Kapitola 6

98 6 0
                                    

„Jaký byl první den?“ zajímá se máma, sotva se objevím ve dveřích kuchyně.
Provrtává mě pátravým pohledem, jako by mohla odpověď snad vyčíst z mého výrazu. Možná tam někde skutečně je. Pak jí zrak pomalu sjede po mém těle a vrátí se k mým očím. V těch jejích se zračí úleva. Čekala snad viditelná zranění? Není zase tak daleko od pravdy.
Máma sedí u svého počítače v čele jídelního stolu. To místo se neoficiálně stalo její pracovnou. Tráví tam celá dopoledne a velkou část odpoledne. Stará se o účetnictví asi patnácti menších firem. Občas žasnu nad tím, jak to všechno stíhá.
Dám jí pusu na tvář. „Ušlo to.“
O incidentu v jídelně se raději nezmíním, protože jí nechci přidělávat starosti. Vlastně o nic nešlo. Byly to jen pomluvy, které by jí akorát tak ublížily. Po týdnu v novém domě vypadá máma opravu spokojeně. Byl to vždycky její sen - vypadnout z velkoměsta někam, kde je větší klid. A to se jí konečně splnilo.
O tom, co se stalo před pár dny, nemluvíme. Nebylo to poprvé, kdy jsem mámu našla těsně po prožití noční můry. Je pravda, že to, čeho jsem byla minulé pondělí svědkem, nebylo nikdy dříve takové. Vyděsilo mě to. Opravdu. Máma je z nás ta silná. A vidět ji stočenou na posteli plakat, mnou opravdu otřáslo.
„Žádné napomenutí, ani vyloučení?“ zeptá se žertem.
„První den? Dej mi šanci se alespoň rozkoukat.“
Usměje se. „Obědvala jsi? Jestli ne, v troubě máš zapečené těstoviny.“
„I když jsem oběd měla, dám si ráda.“ Dojdu k lince, abych si mohla nabrat na talíř. Většina karbanátku a bramborové kaše stejně skončila v koši.
„Tak povídej. Jací jsou noví spolužáci?“
Usadím se na vedlejší židli. Sotva položím talíř před sebe, zabodnu vidličku do jídla. „Stelu jsi už viděla.“
Přikývne, ale jakmile se odmlčím, abych si nabrala další sousto, promluví: „To musí být výběrová třída, když ji navštěvují jen dvě nadané studentky,“ utahuje si ze mě.
Jejího posměšného tónu si nevšímám. „Hned první hodinu vedle mě seděl jeden kluk, Adam. Milej, trochu nesmělej. Ještě jedna holka z autobusu, takže musí bydlet někde tady. Dál asi dvacet dalších studentů, kteří se spíš starají o sebe, než o novou holku ve škole,“ pokrčím lhostejně rameny. „Jo a Patrik,“ dodám jen tak mimochodem.
To ji zaujme. „Chytrý kluk.“
„Potížista.“
„Proč myslíš?“
Trhnu rameny. „Stela mi něco řekla.“
„A co?“ zatváří se zvědavě. V jejích očích však zahlédnu mírné znepokojení, které se ale snaží nedat najevo.
„Často mívá modřiny, párkrát přišel s něčím zlomeným. Pere se,“ zakončím věcně.
„Jaký z něj máš pocit ty?“
„Já?“ nadzvednu překvapeně obočí.
„Umíš odhadnout člověka,“ pokývá přesvědčeně hlavou.
„Mami,“ protočím panenky, „to jsou jen hloupé hry v autě.“
„Zamysli se,“ trvá na svém a mých slov si nevšímá.
„Fajn.“ Chvíli o tom skutečně přemýšlím. „Asi nemá rád pozornost, ale nevyhýbá se lidem. K okolí je uzavřený, přesto se s přáteli baví normálně. Moc o něm nevím a tohle mi začíná být dost nepříjemný.“
Zvedne pobaveně ruce. „Dobře, promiň.“
„Spíš by mě zajímalo, proč jsi mi zapsala ty volitelné předměty. Proč jsem nemohla pokračovat v moderních dějinách a v anglické konverzaci?“
Mama se zamračí. „Cože?“
„Ptám se, proč jsem nemohla mít stejné volitelné předměty jako v prvním pololetí,“ zopakuju trochu nevrle. Nejde o to, že by mě ty předměty nezajímaly, právě naopak, ale nechci mít kvůli změně problém s vyučujícími nebo zhoršenou konečnou známku.
Nad tónem mého hlasu překvapeně zamrká. „Lýdie, tvé otázce jsem rozuměla už napoprvé. Nechápu jen, proč si myslíš, že bych ti měnila rozvrh a to bez tvého vědomí.“
„Ale-,“ zarazím se. Odložím vidličku, vstanu a dojdu pro batoh do předsíně, ze kterého vytáhnu školní rozvrh. „Podívej. Tady,“ zabodnu prst do papíru. „Vždy dvě hodiny v týdnu dějepisný seminář s profesorem Pertem a základy psychologie s profesorkou, které se nejspíš dostalo trochu Vegnerovského kázání o tom, jak tvoje dcera potřebuje zvláštní péči,“ při posledním slově se ušklíbnu.
Máma se natáhne pro rozvrh a doslova mi ho vyškubne z ruky. Chvíli se soustředí na zkratky v příslušných kolonkách daných dnů, než si jejich význam přečte v poznámkách pod čarou. „Co je to za nesmysl?“ prudce vstane od stolu, až židle zaskřípe o podlahu.
„Jaký nesmysl?“ zmateně svraštím obočí.
Zavrtí hlavou, než mi položí zvláštní otázku: „Co tam probíráte?“
„Cože?“
„Co se tam učíte, Lýdie?“ zvedne hlas, až sebou trhnu. Vezme mi batoh a začne se v něm prohrabovat. Vypadá, jako by něco hledala.
„Co se děje, mami?“
Na moji otázku neodpoví. Vytáhne jeden ze sešitů, než ho odhodí na stůl a pokračuje v hledání. Čeho, to se dovím v zápětí. Sevře v rukách poznámky do semináře, který jsme měli první hodinu, a přečte si je, nebo alespoň to, co jsem si zapsala, přestože mě Patrikova přítomnost natolik rozrušila, že jsem nebyla schopná plného soustředění. Ztuhne s očima přilepenýma na text.
„Jsi v pořádku?“
Rychle přikývne a bez jediného slova mi vrátí sešit. Vyruší nás zvonění jejího telefonu.
„Promiň, to je doktor Navrátil.“ Pevně sevře mobil v ruce, než vyběhne po schodech do patra, aby si hovor vyřídila. Za okamžik uslyším zaklapnutí dveří její ložnice.
Na zbytek těstovin mě přejde chuť. Mámino divné chování přece musí mít vysvětlení. Nepřítomně opláchnu talíř a uložím, včetně hrknu, který najdu ve dřezu, do myčky.
Máma se vrátí po pár minutách. Ve tváři je znatelně bledá, a zatímco stále křečovitě svírá telefon, dívá se přímo před sebe. Mě si ani nevšimne.
„Stalo se něco?“ zeptám se jí starostlivě.
Zavrtí hlavou, ale i jí musí být jasné, že tomu nevěřím, proto řekne: „Dostala jsem špatnou zprávu, nic víc.“
„Jakou?“
„Ehm-,“ odkašle si, skloní pohled k telefonu, který stále drží v ruce, než mi odpoví: „Vyskytl se jistý…problém.“
Zamračím se. „Jaký problém? Má to něco společného s tebou?“
Máma se nepřítomně posadí na pohovku v obývacím pokoji. Pak, jako by si až teď uvědomila, že jsem tam s ní, se ke mně otočí a věnuje mi slabý úsměv, který se jí však v očích neodrazí. „To nic není.“
„Určitě jsi v pořádku?“ sleduju její těkavý pohled, kterým v kruzích opisuje celý prostor.
„Jo. Jasně. Jsem. “ Rychle zase vstane. „Musím se vrátit k práci,“ vyhrkne a já ji následuju do jídelního koutu, kde se posadí k notebooku. „Co kdyby sis šla udělat úkoly?“ navrhne.
„Dobře,“ odpovím jí pomalu. Sleduju její ztuhlá ramena. Něco se muselo stát. Reakce na seminář, následně telefonát od svého lékaře, byly dost nepřiměřené. Přestože chci od mámy odpovědi, přinutím se otočit a zamířím do svého pokoje.

