Začni si věřit!

KAPITOLA PRVNÍ

o rok později

Koukání z okna nebo do zdi je asi už rok moje nejoblíbenější aktivita. Nemám na nic chuť ani náladu. Nesnesu ani pomyšlení na to, kde bych tedka mohla být kdybych nebyla tak blbá.

Moje vlastní nešikovnost mě stáhla na dno a já si to tedka musím odpikat.

Verdikt zněl jasně. Jestli se ještě někdy vrátím do světa vrcholového sportu musel by se stát snad zázrak. Trenéři mě ještě tlačili do toho zkusit to. Jenže já mám od té doby jenom panickou hrůzu na běžky pomyslet.

Moje zranění byla velká. První půl rok jsem ani nevěděla jestli vůbec budu chodit. Měla jsem dost silné podezření na poraněnou míchu, které se naštěstí vyvrátilo.

Prakticky jsem se učila znovu chodit a můžu říct že tolik obrečených dní a nocí jsem nikdy nezažila. Tolik prosmrkaných kapesníků, když jsem si uvědomila kde jsem vlastně teď mohla být.

Za tu dobu jsem byla vděčná českému biatlonovému týmu že mě neodepsali. Holky se za mnou přišli podívat do nemocnice, a alespoň ty mi trochu zvedli náladu. Kluci se za mnou taky přišli podívat. Dokonce mi i po tak dlouhé době vykouzlili úsměv na tváři a alespoň na tu krátkou chvíli jsem byla opravdu šťastná, ikdyž mě bolel celý člověk.

Jenže já tu tedka po roce sedím a opět čučím do blba. Za týden má začít nová biatlonová sezóna a nějak to na mě celé dolehlo. Dokonce mi trenér nabídl že bych s něma mohla odjet na první trimestr, že bych jim tam pomáhala, jako členka realizačního týmu. Zatím jsem mu svůj verdikt neřekla, ale jsem si tak na 75% jistá, že nikam nepojedu. Přece jenom je to teprve rok a opět se na první svěťák jede do Slovinské Pokjulky. Nechci vidět to místo.

"Anet, pojď prosím tě na oběd, už na tebe volám nejmíň 10 minut!"

"Vždyť jsem ti říkala že nemám hlad, dost jsem se najedla ráno."

"Jo je mi to úplně jasný. Jinak už ses rozhodla jestli pojedeš nebo ne. Dneska už musíš dát svazu vědět?"

"Mami.. Já tam asi neodjedu. Nechci se tam vrátit."

"Hele ty víš jaký já mám názor. Podle mě by ti to prospělo a to hodně. Mohla by ses z toho konečně dostat a třeba i přijít na to že v životě se zázraky dějí, ale nebudu tě přemlouvat."

Moje mamka byla, je a bude toho názoru že bych se měla zkusit vrátit. Jenže já se bojím. Vážně. Strašně se bojím že se mi něco podobného stane znovu a už se z toho nedostanu. Přece jenom měla jsem neskutečné štěstí. Moje tělo se dalo do pořádku rychle a sám doktor se divil nad tím jaké jsem dělala pokroky.

" Makulo, ne já prostě nepojedu. "

" A proč ne? Hele já chápu že je to pro tebe těžké, ale sakra. Máš tady příležitost se z toho dostat. Když se vrátíš do normálního života tak ti to určitě pomůže."

"Makulo, ale pro mě byl normální život vrcholový sport. Já bych se tam prostě tedka cítila jako pátý kolo u vozu. Nebo jako nějaký odpad, který lehce vyhodíš do popelnice. Všichni se na mě budou dívat, víš jak by to bylo trapný."

"Sakra Anet, přestaň se dívat na to co o tobě říkají druzí a zaměř se sama na sebe. To co ty chceš a ne aby ses dívala na to co si o tobě druzí budou šuškat. Jo je pravda že se na tebe dost lidí ptalo, ale to jen proto protože se o tebe báli. A myslím si že by bylo dobré ukázat celé biatlonové rodině že i to co se ti stalo tě neposlalo na úplné dno. "

" Ehm, Markét ale mě to poslalo na úplné dno. "

" Neposlalo věř mi, právě tedka tady máš obrovskou šanci. Když ji promarníš tak až to tě pošle na to samotné dno, ale pokud se jí chytneš se vší pokorou tak dokážeš ještě obrovské věci. Hele věř mi trochu, vždyť mi dvě jsme jako dvojčata! "

" No dobře pojedu, ale jenom kvůli tobě. "

Stejně jako před rokem jsem na stejném letišti. A přesně jako před rokem letím na to stejné místo.

" Tak jo bando, za asi 20 minut odlétáme směr první svěťák a já jsem rád za to jak se nám celá příprava povedla a doufám, že dobré výsledky se k nám jenom pohrnou." Zahlásil k nám trenér a my jsme se vydali směrem k letadlu.

Po hodině a půl dlouhém letu přistáváme na letišti a jedeme směr hotel. Jsme ubytovaní na stejném hotelu jako před rokem. Můžu říct, že ikdyž jsem ještě nebyla v aréně už mám v břiše takový ten divný pocit. Docela se i bojím na reakce ostatních až mě uvidí.

Jestli jsem někdy řekla že se bojím reakce ostatních, tak jsem se hluboce spletla. Jakmile jsem potkala Doro nebo sestry Fialkovi tak se mě hned zeptali jak se mám a jak se mi daří. Bylo to od nich velice příjemné. Dokonce jsem se docela dost zapovídala s Tiril a Ingrid. Ty holky dokáží zvednout náladu na počkání.

"No tak holky z Norska jsme viděli, ale zajímalo by mě, kde je ten tvůj zachránce. Asi by ho tvoje maličkost docela zajímala."

"Cože? Kdo? Makulo o čem to sakra mluvíš?"

"No.. Asi není divu že si to nepamatuješ prostě, jak se ti to stalo tak tě někdo donesl, teda respektivě zachránil, teda no našel tě tam a, no jako pak tě přinesl k nám a jako byl no jak bych to řekla no.."

"Počkej , já si pamatuji že po tom pádu za mnou někdo přišel, ale nepamatuji si kdo to je nebo. Já si myslela že to je někdo z realizačního týmu."

"Jo tak holka od realizáků to nikdo nebyl a můžu ti říct, že až zjistíš kdo to byl tak budeš kulit oka."

"No počkej tak mi to snad řekneš, ne?"

"Hmm rozmyslela jsem si to, bude větší sranda až za tebou dojde sám."

"Jo tak jestli dojde tak to bude vážně zázrak."

Se smíchem jsme se potom odebraly zpátky na pokoj. Sice tu nejsem jako závodnice, ale s Makulou jsme chtěli být spolu na pokoji, je s ní totiž vždycky sranda a v těch nejhorších chvílích mi opravdu pomohla a můžu říct, že mi dvě jsme prostě stejná krevní skupina.