Začni si věřit!

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Po masáku holek máme konečně dozávoděno a můžeme balit kufry domů. Před tím nás, ale čeká slavná vánoční oslava s biatlonisty, na kterou se mi upřímně vůbec, ale že vůbec nechce.

"Anet, vážně s námi nechceš jít, bude to vážně skvělý," hučí do mě už asi po sté Markét s tím, ať s nimi na tu jejich velkolepou oslavu jdu.

"Promiň Markét, ale vážně ne, místo toho si sbalím věci a kouknu se asi na nějaký film."

"Si si jistá? Je to totiž škoda."

"Ano jsem, chci být teďka sama."

"No dobře, ale víš, že tě bude shánět," na to jí jenom dokážu stroze kejvnout hlavou na znamení souhlasu.

Pokud bych něco tu noc potřebovala udělat a potřebovala bych k tomu ticho, zřejmě nic neudělám. Ten hluk šel totiž slyšet až k nám do pokoje. Možná jsem chvilku uvažovala nad tím, že bych se tam zašla podívat, ale poté jsem se ujistila, že moje prvotní rozhodnutí bylo správné. Nechci se s ním po tom ještě potkat.

"Dobré ráno," řeknu ráno holkám u snídaně z vesela. Za to ony vypadají, jako kdyby je přejel tank a někdo je vyždímal v popelnici.

"No dobré."

"Vypadáte zajímavě, asi to vážně bylo velký, ta hudba ze sálu šla slyšet až k nám na pokoj."

"Taky že bylo, divím se, že jsem došla až sem, vážně nevím jak budu schopná vydržet v letadle," odpoví mi Lucka, která ze všech asi dopadla nejlépe.

"Jako Makula došla do pokoje až ve 3 ráno, naprosto mimo. Nechtěla jsem ji budit, protože vypadala fakt otřesně."

"Se nedivím, taky včera vyváděla věcí. A co ty vůbec? Jakto že si tam nebyla?" zeptá se mě Jess, která vypadá, že sotva udrží oči otevřený.

"Ehm, nebylo mi nějak dobře a taky jsem nějaká divná, ještě že už máme volno, jinak by mě asi švihlo."

"No to mi povídej, budu vděčná za jakoukoliv minutu bez sněhu, běžek a biatlonu."

"Já se zas totálně těším na bramborový salát, linecký, perníčky a na tu vánoční pohodu."

"Kde vůbec budete trávit Vánoce a svátky?" zeptám se se zájmem holek.

"Někteří jedou za rodinou domů a někteří jedou trénovat do Rakouska, a ta rodina tam za nimi přijede, ale asi jen ta nejužší," někteří sportovci, kteří chtějí pilovat formu na vrchol sezóny odjíždí totiž radši trénovat, než jet domů za rodinou. Taky se třeba někteří bojí, aby neonemocněli, a skoro úplně se distancují od všech. Holt život sportovce je vážně těžký.

"Tak jo bando, skončil nám první trimestr a vy máte před sebou zasloužené volno, užijte si rodinu, dokud to jde, protože potom přijde druhý trimestr a s tím spojené finišování přípravy na MS. Bude to ještě velké, teďka si hlavně dejte pořádný voraz," zahlásí nám trenér mužů Vítek než se rozutečeme domů. Konečně.

" Tak jo, my se uvidíme až za dva týdny. Nedokážu si představit co bez tebe budu dělat, " řekne mi Makula při loučení.

"Klid zlato, vždyť potom spolu budeme zase v jednom kuse. "

"No jo, ale s kým teď budu probírat nejnovější drby a všechny možné problémy světa. Ségry jsou ještě malé."

"To dáš, však si zavoláme a napíšeme."

Na letišti v Praze mě vyzvedne taťka a odveze mě konečně domů, do Vrchlabí. Nemůžu se dočkat toho pocitu až budu doma.

Další den skoro nic nedělám. Do jedenácti se prospím a k snídani si naberu hordu perníčků a pustím si v telce právě běžící pohádky. Jak já miluju Vánoce. Vůbec nechápu, jak je někdo nemůže mít rád.

