Křídla noci

Kapitola 16

„Musím ti něco říct,“ promluvím, když se zavřeme se Stelou v mém pokoji a usadíme na postel. Je neděle odpoledne a já nedokázala déle čekat. Musím si o tom s někým promluvit. Zdá se mi, jako bych byla na všechno sama. Máma se rozhovoru se mnou vyhýbá. Proto jsem zavolala jediné mé kamarádce, které věřím dostatečně natolik, abych se jí svěřila.
Stela vyčkávavě nadzvedne obočí, ale mlčí. Zhluboka se nadechnu. Natahuju čas, abych si dodala odvahu. Jenže na tohle mě nic nepřipraví. Musím jí to říct a nevím, jak to celé přijme. Jestli odsud nevystřelí jako Patrik…
„Já…,“ začnu, ale okamžitě zmlknu. Co když mi neuvěří? Nebo hůř. Co když uvěří a bude mít ze mě strach? Kdo by taky stál o přátelství s démonem, odfrknu si. Nadechnu se a s výdechem to ze sebe dostanu. „Nejsem obyčejná.“
„Co tím chceš říct?“ zatváří se nechápavě.
Uvědomím si, že jsem nejspíš nezačala dobře. Zní to namyšleně jen mým uším? „Chci říct, že…nejsem obyčejný člověk. Jsem…,“ zavřu pusu. Musí to být tak těžké? Promnu si čelo a zkusím to jinak. „Pamatuješ si, co jsme naposledy probírali v hodině s Pertem?“
Stela se zamračí. Nejspíš vůbec netuší, kam tím vším směřuju, přesto přikývne. Tváří se ale zmateně.
„Dobře,“ kývnu hlavou na souhlas. „Mluvil o nadpřirozených bytostech, démonech.“ Bože. Stela na mě zírá, jako bych mluvila latinsky. Rozhodnu se strhnout náplast a prostě vyhrknu: „Jsem lidský démon.“
Ticho, které se rozhostí, mi bouří krev. Pak se Stela rozesměje. Netrvá to však déle jak minutu, než její smích utichne. „Nechápu to.“ Cítím se, jako bych řekla vtip, který následně musím vysvětlit. „To má být fór?“ zeptá se.
Zavrtím zoufale hlavou. „Ne. Je to pravda. Jsem jedna z těch bytostí, o kterých Pert mluvil.“
„A co přesně bys měla být?“ skepticky přimhouří oči.
„Můra,“ zašeptám.
„Co?“
„Můra,“ zopakuju hlasitěji.
„Lýdie, jestli ti to přijde vtipný, mě moc ne. Začínáš mě děsit.“
Jo, to není sama, kdo je vyděšený. „Je mi to moc líto Stelo. Mluvím pravdu.“
„Dobře,“ protáhne pomalu. Chvíli přemýšlí, snaží se utřídit si všechny myšlenky. „Proč přesně si myslíš, že jsi můra?“ Mluví na mě, jako bych byla blázen. Nemůžu ji za to vinit. Sama jsem tomu odmítala uvěřit.
„Navštěvuju během spánku lidi a přivolávám jim děsivé sny,“ vysvětlím.
„Koho?“
Sklopím oči k rukám, ve kterých žmoulám cíp svého svetru. „Nevím přesně.“
„Abych tomu správně rozuměla. Jsi přesvědčená o tom, že jsi můra, nadpřirozená bytost. Ničíš lidem spánek, ale nevíš komu. Můžeš to dokázat?“
Zavrtím hlavou. Jakmile zahlédnu Stelin výraz, zamračím se. „Já ti nelžu.“ Rukama si frustrovaně zajedu do vlasů a silně zatahám.
Stela vstane z postele. Ve tváři se jí zračí pochybnost - nejspíš o mém duševním zdraví. Teď přece nemůže odejít. Vyděšeně se natáhnu po její ruce, abych jí zastavila, než zmizí z pokoje i mého života. Po mém doteku strne. Zahlédnu ji. Běží. Nevím, před čím, ale děs v jejích očích mě samotnou vyplaší. Během svého útěku se několikrát ohlédne přes rameno. S hrůzou sleduje temné stíny, které se za ní blíží. Okamžitě ji pustím a obraz, který se mi objevil před očima, se vytratí a nahradí ho bledá tvář mé kamarádky, která na mě civí s otevřenou pusou.
„Om-louvám se,“ vykoktám, když ruku stáhnu.
„Jak,“ oči se jí údivem rozšíří, „jak jsi to sakra udělala?“ vydechne přiškrceně a opatrně se posadí, přestože si ode mě drží odstup. Nejspíš kdybych se jí znovu chtěla mrknout do hlavy.
„Říkám ti pravdu, Stelo. Přísahám. Netuším, jak jsem se k tobě dostala. Předpokládám, že to vyvolává vztek, stres či strach.“ Láska, pomyslím si bolestně. „Nedokážu to ovládat.“
„Panebože,“ zamumlá. „Panebože,“ zopakuje, než znovu vyskočí na nohy. „To je přece skvělý!“
Zavrtím hlavou. „Nevíš zdaleka všechno.“

