Začni si věřit!

EPILOG

Olympiáda, sen každého sportovce. Mně se tento sen plní. Dostala jsem se na ní.

Na začátku sezóny jsem naskočila do B týmu, v němž jsem během prvního trimestru dovezla tři medaile, dokonce dvě hodnoty té největší.

Byla to ta nejlepší vstupenka do A týmu. Proto jsem se hned po novém roce přesunula s týmem do německého Oberhofu.

Stabilně jsem se pohybovala okolo třetí desítky a někdy se mi podařilo nakouknout i do té druhé. Těmito výsledky jsem si téměř okamžitě vysloužila místo v nominaci na ZOH. Kord po tom co jsme společně s holkami vybojovali stříbro ve štafetě.

Ovšem můj největší dosavadní úspěch v SP přišel ještě před Olympiádou. Skončila jsem třetí ve sprintu v italské Anterselvě. Bylo to neskutečný!! Já byla na stupních!!

Emoce se ve mně mlely jedna vedle druhé a já v koutku duše věděla a věřila, že snad i na olympiádě můžu podobný úspěch zopakovat. Však proč ne, zázraky se přeci dějí.

Ovšem po poslední individuální disciplíně na ZOH jsem pochopila, že štěstí v biatlonu asi určitě nenajdu.

Ve sprintu jsem skončila patnáctá, což byl samozřejmě skvělý výsledek od kterého se dalo odpíchnou ve stíhačce. Také, že dalo. Jako jediná jsem ten den střílela čistě, ovšem jsem musela stahovat ztrátu. Do posledního kola jsem vyjížděla na třetím místě společně s Lisou Hauser. Ovšem v cílové rovince si mě doslova namazala na chleba a já skončila čtvrtá. O 1,4 sekundy čtvrtá, na olympiádě. Okamžitě jsem se musela zdekovat a jít si pobrečet do buňky. Sice jsem věděla, že budu mít další šance, ale tohle byl můj závod. Měla jsem být třetí.

Další šance jsem nevyužila. V individuálu jsem se doslova odstřelila a v masáku jsem skončila desátá.

Když se na to podívám takhle, tak to byly krásné výsledky! Jenže sportovec si na takové velké akce nejede pro hezké výsledky, ale pro medaile.

Aktuálně ležím na posteli v hotelovém pokoji v Oslu. Přemýšlím a koukám se do stropu. To čtvrté místo mě žere do teď, a asi ještě dlouho žrát bude.

Za pár hodin mě čeká poslední závod v mé kariéře zde v Oslu a já nejsem schopná vylézt z pokoje. Včera večer jsem tuto novinu oznámila světu skrze sociální sítě se vzkazem.

Všichni víme jak dokáže být biatlon krásný a krutý zároveň. Já zažila obě jeho stránky dost silně. Zažila jsem spoustu krásných momentů. Stala jsem se juniorskou mistryní světa a po nehodě, která se mi stala, jsem se dokázala obstojně vrátit. Alespoň na dvě sezóny. Nikdy bych nevěřila, že se po nehodě vrátím zpátky. Ovšem se všechno sešlo ve správný čas na správné místo. Přišli lidi, kteří mi věřili a podpořili mě. Přišla Inge, která sice absolutně nabourala mé plány, ale je to prďolka kterou miluji nejvíce na světě. Bez ní bych nebyla tam kde jsem. Mockrát všem děkuji. Především chci poděkovat mé milované Makule, která to se mnou táhne už delší dobu a nikdy (!) mě nenechala ve štychu. Věřila mi a vždycky tu pro mě byla. Společně s trenéry. Velké poděkování patří samozřejmě i mé rodině, bez nich bych už tuplem nebyla tam kde jsem. Týmu, za jejich obětavost a pevné nervy. Fanouškům za jejich podporu a nával pozitivní energie. Děkuji vám všem!
Miluju vás.
Vaše Anet ❤️

Po nějaké době někdo zaklepe na mé dveře. Zvednu se z postele a otevřu je.

„Johannesi, co tu děláš," koukám na něj překvapeně.

„Chtěl bych si s tebou popovídat, nechceš se jít projít."

„Mám chvíli čas."

Společně projdeme východem z hotelu a pokračujeme rovně směrem ke stadionu.