Křídla noci

Kapitola 7

Stela měla pravdu. Její táta si na hokejovém utkání, ve kterém nastoupil Erik, Stelin mladší bratr, jako jeden z obránců může vyřvat hlasivky. Sedíme o několik řad nad ním a Stelinou mámou, ale až k nám doléhají nadávky, kterými častuje rozhodčí. A že jich je! Člověk by neřekl, kolik zvířat vyzní jako urážka, dokud je nevypustí z pusy pan Kolesa. Nevím, co je pro mě větší zážitek. Sledovat zápas nebo jeho.
„Nekoukej tak na něj,“ sykne Stela, která tvrdošíjně zírá na ledovou plochu, přestože je zrovna přestávka - tedy konec první třetiny. Své rodiče zazdila odpískáním začátku hry. Tým Erika vede o dva góly, ale podle toho, co jsem pochytila, měl vést o tři. Poslední gól se řešil několik nekonečných minut na ledě, zatímco se čekalo na zhlédnutí záznamu. Hráči se mezi sebou handrkovali a rozhodčí mezi nimi stáli jako nepřekonatelná překážka. Obávám se ale, že kdyby došlo k něčemu horšímu, padli by na zem jako hrušky. Jakmile ohlásili neuznání gólu, celá polovina stadionu z řad diváků začala hlasitě protestovat. Ta naše.
Neochotně od něj odtrhnu pohled a snažím se vyhledat Erikovo číslo dresu. Stela mě se svým bratrem před zápasem seznámila. Je to prima kluk. I když si s hokejkou nejspíš koupil taky neuvěřitelné ego. Než mi kývnul na pozdrav, stihl mě dvakrát přejet pohledem a nabídnout mi odvoz po zápase domů. „Nebo možná na pizzu?“ nadhodil a vyzývavě na mě mrknul. Stela ho okamžitě zchladila. Podotkla, že tohle může na holku zkoušet, až bude mít alespoň řidičák a ne tatínka šoféra. Potlačila jsem úsměv, když jsem v jeho očích zahlédla uražení. Myslím, že toho ještě bude Stela litovat.
„Takhle je to vždycky?“ zeptám se jí, jakmile se hráči vrátí na led.
„Jak to myslíš?“
„Tolik lidí,“ ukážu na zaplněný stadion. Fronta u občerstvení se táhne několik metrů, o záchodech nemluvě. Snažila jsem se jít si odskočit už dvakrát, ale pokaždé jsem se vrátila akorát tak rozladěná a se stále plným měchýřem. Nicméně být toho svědkem na vlastní oči, sledovat hru a cítit se tak její součástí, je svým způsobem vzrušující a fascinující.
Stela přikývne. „Většinou. Se začátkem krajských přeborů město ožije.“ Otočí se ke mně a protočí panenky. „Ne.“
„Co je?“
„Už tě mají. Odmítám sem chodit častěji, než je opravdu nutné.“ Založí si ruce, když trucovitě našpulí pusu.
„Nic jsem přece neřekla,“ rozesměju se.
Prstem mi zakrouží před obličejem. „Stačí vidět tohle a zbytek si domyslím.“
Zavrtím pobaveně hlavou. Se začátkem další třetiny se zvýší i rámus kolem nás. Ovšem tahle část tribun není tak hlučná jako kotel. Stela mi vysvětlila, že v kotli se shlukují skalní fanoušci obou týmů. Což je taky vidět. Jsou pomalovaní, mají obléknuté dresy, kolem ramen šály v barvách svého týmu a někteří dokonce bubnují. Do prostoru se rozezní rocková písnička, která ještě podtrhne atmosféru zápasu, když jeden z rozhodčích s písknutím hodí puk mezi dva hráče. Napjatě sleduju rychlost, se kterou soupeř uzme puk a vyrazí vpřed. Přihraje doleva dalšímu útočníkovi, ten objede Erika, vrátí puk spoluhráči, který ho bez mrknutí oka vystřelí na branku.
„Neee!“ vykřiknu strhnutá davem kolem sebe.
