Křídla noci

Kapitola 24

„Tohle je pitomost,“ řekne Tomáš, jakmile jeho i Stelu zasvětím do svého plánu. Dobře, přiznávám, že jsem neměla dostatek času nad ním detailněji uvažovat, ale je to jediné, co právě teď máme.
„Máš snad lepší nápad?“ odseknu.
Vypadá, že o tom opravdu přemýšlí. Stela nadzvedne vyčkávavě obočí. V jejích očích zahlédnu malou jiskřičku naděje. Přivítala by cokoli, jen abychom neuskutečnili to, co se hodlám udělat. Má o mě strach. Pravdou je, že já se taky bojím. Nejen o sebe, ale i o Patrika. Může se to pokazit. Opravdu hodně. Jenže je to jediná možnost, jak zjistit, co se děje.
Přinutím se trochu uklidnit. „Promiň. Já jen…potřebuju vědět, že je v pořádku. Potřebuju znát pravdu. Potřebuju ho,“ poslední slova zašeptám, přesto je oba zaslechnou. Stela se ke mně natáhne a stiskne mi povzbudivě ruku. Odpovím jí slabým úsměvem.
„Co když sama skončíš v bezvědomí? Nevíš, co právě Patrik prožívá. Netušíš, co se v jeho hlavě děje,“ protestuje Tomáš dál a s každým následujícím slovem získává jeho hlas ostrost.
„Musím to risknout. Zachránil mi život. Dlužím mu to,“ řeknu pevně.
„Patrik by s touhle sebevražednou misí nikdy nesouhlasil. Zabil by mě, kdyby zjistil, že ti s tím pomáhám,“ vjede si rukama do vlasů a zakloní hlavu.
„Jenže Patrik tady není! Copak ti na něm nezáleží?“ vykřiknu zoufale.
Zatváří se ublíženě. „Záleží mi na něm natolik, že nenechám jeho holku zabít.“
Okamžitě se stáhnu. „Promiň, vím, že ho máš rád.“
Tomáš uhne pohledem a zahledí se na zeď. V jeho očích zahlédnu bolest, ale ještě něco jiného. „Musím ti něco říct, Lýdie.“
„Co?“
„Slíbil jsem, že ti o tom zatím neřeknu. Patrik…zažádal o propuštění.“
Vytřeštím oči. „Kdy?“ Sleduje můj výraz, který se postupně mění, jakmile mi to dojde. „Než se rozhodl mi o vás říct pravdu,“ vydechnu užasle.
Přikývne a tím moji domněnku potvrdí. „Věděl, že by je k tobě jednoho dne přivedl. Nechtěl to riskovat. Plánoval odejít. S tebou.“
Panebože. „Proč mi to neřekl?“
„Radil jsem mu, ať ještě počká. Já…,“ promne si vyčerpaně zátylek, „…nezlob se, Lýdie. Zná tě sotva pár měsíců a chce kvůli tobě zahodit všechno.“
Pohled mi ztvrdne. „Musím to zkusit.“
Tomáš odevzdaně přikývne. „Pomůžu ti.“
„Dobře. Nikdo se k nám nesmí dostat.“
„To snad dokážeme zařídit,“ souhlasí, než dodá: „Alespoň na pár hodin.“
Několikrát pokývnu hlavou. Pak mě něco napadne. „Kdyby se něco stalo…slibte mi, že se mě nikdo nebude snažit vzbudit.“
„Proč?“ zamračí se Stela ve stejnou chvíli, kdy Tomáš odvětí: „Slibuju.“
„Prostě mi to slib,“ pevně se na ni zadívám a čekám.
„Fajn,“ ucedí, přičemž se zatváří dotčeně. Jenže já jí přece nemůžu říct důvod, jinak by do toho nikdy nešla.
„Počkáme, až skončí návštěvy. Na konci chodby je prázdný pokoj. Tam se zatím schováme,“ oznámím.
Jakmile se Tomáš na chvíli vzdálí, aby si došel dolů do kantýny pro něco k jídlu, Stela ke mně vyšle pohled plný obav. „Opravdu si jsi jistá?“
„Ano,“ odpovím prostě.
„Je to nebezpečný, Lýdie. Nejen pro něj, ale i pro tebe. Je v bezvědomí a napojený na přístroje. Co když se něco podělá?“
Rozhodím ruce. „Přesně. Je v bezvědomí, napojený na přístroje. Co se může horšího stát?“
„Může zemřít, ty můžeš zemřít,“ zašeptá se strachem v hlase.
Sevře se mi žaludek. „Něco se děje. Cítím to, Stelo. Doktor říká, že je v pořádku. Tak proč se neprobouzí? Proč?“ vyhrknu plačtivě.
Stela okamžitě vstane a obejme mě kolem krku. Hlavu mi položí na rameno, než tiše řekne: „To bude v pořádku, Lýdie.“
V očích mě zaštípají zoufalé slzy. „Nebudu tu jen sedět a čekat. Udělám to, ať mi pomůžete nebo ne.“
Stela pomalu vydechne. „V tom případě ti budu krýt záda.“

Položím se vedle Patrika, uchopím ho za ruku, která nehybně leží na prostěradle, zatímco přes jehlu zavedenou dovnitř proudí léky i výživa. Chvíli si prohlížím jeho bledou tvář, než nechám klesnout víčka. Okamžitě si vybavím Patrikovy vřelé oči i podmanivý úsměv. Ten, ze kterého se mi pokaždé rozklepají kolena a rozbuší srdce. A pevně doufám, že mě tenhle krásný úsměv dovede až k němu.

