Začni si věřit!

KAPITOLA TŘETÍ

Probouzím se do dalšího dne. Tentokrát nám počasí přeje a společně s Makulou se vydáváme na snídani.

Na snídani si přisedneme ještě ke klukům od nás z týmu a probírame všemožné věci, počínaje povětrnostními podmínkami až po úplný hovadiny.

Dneska nás čeká poslední tréninkový den a zítra máme na programu první závodní den, konkrétně sprint žen.

Jako každý tréninkový den jsem i dneska musela zařizovat spoustu věcí již od časného rána a dost se to na mně podepsalo, jelikož jsem včera usla až po 1 hodině ranní. A to prosím díky Makule, která měla neuvěřitelnou potřebu si pořád povídat a povídat.

Na tréninku holek stojím opět u našeho trenéra, který s někým horlivě debatuje přes vysílačku a já pozoruji jak se holkám daří na střelnici.

"Anet, můžeš jít se mnou do buňky potřebovala bych s něčím pomoct?" přiskočila ke mně Makula, já se jenom ohlédla na trenéra, který na mě mávnutím ruky ukázal ať to trvá tak pět minut.

"Tak co potřebuješ?"

"Ale nic, jenom jsem se tě chtěla zeptat, jestli odpoledne nezajdeme někam do tamní kavárny na kavčo, přece jenom ten blivajz z hotelu už se nedá pít, a já od kluků zjistila jeden fakt dobrej vtip."

"Maku, já se z tebe asi zblázním, to si mi to nemohla říct tam, a ne mě tahat až sem do buňky."

"Prosím tě, ještě by nás slyšel trenér a byl by z toho průser. Přece moc dobře víš jak jsou teďka striktní co se týče vycházení apod., už si z toho připadneme jako v karanténě, no to je jedno, doufám, že s tebou můžu počítat?"

"Tak co mám s tebou dělat, ne pro tebe neznamená odpověď."

"Okeej, takže ve 14 na pokoji."

"Anet prosím tě, skoč mi do buňky pro náboje, kluci už mají asi sklerózu." zahlásil na mě trenér při tréninku mužů.

"Dobře, hned jsem tady."

Můžu vám říct jednu věc. Pánové mají v buňkách takový bordel, že mám až strach, aby na mě nevybafla z rohu nějaká myš, a nebo se občas bojím někam šáhnout, abych z toho něco nechytla. A ne nehraju si na dámičku, je to doopravdy tak hrozný. Když naleznu krabici plnou nábojů, tak popadnu jednu krabičku.

"Je, tak tady si, včera už jsem tě nemohl nikdy najít." zazní mi za mými zády když zavřu dveře buňky.

"Jo, zůstala jsem celý den na pokoji, takže si mě nikde ani nemohl vidět a jinak ještě jednou díky za záchranu, bez tebe bych se asi nedopotácela na pokoj." hlavně se holka nezačeň červenat.

"A jinak, už si v pohodě, ono to totiž nevypadalo vůbec hezky?" šlo vidět, že se mi bojí něco říct. Sakra, může on vědět kdo jsem a co se mi stalo? Tak určitě vždyť biatlonisti jsou dost velký drbny...

"Jo, už jsem v pohodě, hele asi bych už měla jít, asi mě trenér bude hledat."

"Jo, jasně tak se zatím měj."

Po zbytek tréninku nemůžu pochopit co se to v poslední době sakra děje.

"Je to tu fakt nádherný, a to kafe, proboha, lepší jsem už dlouho nepila, co myslíš Anet?"

"Ehm, jo, je to tu fakt nádherný a takový útulný."

"Anet, co je, zdáš se mi totálně mimo, co se děje s tebou, já jsem myslela, že to tady zvládáš dobře?"