Jelikož je 23. tak přípravy na Štědrý den vrcholý. Taťka donese do našeho domečku živý stromek, od našeho strejdy a já společně se svým bráchou a mamkou pomáháme v kuchyni, s přípravou rybí polévky na zítra.

Na večer se po dlouhé, ale opravdu dlouhé době setkáme všichni společně v obýváku a koukáme na televizi a u toho si povídáme. Je to naprostá pohoda.

Štědrý den strávím jenom s nejužší rodinou, mamkou, taťkou a bráchou. Všichni se společně nasmějeme jako nikdy ne a po dlouhé době prožijeme nádherný den.

Další den 25. jedeme všichni společně k babičce s dědou, kde se sejdeme společně s našimi sestřenkami, tetou a strejdou. Společně si zazpíváme koledy a nacpeme si ty naše břicha až k prasknutí. No jo, návštěvy u babičky vždycky stojí za to.

"Tak co ty, nenašla sis tam nějákýho pěknýho, svalnatýho hezouna?" zeptá se mě po výborném obědě sestřenka. Nutno podotknout. Jsme jako nebe a dudy. Ji vždycky zajímali jen kluci a jejich vzhled. No, taky to tak vypadá.

"Hele, ehm. Ne. Neměla jsem na to úplně čas, víš?" tak co jí na tohle mám asi tak odpovědět

"Holka, ty jsi s těmi kluky úplně marná."

Další dny už trávím jenom s rodiči a bráchou, který ale samozřejmě jako správný borec, musel jít oslavovat ještě s kámoši. Ale neodpáře se mu, že i když si hraje na borečka, miluje chvíle kdy může být s námi. Na to mám, jako jeho starší sestra radar.

"Zlato, pojď si ke mně sednout na chvíli, prosím tě," řekne mi taťka když kolem něho procházím v kuchyni.

"Copak je tati?"

"Víš, společně s tvojí mámou jsme si všimli, že jsi v poslední době veselá a taková jiná a jsme za to šťastní. Moc. Jde vidět, že ti biatlonové prostředí prospívá."

"To mi spíš prospěli lidi co se kolem točí, ale děkuji, já sama jsem moc ráda, že jsem se takhle změnila k lepšímu."

"No to je všechno co jsem ti chtěl říct, vlastně, jenom, víš nikdy jsem nebyl na to, abych ti mluvil do duše a táhl s tebou nějaké srdceryvné rozhovory, ale. Dělej všechno proto abys byla v životě šťastná," taťka měl pravdu, nikdy jsme se nesvěrovali mezi sebou. Se vším jsem vždycky letěla k mamce.

"Tati, chtěla bych ti něco říct. "

"Poslouchám Anet, copak? "

"Víš, bude to znít asi hloupě, ale přišla mi nabídka k tomu abych se vrátila. A já o tom neustále přemýšlím, v hlavě mi jedou všemožné pro a proti scénáře. Jsem strašně zmatená."

"Anet, pokud ti já můžu jakkoliv poradit, tak ti řeknu jednu věc. Řiď se svým vlastním srdce, udělej to, co ty si myslíš, že je správné. Já ani máma ti do toho nebudeme mluvit, ať už bude tvé rozhodnutí jakékoliv.

"Děkuji moc tati."

Nový rok oslavíme ve čtyřech. A dokonce s mým bráchou. Jsem  šťastná, že můžu prožívat takové chvíle s mojí milovanou rodinou, která mi v nejhorší chvíli pomohla. V hlavně mi přeběhne myšlenka, že jim asi nebudu schopná splatit tohle všechno.

" Šťastný nový rok rodinko, ať je hezčí, než ten minulý," probere mě z mých myšlenek taťka, který s těmito slovy bouchne šampaňské a mi můžeme slyšet z televize naši státní hymnu a za okny slyšíme první, odpálené rachejtle.

Můžu říct, že při psaní této kapitoly na mě dolehla vlna nostalgie. Snad se vám líbila. Chci vám moc poděkovat za tu neuvěřitelnou aktivitu, jsem z toho naprosto nadšená 💗. Jste skvělý 💗💗.

Terez 💙