Stela se zachechtá. „Neprožívej to tolik.“
Pokrčím rameny. „Nemůžu si pomoct. Je to úplně jiný jak v televizi. Tam většinou přepnu na jinej program.“
„Můžeme přece odejít,“ navrhne.
„Ne. To by přece vůči Erikovi nebylo pěkný.“
„Jasně,“ odfrkne si, protože mi to nebaští.
4:2. Náš tým vyhrál. Přestože mi nadšením svítí oči, nemůžu si jejich výhru náležitě užít. Posledních dvacet minut už potřebuju na toaletu tak silně, že mě bolí celé břicho. Tisknu k sobě stehna, zatímco necháváme skoro všechny projít k betonovým schodům, které vedou do hlavní chodby a ke dveřím ze stadionu.
Když už to déle nevydržím, vyskočím na nohy. „Musím jít na záchod. Jako fakt nutně,“ řeknu Stele důrazně.
„Tak hodně štěstí. Teď tam bude ještě víc lidí,“ oznámí Stela.
„Musím to zkusit. Potkáme se před stadionem,“ mávnu na ni a začnu se proplétat mezi lidmi, abych byla co nejdřív v hlavní chodbě.
Měla pravdu. To, o čem jsem si původně myslela, že je zasekaný dav, byla začínající fronta na toalety. Vytřeštím oči na vzdálené dveře. Stála bych tu nejméně hodinu, než by na mě došla řada. Tohle přece nemůžou být jediné záchody na stadionu. Rozhlédnu se, jestli si mě nikdo nevšímá. Ochranka má u východu plné ruce práce, proto se nakonec odhodlám a běžím ke schodům, které podle směrovek vedou do kancelářských prostor. Popoháněná čím dál víc bolavým měchýřem, konečně najdu dveře označené jako WC. Úlevou se málem počůrám.
S úsměvem na tváři se pomalu vracím chodbou zpátky ke schodišti. Musím nepozorovaně splynout s ostatními návštěvníky, aby si nikdo z bezpečnostní agentury nevšiml, že jsem byla nahoře. Nechci mít problémy. Povede si mi to na jedničku, ale jakmile projdu hlavními dveřmi, do někoho narazím.
„Omlouvám se,“ vzhlédnu k silnému muži oblečenému do dresu hostujícího týmu.
„Nezlobte se. Uhýbal jsem a nedával pozor,“ zamumlá rozpačitě, než se střetne s mým pohledem.
Strnu na místě, když se moje oči zahledí do jeho. Zachvátí mě výbuch pocitů, které z dotyčného vychází. Lidi proudící v davech za mnou, do mě náhle strčí, až málem upadnu. Muž mě rychle zachytí. Jakmile se ho dotknu, abych se udržela na nohou, před očima zahlédnu záblesky obrazů, které mi vůbec nic neříkají. Jako by to byly střípky vzpomínek, na které si nepamatuju. Vím proč. Nejsou totiž moje. Vytřeštím vyděšeně oči, zatímco sleduju muže před sebou. Pohled, kterým se do mě vpíjí, získá nepřítomný výraz a jeho tělo se začne lehce třást. Soustředím se na obrazy objevující se mi v kratičkých intervalech v hlavě. Čím více se nořím do jejich hloubky, tím více cítím, že s tím musím přestat. Jenže…nechci.
Pusť ho, Lýdie.
Ten hlas ve své hlavě zaslechnu tak jasně a čistě, jako by mi někdo příkaz zašeptal přímo do ucha. Prudce zavrtím hlavou, abych ten nezvyklý pocit toho, že mám poslechnout, zahnala. Funguje to.
Musíš ho pustit, Lýdie.
„Ne,“ řeknu tiše, ale přesvědčivě.
Ještě ne.
Náhle se fronta posune a do mě vrazí člověk za mnou. Zavrávorám. Rychle pustím mužovu ruku, abych i já neskončila na zemi tak jako on. Vyškrábe se na nohy a vypadá docela zmateně. Mě si vůbec nevšímá. Bez jediného slova se otočí na patě, proplete se davem a zmizí mi z dohledu.
„Promiň, Lýdie,“ vykřikne kdosi.
