Začni si věřit!

KAPITOLA ŠESTÁ

Jak já nesnáším vybalování věcí z kufru.

Po druhé hodině odpolední jsme dorazili do rakouského Hochfilzenu. Společně s holkama jsme jeli autem, a společně jsme si cestou udělali takové menší karaoke. Pokud nás někdo viděl, myslím, že si asi myslel, že jsme šílený.

V Hochfilzenu nás čeká pěkně nabitý program, a jde to znát hned druhého dne.

Dneska máme na programu tréninky. Na trénink kluků nemusím jít a mám volno. Rozhodnu se proto zavolat po dlouhé době domů. Mamka je moc ráda, že mě slyší takhle šťastnou.

Jednu věc jsem vám vlastně neřekla. Včera večer mi přišel email od svazu, jestli bych takhle nechtěla v týmu fungovat až do konce sezóny. Úplně jsem zprvu nevěděla co jim na to mám odpověďet, ale jakmile jsem se o tom prokecla před Makulou, verdikt byl jasný. Zůstanu s nimi až do konci sezóny.

Před tréninkem holek si zajdu společně s holkama na oběd. Pro tentokrát bydlíme v takovém menší spíše penzionu, než hotelu. Jsme tu pouze se Slováky, takže dost velká změna oproti Pokljulce. Najednou je tady takový klid.

  Na tréninku holek mám jen jeden úkol, který mám za pár chvil splněný, a já se můžu s radostí vydat zpátky, do našeho dočasného domova.

Další den nás čeká v podstatě ten samý scénář. Akorát dneska musím jít na trénink mužů.

"Anet, zajdeš prosím tě semka do kanclu, potřebuji vytisknout tyhle papíry, abysme je mohli podepsat, díky"

"Jistě, hned jsem zpátky."

Opět je stadion jedno velké bludiště a já mám co dělat abych vešla do správných dveří.

Na techniku jsem vždycky byla totálně, ale že totálně marná, div jsem nepropadla z informatiky na střední. Takže když mi nešel daný soubor z flešky otevřít, myslela jsem že ten počítač asi rozmlátím. Jo a taky nejsem moc trpělivá, ehm asi jsem se o tom ještě nezmínila, že? Díky bohu vedle byl nějaký ochotný pán, nejspíš člen IBU a pomohl mi.

Musela jsem letět jako trysko myš, protože už tak jsem se tam opozdila.

"Hej, hej, hej stůj, stůj, stůj!!" zastaví mě čí si ruka.

"Je ahoj, promiň, ale mám docela dost na spěch a úplně se nemůžu vybavovat."

"Jo v pohodě, toho jsem si všiml." na to se oba dva na chvíli zasměje, ale potom se na sebe jenom tak trochu trapně podíváme. Přece jenom, od té doby jsme se neviděli a slova, která jsem mu řekla a která on řekl mě, byla pořád ještě čerstvá.

"No, ehm každopádně. Nechci tě vůbec zdržovat, ale no. Máš dneska čas?"

"No, nějakej čas by se určitě našel."

"A, nechtěl by si ten čas, který by se našel, někam se mnou vyjít."

"Heh, určitě by chtěl, ale neví jestli je to dobře." na to se opět trošičku pousmějem.

"Super, takže mě čekej v pět, před vaším hote-, moment, kde vlastně bydlíte?"

"V jednom penzionu kousek od stadionu, pošlu ti adresu do zprávy."

"Dobře, tak v tom případě, mě čekej v pět u toho vašeho penzionu, a vem si na sebe nějaké termo sportovní oblečení, jo."  na to odejde a nechá mě tam stát s obličejem plný otázek. Co se mnou sakra chce dělat? Každopádně, teďka na to musím přestat myslet, musím letět za trenérem a předat mu vytisknuté papíry, už si asi musí myslet že jsem se někde zašila.