Křídla noci

Kapitola 15

Zima. Konec dubna je ve znamení sněhových srážek a náledí. Studený vítr zakusuje své mrazivé drápy a lidé v ulicích nosí stále teplé oblečení, které je v tomhle nevlídném počasí potřebné. Denní teplota klesla na mínus dvacet stupňů. Ve zprávách na všech kanálech reportéři mluví o malé době ledové.
…přetrvávající nízké teploty mohou vést k zamrznutí potrubí a přerušení dodávce vody a elektřiny z vodních elektráren…
…silničáři nestíhají nově napadaný sníh odhrnovat, dochází tak k znepřístupnění cest…
…lidé by se měli raději zdržovat ve svých domovech, nejvíce ohrožení jsou děti, starší občané či lidé s oslabeným imunitním systémem, cukrovou nebo onemocněním srdce…
…obavy z masového úhynu zvířat projevují nejen ochránci zvířat, ale i zoologové…
…meteorologové v nejbližší době neočekávají výraznou změnu klimatu…
Přepínám jeden kanál za druhým, ale všechny vysílají aktuální stav počasí. Chci vypnout televizi, ale zůstanu zírat na regionální zprávy z našeho města. Obrazovka zrovna zabírá fotografii ženy s rusými dlouhými vlasy, jejíž pohled mě doslova přiková na místě. Zaposlouchám se do slov moderátora.

…jednatřicetiletá žena byla naposledy spatřena včera v ranních hodinách na ulici Tovární, kde nasedla na autobus do zaměstnání, kam však podle svých kolegů nedorazila. Pohřešovaná je 175 cm vysoká, štíhlé postavy, má dlouhé zrzavé vlasy a modré oči. Na sobě pravděpodobně měla černý propínací kabát, tmavé vysoké boty a v ruce černou pracovní koženou tašku. V případě, že máte jakékoliv informace o místě, kde by se pohřešovaná mohla nacházet, neprodleně informujte policii…

Panebože! Když obraz neznámé ženy zmizí, můžu konečně odtrhnout oči od televize. Rychle ji vypnu a dálkové ovládání odhodím za sebe mezi polštáře. Sedím na zemi v obývacím pokoji a zády se opírám o pohovku. Máma si šla lehnout už před hodinou, ale já od té doby, co znám pravdu, mám strach usnout. Kvůli ní. Kvůli všem. Vyčerpáním zakloním hlavu a promnu si unavené oči. Přemýšlím, jestli se takhle budu cítit každý večer, než nepřijmu, kým jsem.
Vezmu do ruky deník, do kterého si poslední dny zaznamenávám všechny své sny, nebo alespoň jejich střípky, které mysl s ránem neodplaví. Netuším, kolik lidí ve spánku navštěvuju, ani jak dlouho každého z nich ničím. Může jich být pár, ale i stovky. Některé věci, které mi utkví v paměti, se ale častěji opakují. Nikdy jsem je detailně nezkoumala, protože mě nenapadlo, že si vzpomínám na místa, kam se v noci přenese moje duše. Jsou to pokoje s barevnými i bílými zdmi. Ten samý pokoj nebo tisíc různých? Můžu se snažit rozluštit náznaky, v čem se liší? Stále mi to přijde až neskutečné. Přejedu slova na poslední stránce, která jsem si zapsala dnes ráno, zatímco se snažím přijít na to, jak vzdálená pravdě mohou být.

Cítím křídla, která mě s každým lehkým mávnutím ovanou. Jsou má vlastní?

Zavřu oči. Snažím se vybavit si jakoukoli podrobnost, která by mě mohla o trochu víc přiblížit tomu, abych mohla určit svoje noční oběti. Jak si je vybírám? Mám důvod k tomu, že jim ubližuju? Něčím mi ublížili? Zarazím se, když si vzpomenu na mámu i na Patrika. Zatřesu hlavou. Musí v tom být něco jiného. A můžu to něco ovlivnit? Můžu ovlivnit jejich sny, dokonce do nich vstoupit? V hlavě mi víří otázky, na které potřebuju znát odpovědi. Většinu si zapíšu do svého deníku, a přitom pocítím nepatrnou úlevu. Jako bych prázdnému listu předala část své beznaděje a odpomohla si tak od tlaku, který mi svírá srdce. Dlouze vydechnu.

