Začni si věřit!

PROLOG

Letní příprava bývá vždycky hodně těžká, ale nikdy jsem z ní nebyla tak nadšená jako teďka. Přesně za 2 týdny mě totiž čekal můj první závod ve svěťáku! Ano, ani já sama tomu pořád nemůžu uvěřit, ale je to tak. Díky skvělým výkonům v IBU Cupu mám tu čest startovat mezi absolutní špičkou. Samozřejmě pokud moje výsledky budou odpovídat totální katastrofě můžu se s místem v A týmu rozloučit.

Společně s týmem čekáme na letišti na náš let do Slovinské Pokljulky kde nás čeká první závod Světového poháru. Díky bohu jsem už letní přípravu podstoupila s kompletním A týmem a mezi holkama se necítím jako vyvrhel. Ba naopak si snad rozumím se všema.

Jakmila ohlásí náš let tak si sama pro sebe můžu s jistotou říct. Plní se mi můj sen na který jsem tak dlouho dřela.

Po příletu se ubytujeme v hotelu a zajdeme na pozdní oběd. Je to pro mě celé tak nové, až se mezi tou celou elitou cítím jako nějaká dorostenka. Holky mě musí celou dobu uklidňovat, protože moje dost divné chování jim asi říká své.

Hnedka první trénink zde nám přeje krásné slunečné počasí. První závody máme až za 3 dny. Přesto už začínám být trochu nervní.

Po tréninku se s holkama zajdeme podívat do tamějších obchodů a koupíme si něco malého na památku. Při tom se skvěle odreagujeme a zabavíme se.

Další den pokračuje snídaní kde s holkama probereme všechny možné či nemožné problémy. Poté se vrátíme na pokoj sbalit si své věci na dnešní trénink.

Na rozdíl od včerejška nás nezdobilo krásné počasí ba naopak, bylo dost hnusně. Ani nevím kde jsem v tom nečasu vzala takovou chuť do tréninku. Jela jsem jako o života střelba se mi dařila na jedničku. Jenže to jsem nevěděla co se stane potom....

Už od jakživa jsem strašný snílek a když jedu po trati sama tak si často představuji jak by moje sny vypadali ve skutečnosti. Jak by třeba vypadal můj první vyhraný závod ve svěťáku nebo i na Mistrovství světa. Tohle moje chování se mi avšak vzápětí vymstilo dost krutým způsobem, který mi můj život změnil od základů a já pochopila že nic se v životě nedá naplánovat tak jak mi chceme.

Před tréninkem kluků jsem se ještě jela projet po trati. Holkám už se po tréninku vůbec nechtělo a tak jsem jela sama. Trať byla dost zmrzlá takže jsem musela být dost opatrná abych nenabourala do prvního stromu, který uvidím. Ovšem můj mozek a moje mysl zase začala pracovat a myšlenkami jsem v tu chvíli určitě nebyla na trati. Sekunda se sekundou se sčetla a já už jsem to letěla krásně mimo zatáčku přes ochranné sítě. V tu chvíli jsem cítila jen obrovské bolesti hlavy a mé pravé nohy. Nemohla jsem se skoro vůbec pohnout a už v tu chvíli jsem věděla, že je zle. Nemohla jsem skoro vůbec mluvit a pomalu se mi zavírali mé oční víčka.

,,Halo, jste v pohodě, není vám něco, jste tady" najednou jsem uslyšela hlas a viděla postavu která ke mě přicházela, jenže ten hlas a ta postava se mi už v dáli dost mlžila a já nemohla říct ani slovo a pomalu jsem ztrácela vědomí. ,,Pšt, bude to v pohodě jenom tě odsud musím dostat." Tohle bylo to poslední co jsem viděla a slyšela. Nádherné modré oči které se ke mně sklání a příjemný hlas díky kterému vím, že tohle celé přežiju ve zdraví.