Křídla noci

Kapitola 9

„Už půjdu,“ oznámím Stele, když jí pomůžu následující den s výběrem oblečení na schůzku s Adamem. Moje přítomnost je tady už docela zbytečná, ale odchod neustále oddaluju, protože na Stele vidím nervozitu, která se ještě s přibývajícím časem zvyšuje.
„Ty se mnou nepočkáš?“ vytřeští na mě oči, ve kterých zahlédnu stín strachu. Poslední půl hodinu neklidně pokukuje po hodinkách, až mám dojem, že nekontroluje čas, ale snaží se ho očima zpomalit.
Uchechtnu se. „Myslím, že by z toho mohl dostat šok, kdybych mu šla otevřít, nemyslíš?“
Stele okamžitě zrudnou tváře. „Jo, jasně. Promiň.“ Doprovodí mě k hlavním dveřím, kde si obléknu zimní kabát a obuju boty.
„Užij si to,“ rozloučím se s ní s úsměvem, o kterém doufám, že vypadá povzbudivě. Stela mi zamává, než s úzkostí ve tváři zmizí ve dveřích.
Pomalu dojdu až na konec ulice, kde zbystřím. Zahlédnu koncová světla autobusu odbočujícího na stopce. Sotva se dostanu na zastávku, přečtu si, že další spoj pojede až ráno. Skvělý. Z kapsy kabátu vytáhnu telefon, abych zavolala mámě. Hovor spadne do hlasové schránky, proto mi zbývá poslední možnost. Vydám se po stopách autobusu a doufám, že mě dovede domů nebo alespoň do míst, kde budu poznávat okolí. Je to dost nepromyšlený plán, ale nic lepšího mě nenapadá, pokud nechci Stele zkazit rande. A to je to poslední, o co bych stála. Zapnu si kabát až ke krku a šálu si povytáhnu k ústům. Pak vrazím ruce hluboko do kapes a vykročím tak rychle, jak mi zledovatělý chodník dovolí.
Máma se ozve zpět asi o patnáct minut později, kdy mrazem skoro necítím prokřehlé ruce. Mám co dělat, abych mobil udržela v ruce. Neřekne mi, proč mi nezvedla telefon, ale ujistí mě, že se postará o to, aby byl můj zadek co nejrychleji v teple. Nestihnu jí ani poděkovat a ona zavěsí. Řekla jsem jí ulici a popsala místo, kde právě jsem, proto se opřu o kmen stromu, a zatímco na ni čekám, zpívám si potichu jednu z mých oblíbených písniček.

Klakson mě vytrhne z druhé sloky, kterou opakuju nejmíň po desáté. Zvednu hlavu, ale místo mámina auta, u chodníku stojí zaparkovaný stříbrný sedan. Nedůvěřivě dojdu k okýnku spolujezdce, které se mezitím otevře. Zevnitř se na mě dívá Patrik.
„Ahoj,“ pozdravím ho zaskočeně.
„Tak dělej, naskoč,“ zavelí.
„Co tady děláš?“
„Přijel jsem pro tebe.“
„Já ale čekám na mámu,“ namítnu.
Patrik se ušklíbne. „Ta nepřijde. Požádala mě.“
To by jí bylo podobné, nicméně se ještě rychle rozhlédnu, jestli ji neuvidím přijíždět. A jelikož je ulice prázdná a venku přituhuje, nezbývá mi nic jiného, než se posadit vedle Patrika. „Díky.“
„V pohodě,“ řekne a natáhne se k topení, které naplno zapne. Zařadí, ale než stihne sešlápnout plyn, rozezvoní se mu telefon.
„No?“ ohlásí se celkem neurvale, načež po mě šlehne rychlým pohledem. „Ještě mám nějakou práci. Řekl jsi, že…“
„Ne, nevolej mu. Přijedu.“ Patrik zavěsí a sevře telefon v ruce. Vypadá to, že je naštvaný.
„Stalo se něco?“ zeptám se opatrně.
Zavrtí hlavou. „Měl jsem někam namířeno, když mě tvoje máma požádala, jestli bych tě nevyzvedl.“
„Promiň, můžu vystoupit a dojít pěšky. To jsem vlastně měla v úmyslu, když jsem se mámě nemohla napoprvé dovolat.“
„To snad nebude nutné. Jen…tě budu muset vzít s sebou. V pohodě?“ zeptá se, ale nevím, jestli otázku směřuje ke mně nebo se ptá sám sebe.
Přesto odpovím. „Ne. Jasně. Vůbec mi to nevadí.“ S úlevou se pokusím zapnout bezpečnostní pás. S promrzlými prsty mi to vůbec nejde. Patrik mi vezme přezku z ruky a bez potíží mi pomůže. Rychle vyhlédnu z okýnka, proto nemůže vidět úsměv, se kterým sleduju cestu.

