Začni si věřit!

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Seděla jsem na jednom divném pařezu, nejspíš někde v lese. Dívala jsem se na svoje špičky od  bot, které jsem měla růžové, v tu ránu mě napadlo přesunout svůj pohled nahoru, abych se podívala na okolní krajinu. Když jsem se rozhlédla pořádně, byl kolem mě všude jen prázdný a spustošený les. Větve od stromů byly polámané, a já nevěděla kde jsem a co tu dělám. Na sobě jsem měla růžové šaty se stejnobarevnými boty. Připadala jsem si jako víla, tak lehká jako nikdy. Připadalo mi jako by mě nic nebolelo, jako by se mi nikdy nic nestalo, jakoby mi bylo už všechno jedno. A při tom jsem byla uprostřed ztraceného lesa, úplně sama.

"Doktore, začíná se nám probouzet."
.
.
.
.
.
.
.

"Ahoj zlatí, tak co jak se máš? Co si dělala o vánocích a na Silvestra? Co rodiče, jak se mají?" přivítá mě v Jablonci Makula, s kterou jsem se od konce posledního svěťáku neviděla.

"Hele jde to, svátky jsme strávili v rodinném kruhu, bylo to vážně skvělý."

"To je super, já to taky nakonec přežila, ale bylo to někdy vážně strašný, nejmladší ségra furt něco potřebovala takže mi moc nedávala pokoj, no a," zbytek cesty do Oberhofu, poslouchám Makuli strasti a starosti o jejích milovaných sourozencích. Já ji ale ovšem poslouchám jen tak naoko, protože se mi chce krutě spát a pořád musí myslet na jednu věc.

" Tak jo bando, nacházíme se v jednom málem městečku, asi 65 km od Oberhofu, když tak se venku protáhněte ,nebo si zajděte na toaletu," hlásí nám asistent trenéra Holubec.

"Panebože, tyhle cesty nás snad jednou zabiju, je to fakt katastrofa,"postěžuje si Evik, která sedí po mé levici u okna.

"Souhlasím, jsem z té cesty úplně dolámaná a to tam ještě nejsem," přitaká ji Jess, která je chudera z celé té cesty naprosto zničená. Vlastně mi všechny.

Když konečně dojedeme do hotelu, kde budeme pobývat další týden, tak se okamžitě vysoukáme z auta, pobereme si všechny naše saky paky a míříme si to hnedle na recepci, kde nám řeknou číslo našeho hotelového pokoje.

Od holek sice vím, že Oberhof stojí tak akorát za víme co, ale tohle je nejspíš vrchol všeho. Když dojdeme do našeho pokoje, okamžitě ho začneme šůrovat, protože takhle bych se tam bála jenom stoupnout v ponožkách. A to vážně nepřeháním.

"Teda, na to, že jsou tu dost na houby tratě a počasí, jsme si zvykli, ale tohle snad není možný, vždyť v tý koupelně je plíseň a smrdí to tu, jak kdyby někdo vykouřil celý balíček cigaret naráz, no fuj," řekne Makula s hodně velkým podrážděním v hlase, ostatně já na tom nejsem o moc lépe.

"Je to tu fakt strašný, to jste to tu tak měli i minulý rok?"

"Právě, že jsme byly někde jinde, ale ten hotel se nestihl čas objednat, takže nám náš milovaný svaz objednal tuhle žumpu, i když kdo to mohl čekat, že jo."

"To je fakt, nepůjdeme se zeptat na recepci, jestli nás nemůžou někam přeřadit, protože tady se mi vážně spát nechce."

"Anet, myslím že to nepůjde, sama víš, že v tomhle období jsou všechny hotely napraný a potom co jsem sem viděla přijíždět další výpravy, pochybuji, že tu bude volný pokoj."

"Každopádně to tady doděláme a půjdeme se někam projít, na čerství vzduch, protože mám strach, že ty okna každou chvíli vypadnou."

"Snad jediný, co je na Oberhofu pozitivní je tahle restaurace. Mají tu výborný buřt guláš, a ty palačinky se zmrzlinou jsou naprostá bomba."

"No Makulo, takový prasárny se snad před závodními dny nejí," dělám si z ní samozřejmě srandu, někdy to bývá tak, že když nemáme další den, nebo ten den závod, jedli jsme ty největší prasárny světa, alespoň v juniorech teda.

"To víš, my sem chodíme doplňovat tuky."

Po cestě zpátky na hotel, mě pozastaví zajímavé zjištění. Celý Norský tým se totiž ubytovával na hotelu vedle nás, upřímně, vypadal úplně podobně jako ten náš, takže asi taky žádná sláva. Vím, že bych si s ním měla co nejdřív promluvit. Od toho momentu jsem se mu ani neozvala. Asi si myslí, že jsem na něho naštvaná, ale to já fakt nejsem. Jenom se našeho setkání bojím.

Nový den, a nové starosti. Já jsem těch starostí díky bohu moc neměla, jenom jsem musela vyřešit jednu malou chybičku, která se vyskytla při tvorbě krevních testů našich sportovců, byly totiž špatně roztříděné. Poté jsem se šla v poklidu projít, stavila jsem se v restauraci, ano přesně v té, kde jsem byla včera společně s Makulou. Mají to tam opravdu výborné, proto jsem nám koupila dvě porce zeleninových salátů a dvě porce těch výborných palačinek. Ať máme nějaké jídlo do zásoby, protože i strava tam, stojí tak akorát za víme co.

Naše setkání muselo nastat a možná, že bylo lepší v tuhle chvíli, než někde ve zmatku na stadionu, kde bychom oba nevěděli, co dělat.

Zahlédnu ho před naším "hotelem", když si mě všimne, vydá se přímo ke mně. Nebráním se našemu setkání, musíme si promluvit, abychom ten vzduch mezi námi vyčistili a zajeli zpátky do starých kolejí, jako před vánoci.

"Ehm, ahoj," řeknu mu jako první, tím mu asi dodám odvahu a jistotu, že na něho nejsem naštvaná.

"Ahoj, já jsem s tebou chtěl mluvit, můžeme někam jít, nebo jít k vám."

"Můžeme se jít klidně projít tady po okolí, jestli chceš."

"V první řadě se ti chci moc omluvit za to, co jsem ti řekl, já vím, je to pro tebe velice těžké téma a vůbec bych ti do toho neměl mluvit a taky..."

"Johannesi, já o tom celém dost přemýšlela."

"Vážně," oba se zastavíme a podíváme se vzájemně do očí.

"Jo, hodně jsem to probírala, dokonce i s rodiči, měl si pravdu, mám v sobě něco co jsem si budovala celý život a nechci to jen tak zahodit, jenže, je to strašně těžký, už v nemocnici jsem si přiznala ten fakt, že se nikdy nevrátím k biatlonu. Potom přijdeš do mého života ty a začneš mi tady naprosto překrucovat všechny moje dosavadní rozhodnutí, já vůbec nevím co mám dělat. "

"Anet, vůbec ti nechci mluvit do tvých rozhodnutí a už vůbec nechci aby si kvůli mně něco měnila, když si myslíš, že je to tak správně. Jenom bych byl rád kdyby si, uvážila určité věci, protože ty máš navíc."

"Jenže já vůbec nevím, co dělám správně a co ne, sakra, já jsem od té doby ztracená jako včela," na to mě jenom pevně obejme a nic neříká, slova jsou totiž v této chvíli jen to poslední co oba potřebujeme.