Křídla noci

Kapitola 22

Jsme připraveni. Jsou tu všichni. Jediný, kdo schází, je Saša. Což mě nepřekvapuje. A taky pan Ráb, který se musel zúčastnit schůzky s člověkem, jež předává potřebné informace celé jejich skupině. To nemohl odmítnout, aby na sebe neupoutal pozornost. Lépe řečeno na mě.
V ruce držím telefon, abych zavolala Adamovi a tím spustila náš plán. Jenže místo toho zírám na jezero, na kterém jsem před pár týdny bruslila s Patrikem. Ta vzpomínka se mi zdá tolik vzdálená. 
„Zvládneš to. Jsme tady s tebou, Dio. Já jsem tady s tebou,“ zašeptá povzbudivě Patrik a políbí mě do vlasů.
Němě přikývnu, protože si nejsem jistá, jestli bych dokázala cokoli říct. Sleduju Danyho, Lukáše i Petra, jak se opatrně vracejí se sekerami v ruce ze zamrzlé plochy.
„Myslíš, že to vyjde?“
„Musí,“ odpoví Patrik pevně.
Stisknu poslední tlačítko na displeji a přiložím si telefon k uchu. První zvonění, druhé, třetí…nikdo to nezvedá.
„Nebere to,“ zamračím se, než hovor utnu. S touhle variantou jsem vůbec nepočítala. Zkusím to ještě dvakrát, ale se stále stejným výsledkem. Pohlédnu na Patrika a zavrtím hlavou.
„Můžeme se po něm podívat,“ navrhne Roman.
„Kde ho chcete hledat?“
„Zkusíme dům Lýdie, Adamových rodičů i školu,“ pokrčí rameny.
Patrik si zamyšleně promne zátylek. Pohledem se střetne s Tomášem, pak souhlasně kývne. „Fajn. Já zůstanu. Pokud se neukáže, vraťte se sem.“
„Taky zůstávám,“ ozve se Tomáš a hodí klíčky od auta Danymu.
Jakmile jsme sami, zkusím se znovu dovolat Adamovi, ale marně. Jenže sotva hovor ukončím, telefon začne vyzvánět. Na displeji se ovšem neobjeví Adamovo číslo, ale Stelino.
Okamžitě ho vezmu. „Ahoj. Můžu ti zavolat později? Zrovna-“
„Lýdie. Čas běží.“
Strnu. „Adame?“
„Ano?“
„Kde je Stela?“ zatnu zuby.
„Hm, hm…kdepak je Stela?“ zopakuje posměšně.
„Jestli jsi jí něco-“
„Nemusíš se hned čertit, Lýdie. Je v pořádku, se mnou.“
„Kde jsi?“ zaskřípu.
„Důležitější otázka je, kde jsi ty a s kým.“
„Jak…jak to myslíš?“
„Myslíš si, že jsem hloupý? Nehraješ fér a to se mi líbí,“ řekne tiše, pak promluví znovu: „Takže teď to bude takhle. Já mám něco, co chceš zpátky. Stačí říct jedno slůvko a nechám je odejít.“
„Je?“ zopakuju zmateně.
„Nejspíš by ses měla otočit,“ zavěsí.
Prudce se obrátím. Několik metrů ode mě stojí Adam, vedle kterého se krčí vyděšená a uplakaná Stela, zatímco on na ni míří pistolí. Co ale upoutá moji pozornost, je věc, kterou drží v pravé ruce. Dlouhé kovové žezlo, jehož ostrým hrotem míří do Patrikových zad. Tomáš leží bezvládně na zemi.
„Zatím není mrtvý, ale nenuť mě to použít, Lýdie,“ vykřikne Adam zlomyslně.
„Kde jsi vzal zbraň?“
„Ukázalo se, že Adamův otec ji má schovanou v šuplíku v pracovně. Je to zábavné, jak vás taková malá věcička dokáže tak postrašit,“ zavrtí posměšně hlavou.
„Okamžitě je nech být.“
„Hned jakmile mi řekneš, co chci slyšet,“ zapřede s úsměvem.
Podívám se do Steliných očí, které jsou plné děsu. Jsem příšerná kamarádka. Byla jsem tak zabraná do svých problémů, že jsem ji zapomněla před Adamem varovat. Pak se moje oči střetnou s Patrikovými a já v nich neuvidím žádný strach, jen odhodlání. Nepatrně na mě kývne.
„Dobře,“ souhlasím.
Adam přimhouří oči. „Dobře?“
Rychle přikývnu. „Jen…nech je jít a můžeme si promluvit.“
„Ty mi nebudeš určovat podmínky, můro,“ odsekne popuzeně, „ale dobrá. Můžou odejít,“ řekne, zbraň namíří na Patrika a vyjde směrem ke mně. Pomalu začnu couvat, až vkročím na zamrzlé jezero. Adam nadzvedne pobaveně obočí, ale přesto jde stále za mnou. Jakmile prochází kolem Patrika, rozpřáhne se a koncem žezla ho praští do temene hlavy takovou silou, až upadne na zem.
„Patriku!“ vykřiknu.
„Jen pro jistotu, kdyby ho napadla nějaká nerozvážnost,“ pokrčí Adam rameny, zatímco zbraň schová za pas.
Zavřu oči. Modlím se, abych našla sílu se Moraně postavit. Odteď jsem v tom sama.
„Takže?“ zeptá se, sotva je ode mě vzdálený na pár kroků. Rozhlédne se a obkreslí místo rukama. „Už si můžeme promluvit?“
Najednou zaslechneme zvuk praskajícího ledu. Adam prudce shlédne, jen aby viděl, jak se pod našimi nohami utváří drobné prasklinky. Zmateně svraští obočí, než mu dojde, co se děje. Rychle se otočí, aby zmizel. Musí to být teď.
„Počkej!“ zavolám, abych upoutala jeho pozornost.
Ohlédne se přes rameno. Vyskočím a silně dopadnu na led. Poslední, co vidí, než se pod námi proboří hladina jezera, je můj úsměv.