Začni si věřit!

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Víte jak poznáte biatlonistku, která není schopná sestřelit všech pět terčů na stojce?

Asi takhle.

Nástřel proběhl v pohodě, bez větších komplikací, já byla taky celkem v pohodě. Inge krásně usnula a já ji předala na hlídání. Nástřel se mi celkem vyvedl a moje fyzická kondice na tom také nebyla nejhůře. Avšak jak se říká těžko na cvičišti, lehko na bojišti. U mě to bylo přímo naopak. Bohužel.

Začátek byl z mé stránky velice slibný. Měla jsem vysoké startovní číslo 98. Ty nejlepší závodnice měli svůj závod už zdárně za sebou, a nebo se rychle blížili do cíle.

Já jsem mezitím projížděla prvními mezičasy, kde jsem se dokonce vyšplhala až na patnácté místo!!

Poté přišla první střelba v leže, ta nebyla vůbec marná. Ba naopak. Dala jsem ji za nula. A rychle. Dala jsem ji totiž za necelých 25 sekund!! Neskutečný.

Ze střelby jsem odjížděla neskutečně namotivovaná, teda, možná až moc.

Na mezičasech jsem se pořád pohybovala někde kolem patnáctého místa. Což by byl super výsledek!!

Ovšem pak přišla osudová položka ve stoje.

Zaparkovala jsem na stavu číslo deset, který jsem si ve své hlavě vydedukovala jako nejlepší pro střelbu. Zaujala jsem polohu, zamířila a začala pálit. Ovšem každá rána letěla úplně někam do háje zelenýho, jen ne do terče. "Co to sakra?" řekla jsem si u třetí rány. Zkusila jsem trochu poupravit polohu, znovu jsem zamířila, znovu vypálila, a místo třech už tak jasných chyb jsem jich měla pět.

Tak jsem si to hezky pěkně štrádovala na trestné kolo.

Celou dobu jsem si nadávala tak, že by i dlaždič měl daleko slušnější slovník, než já v tom momentu.

"Ale no tak, to se přece může stát naprosto každému," zklidňuje mě Markét v buňce.

"No právě, jenže ono se to stalo mně! Nejpřesnější střelkyni své doby! Vždyť i v dorostu jsem takhle blbě nestřílela, bože můj, já se za sebe tak stydím."

"Hlavně klid a vypusť tu blbou položku z hlavy, je to jenom jeden závod, musíš to dostat z hlavy a soustředit se na další závody."

"Jestli mě vůbec nějaké další závody tady ve svěťáku čekají, agrh,"

Celkově to není český den. Nejlepší Markét se umístí až na třicátém místě, Evča se společně s Lůcou dostanou jen tak tak do šedesátky a já, já končím někde na prahu všech možných dějin.

"Tak na ten dnešní, velice povedený závod," připijeme si s Markét se sklenicí džusu.

Řekli jsme si, že si po dlouhé době zase pořádně pokecáme a všechno možný prodrbeme. Sice jsme spolu na pokoji, ale na takové věci absolutně není čas, bohužel.

"Takže včera večer tam přišel Johannes? No nekecej, co se všechno stalo."

"V tu chvíli když mě zmerčil společně s Ondrou nastala taková divná až hnusná atmosféra. Ondra se snažil atmosféru trochu zlepšit, ale marně, nakonec po chvíli sám odešel a nechal mě tam s ním. Mám takový pocit, že Ondrovi hodně věcí došlo, během těch pár vteřin. "

" No nekecej, jak to pokračovalo? "

" Inge začala neskutečně plakat, asi když viděl jak vypadám, tak udělal to co udělal. Vzal si malou do náruče a, a, já na to prostě pořád nemám slov. "

"Počkej, ty si mu dovolila aby se malé vůbec dotkl, aby malou vůbec viděl?"

"Byla jsem už dost slušně v prdeli, takže ano, ke všemu mi toho hodně došlo."

"Co přesně ti došlo?"

"Asi určitě jsem udělala chybu, že jsem mu o tom neřekla, že jsem mu neřekla o Inge. Tu chybu jsem vlastně udělala už v momentu, kdy jsem před rokem utekla po té noci, neměla jsem být taková, neměla a až teď na to doplácím, hlavně na to doplácí Inge, myslím že ty její záchvaty, kdy ji jde jen těžko uklidnit jsou z toho, že ji chybí táta. "

" Co budeš teda dělat? Předpokládám nebo spíš doufám, že to nenecháš jen tak. "

" To máš pravdu, nenechám. "

"Uděláš tedy to, co si myslím a co si přeji už takovou dobu aby jsi  udělala?"

"Ano, rozhodla jsem se, že mu povím všechno."

"Úplně všechno?"

"Ano, úplně všechno," poprvé to řeknu nahlas.

"No tak co tady ještě sedíš, běž za ním hned teď," řekne mi Markét plna očekávání.

"Ne, zajdu za něm zítra, po závodě, za první, si potřebuji pořádně promyslet jak mu to celé řeknu a za druhé, ještě pořád sbírám odvahu."

"Tak hlavě aby jsi tu odvahu měla zítra, už se nemůžu dočkat toho, jak budete oba šťastný a Inge taky, no nic dost bylo drbání jdeme na véču."

"Máš pravdu, jenom se podívám na Inge a můžeme jít."

U stolu v jídelně už sedí prakticky skoro celý náš tým. Všichni o něčem horlivě debatují, do té doby, dokud nepřiletí Bimbo s jeho novinkou.

"Už jste to slyšeli?"

"Co bysme měli slyšet?" zeptá se ho se zájmem Evča.

"Johannes Boe se bude ženit, požádal tu svoji Norku o ruku a ta mu řekla ano, jak jinak," v tu chvíli ve mně hrkne jak nikdy před tím.

"Cože? Odkud to víš?" zeptám se ho přiškrceným hlasem.

"Přímo od něho, teda začal s tím Tarjei. Jeli jsme spolu výtahem a dali jsme se do řeči, a nějak na to padla řeč," ne, to ne, to ne, nemůže to být pravda. Hodím zoufalý pohled na Markét, ta vypadá asi tak podobně jako já.

"Jo, je to pravda, už to dal i na instagram, teda holky, to je nádhernej prsten," řekne nám se zájmem Jess.

Všichni se okamžitě podívají na instagram. Těkám pohledem mezi mýma kolegama a Makulou, ta se tváří tak, že to snad nejde ani identifikovat.

"Já už asi půjdu na pokoj, podívat se na malou," řeknu lidem z týmu, ti však horlivě probírají nové téma hovoru.

Sedím na posteli a čumím do zdi.
Jak to sakra mohl udělat?
No jak, úplně normálně. Požádal ji o ruku na Vánoce, a to stoprocentně neměl žádné tušení, že by mohl mít dceru. Ovšem proč to pustil do světa den po tom, co se stalo. Nechápu.

Myslela jsem, že třeba přijme Inge a budeme nějaká rodina, ovšem mě opět osud vyvedl z míry.

"Tohle přeci není fér."

NESKUTEČNĚ MOC vám chci poděkovat za reakce u poslední kapitoly 💙💙. Milionkrát děkuji 💙💙. Tak moc jste mě nakopli, že teď večer píši další díly a snažím se vymyslet, jak celý děj bude ještě pokračovat 💙. Mějte se moc hezky, užívejte si poslední dny před Vánoci💙💙.