Začni si věřit!

KAPITOLA DESÁTÁ

Procházím se krásnou francouzskou přírodou tady v Annecy. Je tu nádherně, a já si tady můžu v klidu uspořádat svoje myšlenky. Musím furt myslet na ten moment kdy se mé rty ocitly na těch jeho. Byl to neskutečný pocit, který jsem nezažila už dlouho. Vlastně, možná i nikdy.

Nechci si ho ale připustit k tělu, víc než je nutné. Nechci abych později něčeho litovala, a proto jsem odhodlaná svoje city nechat pod pokličkou.

Musela jsem se jít projít sem do přírody, jakmile jsem totiž došla k nám na penzion, byla jsem z toho tak mimo, že jsem musela okamžitě vypadnout, a hlavně, mě nesměla vidět Makula. Sice si říkáme všechno, ale tohle se za žádnou cenu nesmí dozvědět.

K nám na pokoj jsem došla až kolem desáté večer. Ano, já vím. Chodit sama, tak pozdě večer, někam kde to vůbec neznám, není dobrý nápad, ale já musela. Sice jsem promrzlá až na kost a mám strašný hlad, ale stálo to za to. Alespoň vím co chci. Nebo si to alespoň myslím.

,,Anet, jsi v pohodě?" Ptá se mě Lucka na snídani. Když vidí, že jsem poněkud nesoustředěná

,,Jo, já jenom, proč bych nebyla?"

,,Nevím, ale zdáš se mi nějaká smutná, stalo se něco?"

,,Ne, jsem v pohodě, jenom jsem se špatně vyspala, znáš to."

,,Jasný, jedeš s námi dneska na trénink, nebo zůstáváš tady."

,,Asi zůstanu tady, nechce se mi dneska mrznout na stadionu, ke všemu leje jako z konve, vůbec vám to nezávidím."

,,To mi sobě také ne. Ale zítra na závody jdeš, ne?"

,,To jasně, musím tam zítra jít."

Celý dne jsem zalezlá na pokoji a dodělávám práci, kterou jsem předešlý den nestihla. Makula došla z tréninku až kolem druhé a hned poté letěla na regeneraci. Takže jsem měla hezky pěkně klid sama pro sebe.

Další den nás čekal sprint žen. Už od rána jsem na stadionu a řeknu vám jednu věc. Měla jsem úplně promáčené oblečení, a to jsem venku trávila minimum času, snažila jsem se co nejvíce zdržovat v kanceláři, nebo někde, kde byla střecha, aby na mě nepršelo. Vážně to holkám dneska nezávidím.

Každopádně nám proudy deště přinesly štěstí, a tým slaví další bronzovou medaili do sbírky. Zásluhou Makuli máme bronz ze sprintu. Je to opět skvělý, atmosféra v týmu se vždycky tak příjemně uvolní.

S holkama si z dnešního počasí uděláme krapet srandu a natočíme na instagram, jak si mácháme naše promáčené rukavice ze dveří buňky.

Večer to s holkami symbolicky oslavíme na pokoji s menším zákuskem a plkáme mezi sebou o všem možné. Po pár hodinách se rozloučíme a každá upalujeme do svého pokoje.

Další den nás čeká sprint mužů. Už od rána se necítím nejlíp. Zřejmě je to z toho počasí. Už od puberty trpím kolísavým tlakem, a když je takové počasí, jaké je tady v Annecy, tak to potěš. Několikrát se mi stalo, že jsem s sebou sekla.

Každopádně jsem se rozhodla veškerou bolest a motání hlavy ignorovat. Po snídani jsem jela s týmem na stadion a zůstala na střelnici. Pro tentokrát jsem zůstala u trenéra, který potřeboval pomoc. Hlavně kvůli tomu, že jsme nevěděli, jestli bude pršet nebo ne. Celý den je nesnesitelně zataženo, a jak mně to nedělá vůbec dobře, tak i trenérům či závodníkům.

Celý závod se odjede tak jak má. Naším klukům se sice závod úplně nepovede, ale to vem čert. Trochu mě mrzí, že se našim závodníkům krapet nedaří, ale generační obměna, je prostě taková. Závodníci z naší zlaté éry končí, nebo už nemají takovou výkonnost. Hlavně je to makačka jako prase. Sama vím, že biatlonu musíte zasvětit celý svůj život. Když tohle uděláte, nebudete mít v hlavě nic víc než biatlon. Obdivuji závodníky, kteří mají během své kariéry šťastná manželství a děti.

Každopádně se musím po závodě vydat na tiskovku. Sice se mi tam úplně nechce, ale co mi zbývá. Johannes skončil na druhém místě, takže je jasné, že ho uvidím. Nebudu vám lhát. Bojím se našeho setkání. Od onoho momentu jsme spolu nemluvili.

Jelikož nepatřím do výpravy redaktorů či fotografů, tak musím stát na boku místnosti. Všimne si mě hned a mírně se na mě usměje. Alespoň tohle je pro mě náznak, že na tom nejsme nějak špatně.

Po dobu tiskovky, jsem se tam bavila s jednou holkou, tuším z výpravy od Němců.

"Jsem myslel, že tvoje náplň práce, není šůrovat po tiskovkách."

"Je i není. Celkově je moje práce u Českého biatlonu docela miš maš."

"Heh, jasný. Můžu tě doprovodit k vám na penzion."

"Ty nejedeš zpátky s týmem?"

"Nemusím jet s něma, někteří od nás jezdí na hotel na běžkách, jelikož to máme docela sjízdný."

"Okej, tak počkej, jenom tam zanesu tuhle složku se spisy a můžeme jít."

"A Anet.."

"No Johannesi."

"Sluší ti to," pousměji se na něho a mírně se začervenám.

"Je ti jasný, že lichotkama si mě nezískáš," sama jsem překvapená z mých slov, stejně jako on.

"Tak to je mi naprosto jasný, víš kolik já mám trumfů v rukávu."

"Moc děkuji, že si mě doprovodil."

"Za málo, tady bydlíte?"

"Jo přesně tady."

"Roztomilý. Přijdeš zítra na závody?"

"Samozřejmě. Musím tam jít, mám tam spoustu práce."

" Jo, tak se tě zeptám jinak. Je tady nějaká reálná možnost, že tě uvidím někde u tratě fandit. A ne, že budeš zalezlá v kanceláři."

"Možnost by tady byla, ale nevím jak moc reálná hele."

"No tak, rád bych tě viděl fandit u tratě."

"Asi tě má odpověď překvapí. Ráda bych ti šla fandit k trati, ale mám moc práce, ke všemu věřím, že se ti to zítra povede i bez mého fandění."

"Ale počítej s tím, že si tě zítra najdu."

"Tak určitě."

Za první. Hrozně moc se omlouvám, že kapitola vychází až teďka, ale mám k tomu hodně důvodů. Jak asi víte, ze školou pro nás studenty, je to tak jak to je, a já dál jedu online výuku a nekonečný počet mailů od našich profesorů. Za druhé, jsem se rozhodla tento příběh celkem přepsat a do toho mi do hlavy vletěl nápad na další příběh, který už sepisuji, a jsem z něho naprosto nadšená, ale vydávat ho ještě nechci, protože si chci být jistá, že ho dopíšu. Každopádně vám můžu říct, že je to opět biatlonová fanfikce, s norským zastoupením.

No a jako poslední věc bych vám chtěla říct, že další kapitola vyjde snad do konce tohoto týdne.

Přeji vám krásný den 💙.

Terez 💙.