Zaparkujeme na ohromném parkovišti u velké haly. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nevidím žádné billboardy ani cedule, které by mi řekly, kde jsme. Vypadá to tu už hodně dlouho nevyužívané.
„Hned budu zpátky. Počkej tady,“ řekne, než vystoupí a nechá mě samotnou.
Dívám se přes přední sklo na jeho vzdalující se záda. Nemám z tohohle místa moc dobrý pocit. Co tady děláme? Proč musím zůstat tady? Zvědavost nakonec zvítězí, proto vystoupím z vozu. Pomalu se vydám směrem, kterým Patrik zmizel, ale stihnu udělat sotva pár kroků, když se otevřou postranní dveře haly a objeví se v nich dva kluci. Vzpomenu si, že jsem je viděla sedět s Patrikem na obědě v jídelně. Jakmile mě zahlédnou, zarazí se. Jejich pohled se na okamžik stočí k Patrikovu autu stojícímu za mnou, pak se vrátí ke mně a zatváří se…nevěřícně. Proč?
„Přivezl tě Patrik?“ promluví konečně jeden z nich.
Nepatrně přikývnu.
Druhý vytřeští oči. „No to je neuvěřitelný! On si sem přitáhne holku.“
Ohlédnu se přes rameno, jestli neuvidím Patrika, ale ten se zatím nevrací. Proto s výdechem udělám malý krůček k nim a zlehka se usměju. „Jsem Lýdie. Patrik vlastně neměl na vybranou. Vezl mě zrovna domů.“
Kluci si vymění rychlý pohled. Ten, který mi položil první otázku, kývne hlavou ke svému kamarádovi stojícímu po levici. „Tohle je Roman a já jsem Lukáš,“ řekne celkem přátelsky, nicméně se stále tváří nedůvěřivě. 
„Kde je Patrik?“ zeptám se jich nervózně.
„Musel ještě něco vyřídit,“ odpoví mi ten druhý, Roman.
„Co?“ zajímám se dál.
Lukáš mávne rukou. „Nic důležitýho.“
„Ale-,“ namítnu.
„Řekl jsem, ať počkáš v autě,“ ozve se za mnou.
Prudce se otočím, abych viděla, jak se ke mně blíží Patrik v doprovodu Tomáše. Ten se naštěstí netváří překvapeně, že mě vidí. Patrik mu to musel říct.
„Ahoj Lýdie,“ pozdraví mě, než vytáhne z kapsy telefon, který si po chvilce přiloží k uchu a poodejde stranou vyřídit hovor.
„Pojď, jedeme,“ oznámí Patrik. Chytí mě za předloktí a odvede mě k autu.
„Jak-,“ okamžitě zmlknu, když zahlédnu na jeho tváři šrám. „Co se ti stalo?“
Uhne pohledem, otevře mi dveře a počká, až nastoupím. Jenže já tvrdohlavě stojím na místě. Patrik převrátí oči. „Je to starý sklad. Jen jsem si nevšiml pletiva. To je celé.“
Zabouchne za mnou dveře. Pak se vrátí za Tomášem, který mezitím hovor ukončil. Lukáš s Romanem se k nim připojí. Všichni poslouchají, co jim Patrik říká, občas na mě některý z nich pohlédne, proto předpokládám, že mluví právě o mně. Nakonec přikývnou a Patrik vyrazí k autu.