Jakmile zaslechnu jemné zaklepání na francouzské okno, leknutím úplně naskočím. Vytřeštím oči plné strachu na okenní tabuli, ale okamžitě se uklidním, když za ní uvidím stát Patrika. Vyskočím na nohy tak rychle, až mě to samotnou překvapí. Ještě před pár vteřinami se mi vyčerpáním zavíraly oči, ale v tuhle chvíli jsem nabitá energií jako pokaždé, když je mi nablízku. Potichu dojdu ke dveřím, které téměř neslyšně otevřu.
„Ahoj,“ zašeptá Patrik s úsměvem. Přestože mu musí být obrovská zima, má na sobě jen lehkou mikinu s kapucí, která mu zakrývá rozcuchané vlasy.
Studený vítr mi vžene vlasy do tváře. Natáhnu se, abych ho mohla vtáhnout dovnitř. „Co blázníš?“
Okamžitě mi položí ledové ruce na tváře. Mám co dělat, abych nevyjekla. Únava mě hned přejde. „Je tam zima.“
„Patriku, přestaň,“ odtáhnu se od něj, ale neubráním se tichému smíchu. Očima rychle zalétnu ke schodišti, abych se ujistila, že jsme neprobudili mámu. „Co tady děláš?“
Pokrčí rameny. „Chtěl jsem tě vidět. Nebyla jsi ve škole.“
„A ty jsi mě snad hledal?“ nadzvednu pobaveně obočí.
Převrátí oči, pak náhle zvážní. „Jsi v pořádku?“
„Jak vidíš, tak jsem.“
Patrik zavrtí hlavou a přistoupí ještě blíž. „Některé rány nejsou na první pohled viditelné.“
Sklopím oči k zemi, aby v nich nezahlédl pravdu. Pravdu o tom, jaký mám strach. Pravdu o tom, jak se moje bolest mění v čiré zoufalství. Pravdu.
„Hej,“ zašeptá a přiblíží se tak, až se skoro dotýkáme. Z upřeného pohledu na špičky bot mě vyruší jeho dlaň, která se dotkne mé. Nejdřív nesměle, poté s větší jistotou se mnou proplete prsty. Zavřu na malou chvíli oči a snažím se uklidnit tep, který mi okamžitě vyskočil o několik čísel. „Něco se s tebou děje, Dio. Nemusíš mi nic říkat. Jen chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe.“
Mlčky na jeho slova přikývnu. Když se konečně odvážím zvednout k němu pohled, překvapí mě naléhavost v jeho očích. Vztáhne volnou ruku, kterou mě pohladí po tváři. Pak mezi palcem a ukazováčkem promne vlhkost, která mu na nich ulpěla. To jsou slzy? Ani jsem si neuvědomila, že pláču. Jenže si nemůžu pomoct. Pokaždé, když ke mně Patrik vyšle ten starostlivý výraz plný odhodlané podpory, emoce mě doslova převálcují.
Uvědomila jsem si, že k Patrikovi něco cítím už před pár týdny. Jenže dnes vím, že je to silnější než nějaké pobláznění. A proto bude lepší, když si své city nechám pro sebe.
Pustím jeho ruku a o krok ucouvnu. „Promiň. To jen…jsem dost unavená. Několik dní jsem špatně spala a už se to na mě nejspíš začíná podepisovat.“
Zatne čelist a já v jeho očích zahlédnu náznak zklamání. Trvá to jen chvíli, proto přemýšlím, jestli jsem si to nepředstavovala. Nakonec přikývne. „Dobře. Měl bych asi jít, než se vzbudí tvoje máma.“
K odchodu se však nemá. Dívá se mi přímo do očí, jako by se snažil zahlédnout něco, cokoli, co by ho přimělo zůstat. Čeká snad, že ho o to požádám?