Leknutím oči otevřu. Ležím na trávě, která překvapivě není pokryta sněhem, ale při pohledu na oblohu se zamračím. Žádné sluneční paprsky, žádná mračna, jen zatažená ponurá šeď. Zaposlouchám se, ale neslyším nic, kromě svého dechu. Vzduch je těžký, vítr nevane. Ani ptáci jako by tu nebyli. Kde to jsem?
„Správná otázka zní, jak ses tu dostala, děvče?“ ozve se za mnou náhle.
Zakloním hlavu. Několik metrů ode mě stojí vysoký mohutný muž v dlouhém plášti. Je bos. Rychle vstanu a otočím se k němu. „Kdo jste?“ vyhrknu.
Nadzvedne obočí. „Nezdá se mi, že jsi v pozici, abys pokládala otázky.
„Kde je Patrik?“
Nakloní hlavu na stranu a v jeho očích zahlédnu překvapení z toho, že jsem z pusy opět vypustila další dotaz. Pomalým krokem ke mně vykročí, ale v půlce cesty se zastaví. „Nejsi obyčejná můra,“ oznámí, ale sotva to dořekne, pobaveně zavrtí hlavou. „Měla pravdu. Nevěřil jsem jí, ale měla pravdu.“
„Kdo měl pravdu?“ zeptám se.
„Říkala, že její dítě žije,“ pokračuje, aniž by mě vzal na vědomí. „Že to každá matka pozná.“
„Mluvíte o mé matce?“ vyhrknu.
Konečně mám jeho pozornost. „Víš, kdo je tvá matka?“
Chci odpovědět kladně, ale uvědomím si, že má na mysli biologickou matku, proto zavrtím hlavou.
„Jsi potomkem bohů, stejně jako tvá matka i ostatní ženy v linii táhnoucí se až ke starým slovanským kořenům. A pro Moranu lákavé sousto,“ dodá zamyšleně.
„Morana je pryč,“ oznámím, kdyby se to k němu ještě náhodou nedoneslo.
„Ano, vrátila se sem. U mě je její místo, než opět přijde její čas vládnout zimě.“
„Sem?“ zmateně se rozhlédnu. „Takže jsem v podsvětí?“
Muž přikývne a rukou obkreslí prostor kolem nás. „Vítám tě u mě.“
„Ty jsi…Veles?“
„Jsem nositelem mnoha jmen,“ odpoví.
„Opravdu je tohle podsvětí?“ Zdá se to být neuvěřitelné.
Veles luskne prsty a přede mnou se objeví hubený vysoký přízrak zahalený v potrhaném plášti s kapucí zakrývající mu polovinu obličeje. Jeho tváře jsou propadlé a bílé a místo rtů má černou díru. Jenže on není ten, ze kterého mi srdce vyletí až do krku. Hned vedle něj stojí ohromný tříhlavý pes, kterého drží za silný provaz. Všechny hlavy zírají přímo na mě a cení zuby, jako bych byla zákusek. Přestože přízrak vypadá kostnatě, psa drží pevnou rukou. Uskočím dozadu a spadnu na zem. To vyvolá Velesův smích. „Už mi věříš?“
Rychle vyskočím zpátky na nohy a on je pouhým mávnutím ruky nechá zmizet. „Patrik sem nepatří. Nemáte právo ho tady držet,“ řeknu, sotva popadnu dech.
Nadzvedne obočí. „Nemám? Ať už se sem dostal tvůj kamarád jakkoli, není cesty zpět.“
„Není mrtvý!“ vykřiknu.
„Drobnost, kterou lze velmi snadno vyřešit,“ uštěpačně vyprskne.
Sevře se mi nepříjemně žaludek. „Ne! Prosím, ne. Může za to Morana. Nevím, jak to udělala, ale Patrikova duše tady nemá co dělat.“
Přimhouřenýma očima sleduje můj výraz plný beznaděje. Nakonec se zlehka usměje, jako by tam našel něco, co ho přiměje obchodovat. „Dnes mám dobrou náladu a může se zdát, že ti možná dlužíme…laskavost. Pustím toho hocha pod jednou podmínkou. Se mnou se dá domluvit, Lýdie.“
„Jaká je to podmínka?“ chytnu se stébla naděje a jsem ochotná mu slíbit cokoli.
Když zjistí, že má moji veškerou pozornost, ztiší hlas do nepříjemného šepotu. „Něco za něco nebo, lépe řečeno, někoho za někoho.“
Svraštím zmateně obočí. „Nerozumím.“
Velesův úsměv se rozšíří. „Rozumíš tomu velmi dobře, děvče. Jen pro jednoho z vás bránu podsvětí otevřu. Dobře si rozmysli, jestli to bude on nebo ty.“ Než stihnu jakkoli na jeho slova zareagovat, zmizí.
Zatočí se mi hlava. Zírám do míst, kde ještě před malou chvíli stál, ale zbyla po něm jen prázdnota. Pomalu zamrkám, abych uvolnila napětí v očích, když si uvědomím, že je vyděšeně třeštím. Mám se rozhodnout mezi sebou a Patrikem? Tak tohle má být ta úžasná věc, pro kterou jsem se podle Stely narodila? Ze rtů se mi dere téměř hysterický smích, jenž okamžitě přechází v přerývané dýchání, jako bych se nedokázala nadechnout. Srdce se mi rozbuší, když si uvědomím, že přes to všechno vím, jak se rozhodnu.
Trhnu sebou, jakmile uslyším ve své hlavě jeho zvučný hlas. „Vidíš ty hodiny na věži? V okamžiku, kdy se velká minutová ručička dostane na číslo dvanáct, brána se zavře.“
Prudce vzhlédnu a vyhledám kostelní věž. Mám víc jak půl hodiny. To musím zvládnout.
„Tik tak, tik tak…,“ dodá posměšně a mě nezbývá nic jiného než se rozběhnout.