Začni si věřit!

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Po vyjímečném Oberhofu nás čekal pravý opak. Nádherný Ruhpolding. Jak já to tam miluji.

S holkama jsme se rychlostí blesku přesunuli do auta směr Ruhpolding.

"Anet, dneska je tady menší oslava s pár biatlonisty z hotelu, doufám, že dneska přijdeš," hlásí mi Markét na našem hotelovém pokoji, který je rapidně jiný než ten v Oberhofu.

"Když já nevím, víš, že já na takové věci vůbec nejsem."

"Ale no tak, přece mě nenecháš jít samotnou."

"Vždyť nebudeš sama, určitě jde celý tým."

"Víš jak to myslím, prosím tě pojď."

"Že seš to ty, tak jo, ale jenom na chvíli."

"Výborně, neboj užijeme si to."

Skutečně o pár hodin později si to štrádujeme do suterénu hotelu. Jediné co mě uklidňuje je fakt, že je náš hotel podstatně menší a jsou tu s námi jen Italové, Slováci, Rakušané a Němci. Takže se všemi jenom něco málo popijeme a šlus.

Při cestě jsem nějak ničemu nevěnovala pozornost, z mého přemýšlení mě vytrhly až Markéty slova.

"Pane jo, nevěděla jsem, že přijdou i lidi z vedlejších hotelů."

"Cože?"

"Slyšíš dobře, jsou tu i Švédové, Finové, Norové, Francouzi, alespoň bude pořádná sranda," po její odpovědi okamžitě znejistím.

"Hele Markét, já asi půjdu k nám na pokoj."

"Cože a to jako pro-, Anet, prosím tě hlavně mi neříkej, že se ho bojíš kvůli jedné puse."

"Ne! Já se ho nebojím, jenom ho nechci vidět a tečka."

"Vy jste jak malý děti! Prosím tě pojď a nevšímej si ho, ke všemu nás zaregistroval náš tým, takže by bylo až nad míru podezřelé, proč si najednou odešla."

Nakonec to není vůbec špatný večer. Jako tým se skvěle bavíme. Já, Markét a Eva se na chvíli oddělíme a povídáme si s Doro a Lukasem. Jsou neskutečně sympatičtí a doopravdy na mě působí, že jsou parťáci na život a na smrt. Poté se dám do řeči s Ivkou Fialkovou ze Slovenska. Dřív jsme se spolu hodně bavili v juniorech, díky tomu také zavzpomínáme na staré dobré časy. Potom se s holkama vydáme na kapku improvizovaný taneční parket a předvádíme tam různé taneční kreace u kterých se náramně bavíme. Dokonce je napadne karaoke, k čemuž se společně s Jess a Paulínou překecat nenecháme. Za to máme skvělý výhled na holky, které se na pódiu baví svým, ne zas tak moc dobrým zpěvem.

Když na sobě cítím, že už jsem to dneska trochu přepískla, tak se rozhodnu kvalitní společnost opustit. Markét tam však ještě zůstane, takže se do pokoje vydám sama.

Po cestě na pokoj mám úsměv na tváři. Mám z toho skvělý pocit. Konečně jsem se šla po dlouhé době bavit mezi lidi.

"Proč se mi vyhýbáš?"

A sakra.

"Ehm, já se ti nevyhýbám," stojím k němu otočená zády, neumím lhát a už vůbec ne do očí.

"Nelži mi, já vím moc dobře, že se mi vyhýbáš, jenom nevím proč. To jsem ti něco udělal?"

"Ne, nic si mi neudělal."

"Tak v čem je problém, ani o mě nezavadíš pohledem, to se se mnou nechceš bavit nebo co?"

"Ne, tak to není."

"Jak to tedy je? To už ti ani nestojím o to, aby ses na mě podívala, když s tebou mluvím."

"Johannesi, já," v tu chvíli se mu podívám do očí. Do těch jeho nádherných očí ve kterých vidím špetku nepatrné bolesti, kterou jsem nejspíš způsobila já.

"Co, co ty? To už seš tak mimo, že se ani nedokážeš vymáčknout."

"Já, musím jít," v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než utéct.

Výborný nápad, fakt výborný Aneto..

Doopravdy hodně rychlým tempem se vydám ke svému pokoji.

"Anet, sakra počkej!" samozřejmě, že to nemůže nechat jen tak.

Je mi v patách.

"Sakra, sakra, sakra," nadávám u dveřích od našeho pokoje, když mi nejdou otevřít.

Vážně nejvhodnější okamžik.

"Přede mnou neutečeš," cítím ho za sebou, kdybych se teďka otočila tak by nás od sebe dělilo sotva pár centimetrů.

"Holka já se v tobě nevyznám," opatrně mě pohladí po tváři, nejde ani popsat jaký ten dotyk je. Dalším pohybem jeho ruky mě donutí se na něj podívat.

"Já se v sobě také nedokážu vyznat."

"Znám jednu věc, která by ti mohla pomoci."

"A co to je?"

"Toto," usměje se na mě a políbí mě.

Když se neodtáhnu tak pokračuje dál. Ale jeden velký rozdíl se v našich polibcích najde. Jsou plné vášně a hlavně chtíče, tyto pocity jsou nejspíše vyvolané nadměrnou dávkou alkoholu, kterou v sobě máme.

"Jestli v tomhle chceme pokračovat, tak ne tady na chodbě," řeknu zadýchaně a dost překvapeně. On se na mě stejně překvapeně podívá.

"Takže ty takhle, jo? Dobře, já vím kde," vyzvedne mě do své náruče a vede mě o pár dveří dál, celou cestu mě pečlivě a hlavně vášnivě líbá.

Když v tom najednou otevře dveře, nejspíše od svého pokoje, upřímně netuším jak ty dveře otevřel.

Jeho polibky se vzápětí ocitnou na mém krku, po odstranění všech možných překážek pokračuje dál. O pár chvil se oba ocitneme v ráji a naše těla se spojí v jedno.

:Dddd.
Zdravím všechny u nové kapitoly 💙. Taky se už tak nemůžete dočkat nové sezóny jako já 👀? Už jen 19 dní 🙏.