Po nekonečně dlouhé chvíli zatřese hlavou a otočí se k francouzskému oknu. Svědí mě jazyk, jak toužím po tom prosit ho, aby nikam neodcházel. Aby mě nenechával samotnou. Kousnu se do něho tak silně, až ucítím kovovou pachuť krve. Pohledem ho vyprovázím, když se s rukou na klice zastaví. Srdce mi na pár úderů vynechá, jakmile zakleje a obrátí se čelem ke mně.
„Nejde to,“ řekne prostě.
Přes ten obrovský knedlík, který se mi vytvořil v krku, nemůžu vydat skoro ani hlásku. „C-co?“ vykoktám nakonec.
„Řekni, abych šel, protože já od tebe nedokážu odejít.“
„Patriku…“
Obezřetně vykročí ke mně. „Řekni, že se mnou nerada trávíš čas.“ Když mlčím, přimhouří mírně své krásné oči. „Řekni, že ke mně nic necítíš.“ Pomalým krokem dojde až ke mně a celou dobu ze mě nespustí svůj podmanivý pohled. Jakmile mi položí dlaně na tváře, zahledí se mi rozvážně do očí, které jsou vystrašené, ze široka otevřené, ale jediné na co teď myslím, je on. Skloní ke mně tvář a jeho rty se zastaví jen pár centimetrů od mých. Tak blízko, že přestanu jasně uvažovat. „Řekni to,“ zašeptá chraplavě.
„Nemůžu,“ špitnu.
„Proč ne?“
„Protože by to byla lež,“ vydechnu a ve stejné vteřině mě Patrik políbí.
Zaskočí mě nepřipravenou. Strnu, ale jen na malý okamžik, než si uvědomím, co se právě děje. Srdce mi buší jako splašené, avšak ani strach mě nedonutí ho od sebe odstrčit. Naopak. Přitisknu se k němu tak blízko, jak to jen jde, a vychutnávám si každý dotek, ze kterého se mi podlamují roztřesená kolena. Patrik mě k sobě pevně přivine, proto se zcela oddám jeho objetí. Zprvu pomalý a něžný polibek se změní v dychtivé očekávání. Vím, že před jeho touhou neuteču. Ani to nemám v úmyslu. Zcela mě pohltí. Patrik se svými rty umí naprosté fantazie. Opětuju vše, co mi je ochotný dát. Bez váhání. Bez výhrad.
Cítím to. Cítím to. Panebože, jen to ne. Teď ne. Patrikovy emoce mi začnou neochvějně proudit celým tělem, ukládají se do všech nicotných míst mé podstaty. Pocity, které Patrik ukrývá ve svém srdci. Není to však vzrušení z toho, že je tady se mnou a líbáme se. Jsou hlubší. Temnější. Jsou důvodem, proč ho v noci ničím. S každým dalším polibkem, se mi pomalu otevírá jako kniha. Odstrč mě. Hned. Prosím. Nedokážu to sama zarazit a neúmyslně tak nahlédnu do jeho duše. To, co tam spatřím, mě vyděsí…
Patrik zavrávorá, ale já ho zachytím. Odtáhne se ode mě, proto spustím ruce podél těla. Vytřeští oči. „Co to sakra bylo?“
Dlaní si rychle setřu slzu, která mi nevědomky stekla po tváři. „Nerozumím.“
Ustoupí o dva kroky, zatímco mě nepřestává nedůvěřivě sledovat. Je možné, že to taky cítil? A hlavně…co přesně cítil?
„Jsi to ty,“ zašeptá a znovu couvne, až zády narazí na francouzské okno.
„K-kdo?“ vykoktám ze sebe, přestože vím, jaká bude jeho odpověď.
„Jsi to ty,“ zopakuje neotřesitelně, než skloní hlavu a párkrát s ní zatřese. „Že mi to nedošlo dřív.“
„Co tím myslíš? Kdo jsem?“ Samotnou mě překvapí naléhavost, se kterou ta slova vyslovím. O čem to ale mluví? Vykročím k němu.
