Začni si věřit!

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Jako první závod zde v Oberhofu, nás čeká sprint mužů. Počasí je bohužel takové, jaké tu je. Čiže, jste rádi, že vůbec vidíte na krok a že máte všechny věci nepromokavé, jinak by jste vypadali jako zmoklé slepice.

Dneska jsem vyfasovala místo na stadionu, kde budu pomáhat dobrovolníkům s akreditacemi pro VIP hosty.

Když závod začne, tak si v tichosti zalezu do místního stánku s jídlem a koupím si jednu pořádnou prasárnu, protože na to mám přesně největší chuť.

Tamní fanoušci bohužel dneska nebudou šťastný, protože se německým biatlonistům dnešní závod vůbec nepovedl. Nejlepší Doll skončil "až" na 16. místě. Za to Norové se dneska vyšvihli na ty nejlepší příčky. Johannes skončil nečekaně na tom nejvyšším stupínku.

Na tiskovku dneska nejdu, ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že musím zařizovat pár věcí ohledně testů z dopingu, které se musí zaevidovat a poslat vedení do Česka. Je to piplačka na celé odpoledne a večer, proto si k tomu sednu okamžitě, jak dojdu na hotel. A na ten náš "nádherný" pokoj.

"Máš s tím asi ještě hodně práce?"

"Ano, musím to zadat do databáze a poslat, už z toho vidím dvojitě, ale musím to ještě dnes poslat."

"Předpokládám, že se mnou dneska na večeři nepůjdeš."

"Ne, na jídlo nemám ani pomyšlení."

"Mám ti z tama něco vzít, teda, jestli tam bude vůbec něco, co se bude dát pozřít. Ne jak včera ta divná omáčka."

"Ne, díky Maku, kdybych měla hlad tak tu máme ještě ten salát."

"Tak mi tam když tak ten jeden nech, protože si myslím, že to bude to jediný, co se bude dát sníst."

"Užij si večeři," řeknu Makule při jejím odchodu do jídelny, která se nachází v suterénu hotelu.

"Ty si užij evidování."

Po asi 10 minutách, někdo zaklepe na dveře. Přijde mi divný, že by se někdo dobýval k nám do pokoje v tuhle hodinu, Makula to nemůže být, ta na večeři skejsne minimálně hodinu.

"Ehm, ahoj, co tady děláš?" zeptám se Johannese, který stojí před dveřmi mého pokoje.

"Nic, jenom jsem se chtěl stavit a popovídat si, jo a taky zjistit jestli žiješ, protože ses neobjevila na večeři a na stadionu jsem tě taky neviděl."

"No dobře, pojď dál," uhnu mu ze dveří, aby se mohl dostat dovnitř, po té dveře zabouchnu.

"Um doufám, že jsem tě nevyrušil při práci," řekne, když si všimne té nesnesitelné kupy papírů a otevřeného počítače.

"No, dělám tady nějaké důležité věci, které musím ještě dneska poslat, takže jo, vyrušil si mě, ale stejně mi z toho jde hlava kolem, takže si na chvíli můžu odpočinout. Můžu ti nabídnout něco na pití, pokud tady teda něco máme, kromě naší vody a čaje z termosky. "

"Ne, děkuji, ale nic nechci, můžu ti tohle dát na stůl a sednout si místo toho počítače?"

"Jasně, jenom pozor aby si mi tam něco nezmáčkl, kdyby mi to zmizelo, tak bych se snad zbláznila."

"Tak povídej, co si dneska dělala, že jsem tě nikde nemohl najít?"

"Byla jsem dneska na stadionu, ale pořád jsem se pohybovala v prostoru kam nechodíte, byla jsem u vstupu a potom jsem se zašila na jídlo. Na konferenci jsem nešla, protože jak vidíš mám práce až na hlavu, právě proto jsem ani nešla s Makulou na večeři."

"Tak to mi lichotí, že si Markét dala košem a mně ne," zasměje se

"Jestli chceš, tak tamhle jsou dveře, kterými můžeš jít v poklidu ven," na to už se smějeme oba.

"Co tady vlastně děláš, vždyť bydlíte vedle, ne? "

"To jo, jenže je to takový malý grcál, kde není ani jídelna, takže na jídlo musíme chodit sem, proto nikomu nepřišlo divný, když jsem se plížil po schodech nahoru."

"Tak takhle, ty sis přišel jenom pokecat o dnešním dni?"

"Ano, taky bych si s tebou rád víc povídal o normálních věcech, každý den."

"Tak to tě budu muset zklamat, nevím jestli si na tebe každý den najdu čas."

"Já doufám, že ano."

"Johannesi, přemýšlela jsem o tom co si mi v poslední době říkal," po chvíle smíchu jsem opět načala tohle téma.

"Anet, já nechci abys to pořád měla v hlavě a přemýšlela nad tím."

"Ale ne, já myslím, že ne, ehm, je to těžké víš, já sama ještě pořád nevím co se mnou teďka bude, co budu vůbec dělat."

"Já vím, vůbec si nedokážu představit, v jaké situaci seš," chytne mě za obě mé ruce a začne mi je hladit ve svých dlaních, je to strašně příjemné.

"Ano, situace v které teď jsem je těžká, ale tohle celé mě naučilo s tím bojovat a prát se jako lev, I když jsem mnohdy ztrácela motivaci. Musím neustále přemýšlet nad tím, jaké by bylo se opět postavit do startovní brány, jaké by bylo opět naplno trénovat a stavět si ten svůj sen, který by se mohl stát skutečností a dostat se blízko k tomu snu, doopravdy jenom krůček k tomu snu, " nic neříká jenom se mi dívá do očí a mne si ve svých dlaních ty mé.

"Nechci se pořád motat kolem jedné a té stejně věci, chci být normální šťastná holka, která žije takový ten klasický život. Chtěla bych být konečně v životě šťastná. Celé svoje dětství a dospívání jsem dala do tréninků, nikdy jsem nebyla normální holka, která by si hrála na pískovišti nebo chodila po klubech, "neustále jsme se koukali do svých očí, takový smíšený pocit jsem z něj měla. Takový pocit, který jsem snad nikdy necítila a úplně nevěděla co bych měla v tu chvíli říct, nebo udělat.

"Já vím, musí to být pro tebe těžké," konečně vypustí z úst i on nějaká slova.

"Johannesi, to se nedá ani popsat jaké to pro mě je, všechno je to jenom jedna a ta samá básnička, moje pocity jsou takové jaké jsou a teď přesně cítím jenom to, že by si mě měl nejspíš  umlčet," co jsem to teď proboha řekla.

"A jak to mám udělat," řekne potichu, když se ke mně pomalinku přibližuje.

"Tak jak chceš."

Moc vás všechny zdravím u další kapitoly 💙. Tento týden jsem se vyhecovala a snad by ještě mohla vyjít jedna kapitola do konce týdne, ale nechci vůbec nic slibovat protože sama vím jak to potom dopadá 😅. Každopádně doufám, že se máte skvěle a užíváte si prvních letních dnů, které byly do teď poměrně deštivé.

Mějte se krásně.

Terez💙