Začni si věřit!

KAPITOLA DEVÁTÁ

Rána po párty bývají docela krušná, zvlášť po biatlonových velevečírcích, co jsem se tak dozvěděla od ostatních. Ovšem včerejší party, se tomu úplně nepodobala.

Bylo nám řečeno, že jelikož tam budou také členové IBU, nesmíme vyvádět a dělat kraviny. Takže jsme všichni poslušně seděli u svých stolů a kecali. K tomu jsme si dali kapku vína a nějaké dobroty. Na konci nám bylo ovšem oznámeno, že si to na konci příštího podniku ve Francii pořádně užijeme. Bude to totiž poslední podnik před vánoci, a poslední den tam, si uspořádáme vánoční párty.

"Anet, můžu ti čestně slíbit, že ve Francii to bude mít daleko větší grády, včera jsem se tam cítila jako školačka na oslavě mé kamarádky, která slaví dvanácté narozeniny. Ještě tomu dodalo třešničku na dortu, když tam donesli nějakej nealko ovocnej šampus. "Zasmáli jsme se společně s Makulou, když jsme následujícího rána leželi v postelích a vyprávěli si různé zážitky a příhody, ze včerejšího večera.

Každopádně, kecání bylo dost. Museli jsme se začít balit, jelikož nás čekal přesun do Francie. Ano, přesně ten přesun, díky kterém jsem měla celý jeden den nervy až v kyblu. Tak snad všechno dobře dopadne.

"Holky, za půl hodiny máme sraz na parkovišti a jedeme směr letiště, hlavně nezapomeňte." křikne na nás ode dveří trenér Vítek.

S Makulou jsme měly co dělat, jelikož jsme si všechno balení nechaly jako největší inteligenti na ráno.

Jeden z nejhezčích pocitů, který může člověk zažít je ten, když se letadlo ve kterém letíte, ocitne pevně na zemi. Alespoň pro mě, je to naprosto nepopsatelný pocit. Mám pocit, že mi v dané destinaci začíná nějaké nové dobrodružství. A hlavně jako totální posera, jsem ráda, že s námi letadlo nespadlo. Jako menší jsem jednou viděla nějaké letecké katastrofy, a no ehm, od té doby mám z létání poněkud menší fobii.

Opět bydlíme v jednom menším penzionu, je to tady hrozně útulné. Když jsme semka došli, okamžitě na nás dýchla taková ta pravá francouzská atmoška. A ne nedali nám hnedka při vstupu skleničku poctivého šampáňa. Bohužel..

S Makulou přejdu k pokoji, který nese číslo 216, ano, přesně tenhle pokoj bude naším útočištěm pro nadcházející dny.

"Hej, Anet, nevykašlem se na to vybalování věcí z kufru, stejně v pondělí dopoledne odlétáme domů. A co si budeme. Po nedělním večeru určitě nebudeme mít náladu na balení kufrů."

"Podle mě je to boží nápad, nepodniknem něco, stejně už nemáte dneska trénink, ne?"

"Ne, dneska ne. Tak se půjdeme podívat na místní město a okouknem nějaký Francouze, hmmm?"

"Jo jasný Markét, jako kdybys nevěděla, že Francouz teda není stoprocentně můj typ."

"No jasně, protože tvůj typ je stoprocentní norský zrzek, no neee."

"Ehm, tak myslím, že radši půjdeme očumovat místní Francouze," na to se se smíchem, odebereme z našich pokojů.

Po naší menší procházce po Annecy se vrátíme zpátky na náš penzion, akorát v čas večeře. Rychle se u sebe na pokoji převlékneme do něčeho pohodlnějšího, a letíme na večeři.

Po večeři se odebereme zpátky do našich pokojů, a chystáme se na kutě. Přece jenom, dnešní cesta dala zabrat nám všem a zítra nás čeká první den tréninku.

Těsně před desátou hodinou večerní mi v telefonu cinkne zpráva.

Zítra, v pět, po tréninku, počkej mě na stadionu. Mám pro tebe menší překvapení. J

Další den je to spíš taková rutina. Opět lítám všude kde se dá. Celý ženský i mužský trénink jsem uvězněna v místní kanceláři, kde vyřizuji nějaké papíry pro svaz. Upřímně, dělat tohle celý život, tak my asi klepne.

Ke konci mužského tréninku, se odhodlám jít podívat na stadion. Měla jsem už všechno hotové, takže kdyby měl někdo nějaké připomínky, mám to jak zamluvit.

Jedním očkem ho pozoroji, docela se bojím s jakým ze svých překvapení přijde.

Přesně v pět hodin čekám na smluveném místě na stadionu. Mám trochu strach z toho, že mi zase za chvíli cinkne mobil se zprávou typu, "dneska to nestíhám, promiň."

Díky bohu se můj strach nenaplní, a já ho už vidím jak se ke mně blíží.

"Ahoj, jsem rád, že si přišla."

"A proč bych neměla? I když teda, nebudu ti lhát, trochu mě děsíš."

"A s čím pak?"

"No s tím tvým překvapením, minule to byly běžky, a docela se bojím, co přijde teď."

"Neboj se, je to něco, za co mě snad nezastřelíš, a to doslova."

Jeho slova hned po té pochopím. Stojíme společně na střelnici a on má na hřbetu svoji zbraň.

"No tak to ne, to ne. "

"No tak to jo."

"Johannesi, ty si mě nezažil jako profesionální biatlonistlu, už v tý době jsem byla na střelbu kapku marná, jak to bude teda asi vypadat po víc jak roce. To že trefím alespoň jeden terč, je asi tak pravděpodobný, jako uvidět v Novým městě ledního medvěda. "

"Klid, to zvládneš, vždyť jseš taková bojovnice."

"Kliiid?!? A to mám jako ještě střílet s tvý pušky?!? No tak na to zapomeň.."

Moje protesty nebere v potaz, on je vlastně nikdy nebral v potaz. A než se naději, už držím jeho pušku v ruce a mířím na těch pět malých terčíků. Ani už jsem z toho všeho zapomněla, jaký to je vlastně skvělý pocit. Sice jsem toho úplně moc nesestřelila, ale co. Pro mě je to naprosto skvělý výkon.

"No vidíš, a kdo měl zase pravdu, že to bude skvělý?"

"Ano, zase si měl pravdu, moc ti za to děkuji, vážím si toho opravdu."

"To nic není, rád tě vidím takhle šťastnou, vážně."

Víte co je nejhorší. Ty jeho oči do kterých se musím pořád koukat. Ty oči, které na mě také se zálibou koukají. A nakonec, jeho rty, které se jemně dotýkají těch mých. Asi jsme to oba v tu chvíli věděli, asi jsme to oba v tu chvíli chtěli. Ale já jsem podvědomě věděla, že tohle nebyla dobrá věc, že toho budu později drobátko litovat.