Začni si věřit!

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Jsou nám pokládány klasické otázky typu: "Jak se vám dneska jelo? Jaké jste měli lyže? Jak jste spokojená se svojí dnešní střelbou?"

Avšak u mě nevynechali jednu, dost podstatnou otázku.

"Aneto, vy jste se po delší době opět vrátila do biatlonového světa, všichni ví, že jste měla strašnou nehodu na běžkách, ovšem málo kdo ví, že máte malou dceru, která se jmenuje Inge, můžu se tedy zeptat jaké to je s tak malým dítětem opět závodit?"

Svět se my najednou zastavil a já v okamžiku, kdy paní dořekla otázku, ucítila něčí pohled.

Do háje

Sedím tam jako zařezaná, Markét se na mě s krapet vyděšeným výrazem podívá. Radši ani nechci vědět ani vidět, jak se na mě dívá kluk, který sedí o kousek dál. Sakra, co jí na to mám odpovědět?

"Ehm, jo, no, ano. Mám dceru, jak, jste říkala a není to zas až tak těžké," proboha, ať už to skončí. Myslela jsem si, že to paní bude stačit, ale očividně jsem se spletla.

"Určitě je v těchto chvílích velice důležitá podpora rodiny a partnera, ovšem o vás se ví, že jste sama, což pro vás musí být o to těžší?"

"Eee, jo podporu rodiny mám, ale omluvám se, tohle je moc osobní téma," co jí na to mám jinak odpovědět? "Ne, doopravdy nemám partnera a otec mojí dcery sedí v této místnosti a dneska se svojí štafetou vyhrál zlato," to by teprve bylo tóčo.

"Jistě, omlouvám se, děkuji za odpovědi."

Ještě se ptá na otázky Italského týmu, já tam sedím a tupě zírám do země.

"Ten jeho pohled je k nezaplacení, ono se říká, že to chlapům moc nemyslí, ale tomuhle to teďka myslí nějak moc," řekne my potichu Makula.

"Co mám teď asi tak dělat? Ještě že neřekla kolik Inge je, to by bylo vymalováno."

"Já ti doporučím jen jedinou věc, pravdu."

"Tak to ani náhodou, alespoň prozatím ne."

Jakmile se s námi rozloučí, okamžitě se zvedám ze židle, beru si svoje věci a mám v plánu jít, ovšem v tu chvíli kdy se zvedám k odchodu se naše oči opět střetnou.

Nedokáži vyčíst v nich všechny otázky, je my do breku. Proto okamžitě uhnu pohledem a rychle si to mířím do zadu, kde se nachází prázdné místnosti, které slouží jako kanceláře pro jednotlivé týmy a kde naše masérka hlídá Inge.

V půlce cesty mě zastaví povědomí hlas.

"Anet, počkej prosím tě!"

Je to on. Ne!

Přidám do kroku, slyším ho za sebou, ovšem já stihnu jen tak tak zavřít dveře za sebou, díky bohu neviděl, které dveře to jsou.

Okamžitě se o ně opřu. Mám pocit, že se za chvíli asi vyvrátím.

"Jsi v pohodě Anet?"

"Ne, absolutně ne."

"Hele, já musím teď okamžitě odejít, potom si o tom musíme promluvit, Inge spí, ale nejspíš se za chvíli probudí."

" Dobře. "

Ještě celá rozklepaná si sedám do křesla vedle spícího anděla. Opět je my z toho do breku. Vždyť má právo vědět, že má dceru. Musí to vědět, ale nejde to, sakra.

"Tak tady jste," vtrhne dovnitř Makula.

"On šel za mnou."

"Já vím a mám takový pocit no, že."

"Že co?"

"Nesmíš se na mě naštvat, ale asi ví díky mě kde se ukrýváš."

"Cože?"

"Viděla jsem ho, jak tady bloudí mezi dveřmi a jakmile mě spatřil sem jít, asi mu to je jasný."

Chvilku mlčení přeruší bušení na dveře.

"Anet prosím tě otevři, musíme si spolu promluvit," ale ne.

"Ano, tohle je asi určitě on," řekne Markét, já se na ni jenom vyděšeně podívám.

"Co mám sakra dělat?"

"V první řadě mu otevři, jinak se odsuď nikdy nedostaneme, je to přeci jenom Johannes."

Já na to nemám. Vydychuji se, jako při dnešním závodě.

"Tak dobře," Markét stojí opodál u Inge.

"Anet, tak ot-," větu nestihne ani doříct, jelikož mu doopravdy otevřu.

"Potřebuješ něco?"

"Kdy si my to chtěla říct?"

"Co jako?"

"Že máš dceru, nebo teda spíš máme," v tuhle chvíli my sebral jakýkoliv vítr z plachet. Stojím tam a dost blbě na něho hledím.

"Eee, co?"

"Vysvětlení očekávám spíš od tebe?"

"Já ti nemám co vysvětlovat, a moje dcera," nestihnu to doříct, protože slyším Inge jak začala dost silně plakat. Ta si doopravdy umí najít okamžik, pomyslím si.

"Moje dcera teďka dost silně pláče a já ji musím utišit, takže jestli nechceš něco jiného, tak prosím tě jdi pryč."

"Neodejdu,"

"Fajn, tak co ještě potřebuješ?"

"Chci ji vidět."

"Koho?"

"Svoji dceru," jestli jsem někdy byla s prominutím v prdeli, tak teď jsem nevím kde. Kousek ode mě moje dcera brečí a Makule se nedaří ji utěšit, protože ta ji holt nenakojí. A Johannes, to radši ani nebudu popisovat, je to jako noční můra.

"To není, ne není ee," neumím lhát, já mu nedokáži říct do očí lež. Markét vidí, že jsem z toho pěkně v háji.

"Já se vám do toho nechci plést, ale malá je očividně víc v háji než všichni v této místnosti dohromady," přiběhne k nám Markét.

"Johannesi, teďka není úplně vhodná doba, takže prosím tě jdi pryč," řeknu klidně a povídám se na něj.

"Dobře, ale já se dozvím pravdu, ať se ti to líbí nebo ne," po těchto slovech odejde.

"V pohodě?" zeptá se mě Makula.

"Jo, jenom to bude těžší než jsem si myslela."

Já vás opět zdravím 💙!
Dneska kratší kapitola, ale za to o to více nabombená 💙.
Budu moc ráda za jakoukoliv odezvu 💙.