„Nepřibližuj se ke mně,“ vyhrkne.
„Co-cože?“
„Nepřibližuj se,“ řekne pomalu. Úkosem sleduje moje oči, jako bych ho měla snad uhranout.
„Já ti přece neublížím,“ zašeptám a natáhnu k němu ruku.
„Byla jsi tam. Nevím, jak je to vůbec možný, ale byla jsi tam,“ znovu zavrtí hlavou.
„Kde?“ vydechnu přiškrceně. Patrik vypadá vyděšeně. Nedokážu zastavit neodbytný pocit, že má strach ze mě. Tolik si přeju, aby mě pustil k sobě. Jak mám někomu vysvětlit, že nejsem špatný člověk, když ani nevím, o čem mluví. „Prosím, můžeš mi říct, co se děje?“
Prudce vzhlédne. „Viděl jsem tě.“
„Kde jsi mě viděl, Patriku?“
Jenže on se ode mě odvrátí a sáhne na kliku od francouzského okna. Chce zmizet. Přece nemůže takhle odejít. Bez vysvětlení. Beze slov. S hrůzou, která se mění ve vztek z toho, jakým způsobem, ode mě odchází, se natáhnu a popadnu Patrika za ruku.
Ve stejnou chvíli to sama uvidím. Malého kluka. Okamžitě vím, že je to Patrik. Netuším, jak je starý. Sedí opřený o zeď, kolena přikrčená, a zatímco pláče, stojím nad ním. Je zcela pohlcený zármutkem, který mi proudí celým tělem. Pomalu si k němu kleknu a přinutím ho se na mě podívat. Než stihne ke mně vzhlédnout, sen se rozplyne a já se náhle ocitnu v jeho pokoji. Ty šedé zdi poznám okamžitě. Stejné jako v mých vzpomínkách. Patrik vystřelí do sedu. Jeho tričko je celé propocené a vlhké vlasy se mu lepí na čelo. Snaží se uklidnit zrychlený dech i divoce bušící srdce, jehož ozvěny se nesou až k mým uším. Pozoruju ho ze vzdáleného rohu jeho pokoje. Náhle se na mě upřeně zadívá, vytřeští oči a já se probudím…
Spustím ruku, kterou jsem Patrika křečovitě tiskla. Viděl mě. Nevím, jestli si mě stihnul všimnout ve svém snu, ale rozhodně mě zahlédl v době, kdy procitl. Otevřu pusu, abych se ho zeptala na to, o čem jsem si myslela, že nikdy nezjistím. Patrik to přece ví. Stačí jen promluvit. Pak ale zahlédnu nepopiratelný děs v jeho očích a rozmyslím si to.
Dotkne se místa, kde jsem ho ještě před chvílí tak svírala. „Co jsi zač?“
Snažím se udržet netečnou tvář, ale slyšet z jeho úst to, co si i já opakuju poslední dny, zabolí. Co jsem zač? Oči mi ztvrdnou.
„Lýdie,“ odpovím hořce, přestože se mi ve stejný okamžik roztříští srdce. Jak mu vysvětlit, že jsem dobrý člověk, když o tom nedokážu přesvědčit ani sebe? Jak mu vysvětlit, že jsem…člověk? „Běž,“ vydechnu ztěžka.
Sotva to dořeknu, zmizí tak rychle, že za sebou zapomene zavřít francouzské dveře. Vyjdu do chladné noci a zahledím se na temné nebe, ze kterého stále padají sněhové vločky. Ulpívají na mých vlasech a chladí mi rozpálenou tvář. Zavřu oči, abych zadržela slzy, kterými se mi zaplní oči, a zhluboka se nadechnu. Prosím, pomoz mi. Nečekám žádné znamení, ani odpověď na moji prostou žádost, proto mě zamrazí, když ji zaslechnu.
V hlavě se mi rozezní ženský smích. Ke kterému bohu se to modlíš, Lýdie?
Trhnu sebou. Otočím se na patě a vběhnu zpátky dovnitř.