Jakmile skončím, vydechne úžasem. „Byla jsi zrozena, abys dokázala velké věci.“
O tom dost pochybuju. „Neděsí tě to?“ položím Stele otázku, přestože v duchu ji trochu poupravím. Neděsím tě já?
„Trochu,“ připustí. „Je to neskutečný. Všechno, co nás Pert učil…páni! Žiju ve světě, který ani neznám. To je děsivé. Ale ty? Lýdie, jsi moje kamarádka.“
Zavřu oči a hlavou se opřu o zeď. „Taky tomu pořád nedokážu uvěřit. Nevím, kde Morana je, ani co po mě chce.“
„Z toho, co ji říkala, jsem pochopila, že chce vládnout světu…s tvojí pomocí.“
„Ale jak?“
Stela nad tím okamžik přemýšlí. „Kdybys to, co děláš těma rukama a očima,“ zakrouží mi prstem před obličejem, „uměla ovládat a dokázala ovlivnit sny, byla by z tebe mocná zbraň.“
„Jenže to já neumím.“
„Zatím,“ pokrčí rameny, ale po chvilce se její výraz změní, jako by jí něco napadlo. „Zkoušela jsi to trénovat?“
Protočím panenky. „Stelo, není to sport. Nechci si zahrávat s lidskými životy.“
„Můžeme to zkusit spolu,“ navrhne a fascinovaně jí zajiskří v očích.
Rozhodně zavrtím hlavou. „Nechci ti ublížit.“
„Ale,“ namítne.
„Ne. Nechci si ani přestavit, co všechno by se mohlo stát.“
„Lýdie…“
„Řekla jsem ne!“ vykřiknu ostře.  Pokusím se uklidnit, proto se zhluboka nadechnu, než s dlouhým výdechem zmírním vnitřní třes, který zachvátil moje tělo.
Stela sebou trhne a v jejích očích zahlédnu strach. Zatraceně. Prsty si přitisknu na spánky. „Nezlob se. Je toho na mě nejspíš moc.“
Stále mlčí, proto k ní vzhlédnu. Sleduje mě pátravým pohledem. „Co je?“
„Tvoje oči. Jak jsi na mě vykřikla, zmodraly.“
Nechápavě svraštím obočí. „Mám modré oči.“
„Jenže tohle byla jiná barva, než tu, kterou máš normálně. Jako noční obloha a přísahala bych, že jsem v nich zahlédla mračna. Dobře,“ vydechne, „silné emoce to nejspíš uvolňují. Jaké? Špatné? Ty, které jsi vyjmenovala?“
„Ne,“ zašeptám, „objevilo se to i tehdy, když mě Patrik poprvé…,“ zarazím se.
„Poprvé co? Poprvé co?“ zopakuje nedočkavě.
„Políbil mě,“ přiznám tiše.
„Chci znát všechny podrobnosti,“ vyhrkne a v jejím hlase zaznívá dychtivost.
Posmutním. „Ono vlastně není o čem mluvit. Chci říct, bylo to úžasné. Jenže pak jsem to pokazila tím svým…problémem,“ vyslovím ve vzdušných uvozovkách.
Stela si ke mně přisedne a povzbudivě mě vezme kolem ramen. „On to skousne. Dej tomu čas.“
Pochybovačně nakrčím čelo.
„Když jsem to pochopila já,“ nenechá se zviklat.
„Ty jsi úžasná,“ řeknu jí a myslím to naprosto vážně.