Cesta domů je až nepříjemně tichá. Nehraje žádná hudba, slyším jen běžet topení, které vyhřívá auto. Patrik zastaví na příjezdové cestě jejich domu, vypne motor a zůstane tiše sedět v autě.
Nevím, jestli nemám prostě odejít nebo něco říct, ale nenapadají mě ta správná slova. Jediné, na co myslím, je Stelino varování. Jenže to přece nedává smysl. Pak si vzpomenu na jeho ránu na tváři, která rozhodně nevypadá jako škrábnutí o pletivo, jak se mi snažil namluvit.
„Zdá se, že o tobě vůbec nic nevím,“ vypadne ze mě dřív, než se stihnu zastavit.
„Nápodobně,“ řekne tiše.
„Co jsi dělal v té hale?“
Zavrtí hlavou. „Nejde to.“
„Co?“
„Nemůžu ti to říct.“
„Je to něco nelegálního?“ zeptám se, protože to mi jako jediné dává alespoň nějaké vysvětlení.
Jenže Patrik se pousměje. „Ne, to opravdu není.“
„Proč mi to teda nemůžeš říct?“ zkusím to znovu.
„Nerozhoduju o tom jen já, chápeš? Prostě to nech plavat, Lýdie.“
„Ale-“
Patrik mi přiloží prst přes ústa. „Žádný ale.“
Pomalu přikývnu, proto ruku zase stáhne. Celé rty mě brní po jeho doteku, přesto odolám touze se jich dotknout. „Proč jsi nechtěl začít znovu? Proč ses mi vysmál?“ vyhrknu.
S výdechem zakloní hlavu a opře si ji o opěrku sedadla. Jakmile ke mně otočí tvář, zahlédnu v jeho očích veselé jiskřičky. „Myslíš tehdy, jak jsi byla ochotna začít znova?“ To slovo řekne tak, až mi zrudnou tváře.
„Vyznělo to vážně tak samolibě?“
„Si piš,“ zakření se.
„Promiň,“ zamumlám.
„Cože?“ nakloní se blíž, jako by mi nerozuměl.
Protočím panenky. „Promiň,“ zopakuju nahlas.
„Vidím, že to myslíš upřímně.“
„Promiň,“ řeknu znovu, bez úšklebků. „Nejsem zvyklá se omlouvat.“
Nadzvedne překvapeně obočí.
„Teď to nejspíš vyznělo stejně domýšlivě jako můj návrh ve škole,“ povzdechnu si. „Jde o to, že jsem se zatím nemusela nikdy omlouvat,“ opravím se rychle.
Patrik si odkašle. Střetne se s mým pohledem, ale v jeho očích nezahlédnu pobavení. „I já se omlouvám. Neměl jsem tě tam dnes vozit.“
Vím, že jakákoli další otázka, která by konečně ukojila moji zvědavost, je zcela zbytečná, proto jen přikývnu. „Takže to vypadá, že jsme…přátelé?“ zeptám se opatrně, přesto nezabráním tomu, aby mi zrudly tváře. 
Patrik se znovu pobaveně zazubí. „Vypadá to tak.“

O dvě hodiny později u nás zazvoní Stela. Když přišla z rande s Adamem, okamžitě mi volala a zeptala se, jestli se může stavit. Nebydlí daleko, maximálně pět kilometrů, ale i přesto jsme společně zjistily autobus, kterým by se k nám mohla bez potíží dostat. Muselo se něco stát. Bylo to něco, co Stela nechtěla řešit po telefonu, ale ani čekat, až se uvidíme zítra ve škole.
Zavřeme se u mě v pokoji. Máma zůstala sice dole, ale to ještě neznamená, že ji nenapadne odposlouchávat nejnovější holčičí drby.
„Tak už mě nenapínej,“ vyhrknu, sotva se uvelebím na posteli.
Stela se posadí vedle mě a zády opře o stěnu. S výdechem pokrčí rameny. Tohle není zrovna reakce, kterou jsem očekávala. Neměla by být nadšená? Adam je přece hodný kluk. Navíc je hezký, chytrý a dobře se s ním povídá.
„Vlastně ani není co říct. Bylo to…zvláštní.“ Očima přelétne můj pokoj, než se ke mně znovu otočí. Není na něm nic nezvyklého, kromě okrově vymalovaných zdí. Žádné plakáty chlapeckých skupin, zahanbující fotky na nástěnce ani hračky, jako jsou barbíny nebo plyšová zvířata. Nic, kvůli čemu by si ze mě mohla dělat legraci, a tak jen s výdechem pokrčí rameny.
„Zvláštní?“ zopakuju nechápavě.
Přikývne. „Povídali jsme si, hodně se ptal.“
„To je přece dobře, ne?“ věnuju jí povzbudivý úsměv. Neznám moc kluků, kteří si rádi povídají. 
„To určitě, ale,“ zaváhá, „většina těch otázek nějak souvisela s…tebou.“
Zarazím se. „Cože?“
Stela unaveně zakloní hlavu a opře ji o stěnu. „Říkala jsem ti to, Lýdie. Líbíš se mu. Možná jsem to všechno špatně pochopila a nebylo to rande.“
Je možné, že má Stela pravdu? Je jen nesmělý, a tak mě zatím nikam nepozval? Stelu ale ano. Kdybych mu možná dala šanci, odvážil by se k tomu. Jenže jediný kluk, na kterého neustále myslím, bydlí hned vedle. „Jestli to tak je, mrzí mě to. Pokud tě to potěší, beru ho jen jako kamaráda.“
Stela mávne rukou, ale tváří se pořád trochu smutně. „Prostě to nevyšlo. Přesto se mi s ním vážně dobře povídalo, i když většinou o tobě.“
Doufám, že mi říká pravdu. Vážně bych nerada přišla o kamarádku, jako je ona. Sklopím oči do klína a chci něco říct. Něco, co nebude znít jako sentimentální kravina.
„Prosím tě, už na to nemysli,“ ozve se sama Stela. „Raději mi řekni, jaký byl tvůj den.“
Okamžitě se zastydím, že jí musím zalhat. „Nic moc. Celý den jsem byla tady a koukala na filmy.“
„Tak tam nějaký zapni, abych se odreagovala,“ chytne se Stela a mně se uleví.