Druhý den před vyučováním vyhledám Patrika. Mohla bych na něj počkat ve třídě, ale neušla tak zvědavým očím ostatních, proto stepuju u skříňky, dokud ho konečně nezahlédnu na chodbě. Je v doprovodu Tomáše. O něčem si povídají a smějí se. Jakmile zastaví u jedné ze skříněk, musím si dodat odvahy, abych k nim přistoupila.
Oba kluci naráz zmlknou. Tomáš mi věnuje úsměv, zatímco si mě zvědavě prohlédne od hlavy k patě, ale Patrik s neproniknutelným výrazem čeká, až promluvím.
„Ahoj,“ pozdravím nejistě, než se otočím k Patrikovi. „Můžu s tebou mluvit?“
„Uvidíme se později,“ houkne na Tomáše a následuje mě chodbou k zadním učebnám.
Už po příchodu do školy jsem si zjistila, že jsou následující hodinu volné, proto poskytují skvělé místo pro náš rozhovor. Naznačím mu, aby vešel první. Zastaví se mezi dveřmi a obezřetně nakoukne do setmělé místnosti. Na tváři vyloudí slabý úsměv, potřese hlavou a pokračuje dovnitř. Jdu hned za ním. Dveře nechám pro jistotu otevřené.
Patrik se u přední lavice zastaví a otočí se čelem ke mně, přitom nakloní hlavu na stranu. „Co jsi mi chtěla?“
„Já…“ Přestože jsem si náš rozhovor v hlavě stokrát představovala, slova neustále opakovala, vykouří se mi z hlavy, sotva se ponořím do jeho hlubokých kobaltových očí. Skloním pohled k zemi a zhluboka se nadechnu.
„Ty?“ pobídne mě.
„Nejspíš jsme nezačali zrovna dobře.“
„Nejspíš?“ zopakuje pobaveně.
Vzhlédnu k němu a zamračím se. „Můžeš toho nechat?“
„Čeho?“
„Té jízlivosti,“ zamumlám.
Patrik chvíli mlčí, než promluví: „Promiň.“
„Chtěla jsem ti říct, že jsem ochotná začít od začátku,“ pokývám hlavou, jakmile zahlédnu jeho užaslý výraz. Ten se ale okamžitě změní v hlasitý smích. Patrik zakloní hlavu, a zatímco se nepřestává chechtat, moji dobrou náladu okamžitě vystřídá zlost. V náhlém popudu k němu přiskočím a pěstí ho bouchnu do hrudi.
„Au. Za co?“ Promne si bolavé místo, nicméně mám podezření, že s ním ta rána vůbec nic neudělala. Směje se dál jako šílenec.
Rozhodím ruce. „Že se namáhám!“ Otočím se na patě a nechám ho tam stát.

