunci jako dítě. Avšak za nejvyššího boha byl považován jeho syn, Svarožic. Ten spojil čas i světové strany, stvořil pohyb, čtyři živly - oheň, vzduch, zemi a vodu a vše živé i neživé. Nakonec stvořil osud, aby nic neponechal náhodě. Netušil, že člověk bude toužit osud přelstít. Proto byl nucen stvořit démony, kteří mu pomáhali na svět lidí dohlížet. Až o mnoho později stvořil vyšší božstvo, aby démonům vládlo,“ zakončí Pert výklad.  
Adam vedle mě sedí skoro nehybně. Fascinovaně poslouchá každé profesorovo slovo, aniž by si udělal jedinou poznámku. Nenápadně se rozhlédnu po třídě. Všichni tiše naslouchají Pertovým slovům, jen opravdu pár studentů si je i zapisuje.
„A tímto úvodem se dostáváme k vaší seminární práci. Než bychom prošli všechny bytosti slovanské mytologie a jejich legendy, na nic jiného by nám už nezbyl čas. Tohle téma je velice zajímavé, proto věřím, že budete sami zvídaví a o naší historii se přečtete co nejvíce. Zadání je více než jasné. Každá dvojice si vybere jednu bytost. Chci vědět, kdo to byl, a pokud je s ní svázán nějaký příběh. Samozřejmě tím vaše práce nekončí. Měli byste to velice jednoduché, že ano. Proto se v závěrečné části budete věnovat hypotéze, která z legend vychází. Chci znát váš názor na věc. Rozsah práce nechám zcela na vašem uvážení, minimum je však pět stran formátu A4. Ty nejlepší si v hodině odprezentujeme.“
Ve třídě to překvapeně zašumí. Přihlásí se Jana sedící ve druhé lavici. „Do kdy máme práci odevzdat?“
„Ach tak,“ Pert zamyšleně nakrčí čelo. „Čím dřív, tím líp. V pátek ještě probereme připravené reálie, tak řekněme, že v pondělí očekávám první vlaštovky od těch, kteří si přejí malou výhodu u závěrečného testu. Kdo v pondělí odevzdá, získá dva body k dobru. Do příštího pátku pak všichni,“ zakončí ve chvíli, kdy zvonek ohlásí konec hodiny.
Tím se strhne úplná lavina. Profesorův stůl obklopí několik studentů, včetně Ireny, které dnes chybí partner. Patrik zase není ve škole. Divím se, že mu jeho absence učitelé tolerují, ať zná ředitelova syna nebo ne.
„Nechceš na tom začít pracovat už teď, ať to máme co nejdřív z krku?“ navrhne Adam.
„Jako teď?“ nadzvednu překvapeně obočí.
Zavrtí s úsměvem hlavou. „Třeba dnes po škole, pokud nemáš něco už domluveného, pak bychom se domluvili samozřejmě na někdy jindy,“ rychle dokončí větu.
„Ne,“ usměju se, „jasně, dnešek je perfektní.“
„Fajn, tady je moje číslo. Napiš mi, v kolik a kde se sejdeme,“ vytrhne ze sešitu list se spěšně načmáraným telefonním číslem. Sbalí si batoh, vyskočí na nohy a zmizí ze třídy.

„Nechápu to,“ zabručí Stela nabroušeně nejmíň popáté, když se společně vydáme na oběd.
Tváří se nešťastně od okamžiku, kdy nám profesor Pert zadal seminární práci, kterou už má dávno vypracovanou. Náhlou změnou tématu ji naprosto vykolejil.
„Platí, že si ty knížky můžu půjčit?“ zeptám se nejistě.
Nepřítomně přikývne, pak mi ale odpoví: „Jasně. Vrhneme se na to až ve středu. Tak mi je nech u knihovnice.“
„Dobře,“ souhlasím rychle a jen doufám, že s Adamem zvládneme za dva dny napsat většinu práce.
Sotva projdu dveřmi jídelny, pohled mi zabloudí ke stolu, kde obvykle sedává Patrik se svými přáteli. Ten je však dnes prázdný. Monika s Anetou obědvají s dalšími třemi dívkami o pár stolů dál a tváří se, jako by to bylo něco zcela normálního.
„Ráno jsem ho viděla před školou,“ promluví Stela, a tím přiláká moji pozornost.
Věnuju jí postranní pohled. „Koho?“
Odfrkne si. „Toho, koho pořád vyhlížíš.“
„Nikoho…,“ začnu se obhajovat, ale hned zase zmlknu. „Proč tady teda není?“
Stela pokrčí rameny. „Někdo mu volal. Pak nasedl do auta a odjel pryč.“
Divný. Co se muselo stát, že šel za školu?
S plnými tácy se usadíme k menšímu volnému stolu. Sednu si tak, abych celý oběd nezírala na jejich stůl, a bez řečí se pustím do jídla.
„A jak to mezi vámi vůbec je?“ Stela zvědavě nakloní hlavu, než se zakousne do jablka. Talíř s těstovinami odsune a dál si ho už nevšímá.
„Jsme kamarádi,“ řeknu okamžitě, aniž bych nad tím přemýšlela.
„Tak kamarádi,“ uchechtne se. „A proč mu konečně neřekneš, že se ti líbí?“
„Blázníš?“ skoro vykřiknu, pak se trochu uklidním. „Vysmál by se mi.“
Zavrtí hlavou. „Na to, že máš tak dobrý známky, jsi pěkně nechápavá.“
„Cože?“ zamračím se.
Stela protočí panenky. „Ale nic.“