Křídla noci

Kapitola 14

Druhý den se s Adamem setkám opět v knihovně. Jakmile se přiblížím ke stolu, kde už má rozevřené knihy a píše do svého notebooku, vyhrknu omluvu za můj včerejší útěk.
„Je ti už líp?“ zeptá se, když se vymluvím na silnou bolest hlavy.
„Jasně,“ přikývnu, ale netvářím se zcela přesvědčivě.
„To je…dobře,“ odpoví, vrhne na mě přes hranu počítače starostlivý pohled, ale už se k tomu nevrací. „Včera jsem dokončil takovej první nástin.“
„To jsi přece nemusel,“ namítnu.
Mávne rukou. „Nevadilo mi to, měl jsem čas.“
„Ještě jednou se moc omlouvám.“
„Lýdie, to je v pohodě,“ usměje se na mě.
„Dobře, tak co máš?“
„Sepsal jsem základní fakta, pokud to tak můžu říct, a nadnesl hypotézu, o které jsme se včera bavili.“
Zamračím se, jak se snažím vzpomenout. „O jaké hypotéze mluvíš?“
„Jestli můry vnímají, že nejsou jen ženami. Myslím, že se to profesorovi bude líbit,“ pokrčí rameny, než zapáleně pokračuje: „Našel jsem ještě informaci o jejich smrti.“
„Smrti?“ zajíknu se. Okamžitě se mi udělá zle, jakmile na to jen pomyslím.
„Jo,“ potvrdí bez jakéhokoli zardění, „tvrzení, že můru lze zabít tehdy, pokud se oběť dostane k té věci, do které se změní její duše. Stačí pak tu věc přetnout v půli a,“ dvěma prsty naznačí střih nůžek. Panebože! To je barbarské! „Druhý způsob je, že pokud najdeš její tělo, které je v hlubokém spánku a pokusíš se ho vzbudit, její duše se do něj nevrátí.“
Oklepu se. „To neexistovala jiná možnost, jak se můry zbavit?“
„Existovala. Lidé věřili, že pokud před spaním můru zahnali a slíbili jí dar, prostě odešla. Ráno se zmatená objevila na prahu oběti, vzala si dar a už se ve snu nikdy nevrátila.“
„Pochybuju, že to funguje,“ řeknu pochybovačně. Jinak bych mámu v noci už dávno nenavštěvovala. Jsem si jistá, že všechny tyhle pověry zná nazpaměť.
Adam souhlasí. „V té době byli lidi hodně pověrčiví. Jestli to byla pravda nebo ne, ti dnes už nikdo nedosvědčí.“
Rychle přikývnu, aby nezahlédl mé zaváhání. „Tak jdeme na to?“ otevřu jednu z knih na stole a začtu se do skromného textu o dávné existenci můr.

Následující den se vrátím ze školy domů dřív. Zarazím se ještě ve dveřích, jakmile si všimnu cizího muže stojícího v předsíni. Je plešatý, menší silnější postavy. Změří si mě od hlavy až k patě a s přátelským ahoj na mě mávne rukou, ve které drží baseballovou čepici.
Obezřetně mu odpovím. Hned nato seběhne máma schody do přízemí. „Lýdie. Ty jsi už doma?“ překvapeně zabloudí pohledem k hodinám.
„Odpadl nám tělocvik,“ vysvětím, než se opět zaměřím na chlápka stojícího přímo přede mnou. Přestože je minimálně o třicet let starší než já, převyšuju ho o dobrých dvacet centimetrů. „Máme návštěvu?“
Máma se protáhne kolem něj dveřmi do předsíně. „Lýdie, tohle je pan Navrátil.“
„Na co ty formality, Mariko,“ usměje se a natáhne ke mně volnou ruku. „Říkej mi Jonáši.“
Jonáš Navrátil? Zapátrám v paměti. Kde jsem už to jméno slyšela? Máma přede mnou zmínila jen jednoho muže jménem Jonáš, a to… vytřeštím oči „Vy jste mámin psychiatr?“ Otočím se k ní. „Co se děje?“
Zčervenají ji tváře a nervózně si odkašle. „Jonáš není psychiatr, zlato. Je to můj mnohaletý kamarád.“
„Není psychiatr?“ svraštím zmateně obočí.
Máma ke mně přistoupí. „Lýdie, vše, co jsem dělala, bylo pro tvoje dobro.“
Zavrtím nechápavě hlavou. „Lhala jsi o svém psychiatrovi pro moje dobro? Tomu nerozumím.“
Máma očima poprosí Jonáše o pomoc. „Lýdie, některé věci je teď těžké pochopit, ale…“
„Neptala jsem se Vás, ale své matky,“ vyštěknu, protože mi tyhle tajnosti začínají lézt krkem.
Jonáš okamžitě zmlkne. Máma mi věnuje káravý pohled. „Lýdie, dej si pozor na jazyk.“
Rozhodím podrážděně rukama. „Nebo co? Dostanu domácí vězení? To už dávno mám.“
„Měl bych jít,“ oznámí pohotově Jonáš. Natáhne se k mámě, stiskne jí povzbudivě rameno a s úsměvem tiše prohodí: „Jako její matka.“
„Jde vidět, že mě neznáte.“ To, co mám se svojí mámou společné, je DNA. I vzhled jsem zdědila po tátovi. Její vlnité hnědé vlasy a zelené oči nejsou tak nápadné v porovnání s mými havraními dlouhými vlasy rovnými jak hřebík, světlou pletí a velkýma modrýma očima, jejichž hloubku ještě víc podtrhuje stejně tmavé husté obočí a tmavé dlouhé řasy.
Jakmile za Jonášem zavřu dveře, obrátím se k mámě. „Je to vůbec doktor?“ obořím se na ni.
Přikývne. „Jen není psychiatr.“
„A kdo to je?“
„Jonáš pracuje na patologii.“
Vstřebávám její slova a snažím se v nich objevit nějaký smysl, ale bezúspěšně. „Na patologii? Takže jsi nechodila k psychiatrovi?“
„K čemu by to bylo? Od tvého narození jsem znala příčinu těch snů.“
„Kam jsi každou první středu v měsíci mizela, když ne na sezení? Do márnice?“
Máma zavrtí hlavou. „Všechno se ve správný čas dovíš.“
„Čas? Mami, moc času nám nejspíš nezbývá, jestli sis náhodou ještě nevšimla,“ ukážu na okno, za kterým opět zuří sněhová vánice.
„Můžeme si jít sednout a neřešit to na chodbě?“ prosebně se na mě zadívá.
S výdechem si vyzuju boty, pověsím kabát a následuju ji k pohovce. Její ztrápenou tvář brázdí hluboké vrásky, kterých jsem si doteď nevšimla. Za poslední měsíc zestárla o několik let. „Možná mám řešení. Adam četl, že můru lze zahnat. Mohla bys…“
Mávnutím ruky mě přeruší. „To jsou jen pověry.“
„A jejich usmrcení? I to jsou výmysly?“ zeptám se s nadějí v hlase.
V jejích očích zahlédnu smutek. „Nevím, zlato. A nehodlám to ani zkoušet.“