Zlost na Patrika mě nepřejde ani v průběhu druhé hodiny. Cítím v zádech jeho pohled, ale odmítám se tím směrem podívat. Když už to déle nevydržím, nenápadně shodím tužku z lavice. Sehnu se pro ni a naskytne se mi tak příležitost se ohlédnout. Patrik se pohodlně rozvaluje na židli, zatímco pobaveně sleduje celé to představení. Zvedne dva prsty, kterými mi namísto pozdravu zasalutuje.
„Výborně, pane Hanzale, tak pojďte,“ vyvolá ho profesorka, neboť se mylně domnívá, že se přihlásil.
Neubráním se posměšnému úšklebku, jakmile sebou po vyslovení svého jména trhne. Jeho však jen tak nic nerozhází. Beze slova vstane a dojde k tabuli, kde převezme od profesorky černou fixu. Vypočítat příklad na tabuli mu nedá žádnou práci. Při zpáteční cestě ke své lavici na mě mrkne. Převrátím oči, ale přesto se mi rty zvlní do úsměvu, který Patrikovi neujde.
Po pár minutách někdo zaklepe na dveře a do třídy vstoupí ředitel. Omluví se profesorce za vyrušení a vyžádá si Patrika. Ten si bez jediného slova sbalí své věci a následuje ho ven. Nikdo ve třídě neřekne jediné slovo. Žádné šeptání, žádné kradmé pohledy. Nic. Nejspíš jsou na tohle zvyklí. Nenápadně se rozhlédnu po ostatních. Všichni jsou zabraní do vypracovávání dalších příkladů, kterými nás zaměstnala profesorka. Já na druhou stranu nedokážu do konce hodiny myslet na nic jiného. Co mohl Patrikovi chtít? Proč si s sebou vzal všechny věci? Přepokládá, že se už na vyučování nevrátí?
Jakmile zazvoní na přestávku, vyjdu spěšně na chodbu. Během dvou minut se dostanu do mezipatra, odkud je vidět na školní pozemky, především parkoviště. Patrikovo auto je stále zaparkované u lampy. Nikam neodjel. Jenže…kde teda je? Sotva si tu otázku položím, zahlédnu Patrika v doprovodu šesti dalších kluků vyjít ze školy. Těch, se kterými jsem ho včera viděla na obědě. Jedním z nich je i Tomáš. Na parkovišti se rozdělí. Tři dojdou k Patrikovu autu, do kterého v rychlosti nasednou, ostatní nastoupí do jiného auta vzdáleného několik metrů. Sleduju, jak vyjíždějí z parkoviště, a nemůžu se zbavit divného pocitu, který se mi usadí v žaludku.

Křídla nociOpowieści tętniące życiem. Odkryj je teraz