Ohlédnu se přes rameno. Přímo za mnou stojí zkroušený Adam, který mi věnuje omluvný úsměv. „Nechtěl jsem. Někdo mě strčil. Dostat se ven je snad neuskutečnitelný,“ mávne rukou před sebe, kde lidi blokují cestu na parkoviště.
Zavřu na malou chvíli oči, abych se uklidnila. Nechápu, co se právě teď stalo. Vůbec tomu nerozumím. Jakmile si však uvědomím, že Adam tu pořád je a nepřestává mluvit, přinutím se oči znovu otevřít. „Adame,“ vysoukám ze sebe s námahou, „viděl jsi to?“
Nadzvedne zvědavě obočí a pohledem rychle obkreslí prostor kolem nás. „Co jsem měl vidět?“
„Ale nic,“ zavrtím hlavou.
„Co říkáš na zápas?“ zeptá se jakoby nic. Z jeho hlasu zaznívá radost, která se mě samotné ještě před malou chvílí držela.
Možná se mi to všechno opravdu jen zdálo. Sen za bílého dne. Četla jsem o nich v knize, kterou mi doporučila profesorka Otová. Nenápadně se rozhlédnu po lidech, jen abych zjistila, že na mě nikdo zvláštně neciví. Stalo se to vůbec?
„Bylo…to fajn,“ odpovím ztěžka. Mluvit mi dělá problém. Srdce mi stále bije jako o závod, přestože se snažím dýchat pomalu a klidně. Tep nekontrolovatelně poskakuje, až mám strach, že sebou seknu. Přímo tady. Zachytím se železného zábradlí a uvítám chlad, který mě mrazí do horké dlaně. Tělo mám rozpálené, jako by mě zachvátila horečka.
„Není ti nic?“ zamračí se Adam, který si až teď nejspíš všiml mého divného chování.
Rychle zavrtím hlavou, ale rozhodně v pořádku nejsem. Tohle je ovšem něco, co s Adamem nemůžu probírat. Vlastně s nikým. Sama tomu nerozumím.
Vysvobodí mě až Stelin hlas. Zavolá na mě z parkoviště a zamává mi, aby upoutala moji pozornost. „Musím už jít. Stelin táta mě odveze domů.“
„Jasně,“ vyhrkne, než pohledem zalétne k mé kamarádce. „Tak zítra ve škole?“
Místo odpovědi přikývnu. Vydám se po schodech dolů k zaparkovanému autu, do kterého nasednu a s předstíraným úsměvem si zapnu bezpečnostní pás.
„To byl Adam?“ zeptá se mě Stela, sotva se usadí vedle mě.
„Jo.“
„Nevěděla jsem, že chodí na zápasy.“ Sleduje našeho spolužáka, který se přidá k muži středního věku. Společně odejdou na odlehlou stranu parkoviště k velkému rudému SUV.  Nejspíš jeho táta.
Chtěla bych být už doma. Chci zalézt do postele a prospat to. Všechno. Konečně se otevře kufr auta a po chvíli Erik naskočí na zadní sedadlo vedle nás.
Zazubí se. „Viděli jste to?“
Stela protočí panenky. „Ne. Byli jsme celou dobu tady v autě. Jak jste dopadli?“
Erik se natáhne a lehce do ní šťouchne. „Hej!“
Jejich rodiče si špičkování sourozenců nevšímají. Pan Kolesa se ohlédne na syna a mrkne. „Vedli jste si výborně, chlapče.“ V jeho hlase zní opravdová hrdost.
Opřu si vyčerpaně hlavu o postranní okýnko a zavřu oči. Stela si mojí změny okamžitě všimne, ale vymluvím se na nevolnost. Nelžu. Skutečně mi není dobře.
„Děkuju za svezení,“ usměju se na Stelina tátu, než se obrátím ke své kamarádce. „Tak ahoj zítra.“
„Snad ti bude líp,“ houkne na mě, než stihnu zabouchnout dveře od auta. Přikývnu a vykročím po příjezdové cestě.
Sotva překročím práh domu, zaslechnu naštvaný hlas mámy.
„Jak je to krucinál možné?“ vykřikne, ale odpověď nepřichází.
Rychle se vyzuju, pověsím kabát a vyjdu do patra, odkud ji slyším. Je zjevné, že s někým telefonuje. Přikradu se chodbou až k pootevřeným dveřím jejího pokoje, abych zjistila víc.
„Vím, že mě tlačí čas. Udělám to. Teď ale není vhodná doba.“
O čem to máma mluví? Na co není vhodná doba? Zmateně svraštím obočí, zatímco se nepřestávám naklánět k mezeře ve dveřích. Mluví snad o práci?
„Potřebuju tě tady.“
Zarazím se. Je snad možné, že by přede mnou tajila vztah? Ale proč? Okamžitě se mi vybaví rozhovor v jídelně. Že by se přece jen máma zamilovala do ženatého muže? Nebo někoho pro ni nedostupného? Nezdá se mi to pravděpodobné, ale jinak si nedokážu vysvětlit, proč se mi dávno nesvěřila. Říkáme si přece všechno. Než si mě stihne všimnout, vytratím se zpátky ke schodišti, kde sejdu do přízemí. Zamířím k vchodovým dveřím, které hlasitě zabouchnu.
„Jsem doma!“ zavolám z předsíně, pak jdu jako obvykle do kuchyně.
Máma se za okamžik objeví dole. „Jaký byl zápas?“
Natáhnu se ke konvici, napustím do ní vodu a zapnu ji. Ze skříňky vytáhnu hrnek, do kterého připravím sáček čaje. „Vyhráli jsme. Když jsem přišla, slyšela jsem tě s někým mluvit?“
Náhlé ticho přeruší mámin smích. „Trapas. Občas si povídám sama se sebou.“
Jsem k ní otočená zády, proto nemůže zahlédnout můj dotčený výraz. „Dáš si taky čaj?“
„Ne, díky. Vlastně si ještě něco musím zařídit. Nevadí?“
Ohlédnu se přes rameno. Tváří se nervózně, ale snaží se to skrýt. „A co?“ zajímám se.
Máma mávne ledabyle rukou. „Jen něco do práce. Vrátím se brzy.“
Otočím se čelem k ní. „Mami, není v tom…mužskej?“
Její obočí vyletí vzhůru a doslova se zakoktá. „J-jak jsi n-na to přišla?“
S lehkým úsměvem zavrtím hlavou. „Vždyť přece víš, že by mi nevadilo, kdyby sis někoho našla.“
Úlevně vydechne, proto předpokládám, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. „Jasně.“
„Znám ho?“ vrátím se ke konvici, abych si mohla zalít čaj.
„Ještě není ten správný čas, Lýdie. Musím už jít. Zvládneš to tady sama?“
To, že mi nechce jeho jméno prozradit, se mě dotkne. Nedám však na sobě nic znát a místo doléhání na ni, přikývnu. Ode dveří mi ještě pošle vzdušnou pusu, než vyjde z domu.

„Dobrý den, studenti. Jmenuji se profesorka Otová a v nadcházejícím pololetí vás budu vyučovat základy psychologie,“ promluví profesorka a tím mě docela zaskočí.
Zamračím se. Je tu nová? Ta myšlenka se mi vzápětí potvrdí.
„Kde je profesor Soukup?“ vykřikne někdo ze zadní lavice, kam se okamžitě ohlédnu. Zarazím se, jakmile mi pohled padne na kluka, kterého tak často vídávám s Patrikem. Ředitelův syn. Nevšimne si mě, protože celou dobu hledí do svého telefonu, občas pohledem zabloudí k profesorce a zbytek světa ignoruje.
„Váš profesor je bohužel indisponován až do konce školního roku, proto mě škola najala, abych předmět převzala,“ odpoví klidně, než se strhne lavina dohadů i otázek. Ty ale okamžitě umlčí rukou. „Dotazy týkající se profesorova stavu, řešte prosím o přestávce.“
Nerozumím tomu. Proč mi profesorka Otová dala seznam těch knih, když v předešlém pololetí vůbec neučila? Zjistila si osnovy u ředitele?
Profesorka zahájí hodinu, kterou vnímám jen z toho důvodu, že ke mně občas vyšle pohled. Snažím se poslouchat, o čem mluví, kdyby na mě vypálila otázku, aby si ověřila, jestli dávám pozor. Jenže v hlavě se mi honí myšlenky na to, proč ke mně ty pohledy vysílá. Všimli si toho i ostatní? Nenápadně se rozhlédnu po třídě, až mi oči opět zabloudí do zadní části třídy, kde se střetnu s Tomášovým pohledem. Nadzvedne zvědavě obočí a kývne hlavou k profesorce. Odpovím pokrčením ramen, přestože si vlastně nejsem jistá, na co se mě zrovna ptal. Ale možná si i on všiml postranních pohledů, kterými mě častuje.
Sotva zvonek oznámí konec hodiny a profesorka nás propustí, Tomáš kolem mě spěšně projde a vypadne ze třídy jako první. Zbytek třídy ho následuje. Nechci tady zůstávat jako poslední, a tak rychle vyskočím na nohy a začnu si balit věci. Udělám však jen dva kroky, když mě zataví profesorčin hlas.
„Na slovíčko, slečno Vegnerová.“
Neochotně změním směr a pokračuju k jejímu stolu. Profesorka se opře o jeho hranu, ruce si založí na prsou a poprvé za uplynulou hodinu se usměje. Je to nepatrný úsměv, který jí ale okamžitě omladí přísnou tvář.
„Stalo se něco, paní profesorko?“
Svižně zavrtí hlavou. „Jen bych Vám ráda pověděla, že pokud budete cokoli potřebovat, neváhejte za mnou přijít.“
„Jasně. Děkuju,“ vysoukám ze sebe, přestože mi její starost přijde mírně přehnaná.
„Už jste četla knihy, na které jsem Vás odkázala?“ zeptá se, zatímco mě pátravě pozoruje.
„Něco málo,“ odpovím vyhýbavě. Pravda je, že ode dne, kdy jsem je donesla z knihovny, se od nich nedokážu odlepit.
„Určitě jim věnujte patřičnou pozornost.“
„Dobře.“
„Můžete jít. Přeji hezký den,“ řekne nakonec.
Chtěla se snad ujistit, že plním její úkol? Opravdu mi to přijde zvláštní. Zmateně svraštím obočí a na její pokyn odejdu ze třídy. Hlavu mám skloněnou, proto když vykročím na chodbu, do někoho vrazím.
„Promiň,“ vyhrknu. Udělám dva váhavé kroky nazpět, abych mohla vzhlédnout.
Patrikovi vystřelí obočí až do vlasů, následně se zamračí. „Jsi v pořádku?“
Okamžitě přikývnu. „Jasně. Jen jsem nedávala pozor.“
Otevře pusu a ve stejnou chvíli ze třídy vykročí i profesorka Otová, která upoutá Patrikovu pozornost.
„Dobrý den,“ pozdraví ji pohotově a v očích mu zajiskří.
Mám chuť protočit panenky. Profesorka Otová je opravdu hezká žena s dlouhými hnědými vlasy, které se jí kolem obličeje přirozeně vlní. A přestože se snaží schovávat za velkými nemoderními obroučky brýlí, akorát tím podtrhuje ohromné modré oči a výrazné obočí.
„Dobrý den,“ odpoví mu, pak kolem nás projde a pokračuje chodbou do sborovny. U dveří se na nás ještě ohlédne nebo spíš na Patrika a zmizí uvnitř.
Chci se ho zeptat, co to mělo znamenat, ale jakmile se k němu otočím, zjistím, že je pryč. Už zase. Vydám se proto stejným směrem, jestli ho nezastihnu, na schodech se však zastavím. Zahlédnu Patrika pod schodištěm, jak s někým mluví. Mírně se nakloním nad zábradlí, abych zjistila s kým. Přímo naproti němu stojí Tomáš a společně o něčem docela živě diskutují. Trochu se stáhnu, abych se neprozradila, ale i tak neslyším nic z toho, o čem hovoří. Nakonec vykročí pryč a zmizí mi z dohledu.