Začni si věřit!

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Biatlon, biatlon a pořád samý biatlon. Už se neskutečně moc těším až odsuď na chvíli vypadnu za rodinou, a užiji si pravou rodinnou pohodu doma ve Vrchlabí.

Dneska nás čekají dva závody, a to stíhací závod žen a stíhací závod mužů. Díky všem bohům se počasí zde konečně umoudřilo a my se můžeme dívat na tu nádheru, která nás tady všude obklopuje.

Tým dneska sázel na Maky, která startovala ze třetí pozice, ale bohužel se jí nevyvedla střelba, stejně jako ostatním holkám z týmu. K tomu jim dneska ani nejeli lyže a na dobrý výsledek jsme mohli tak akorát všichni zapomenout. Už toho máme všichni plné zuby.

Nakonec můžu s holkama odjet na hotel a mám celý den volno. Na stíhací závod můžu si ani nevzpomenu a volné odpoledne ztrávím u Netflixu.

Kde jsi byla? Nikde jsem tě neviděl..

Probudí mě cinknutí mého telefonu.

Kde bych byla. Odpočívám si hezky na svém hotelovém pokoji.

Slíbila si mi, že mi dneska budeš fandit.

Tak promiň, ale myslím, že si moje fandění určitě nepotřeboval.

Nemáš teďka čas?

Podle toho na co a proč.

Nechtěla by si jít ven, prosím..

Dobře, v kolik?

Teď, čekám před hotelem.

No to snad nemyslí vážně..

"Co si teda dělala tak zábavného, že si mi ani nepřišla fandit?"

"Prokrastinovala u filmu."

"Cože? To je ti jako nějaký film přednější než já jo," na oko hraje uraženého, ale koutky mu cukají do všech stran.

"To víš, já už o biatlonu nechci doopravdy ani slyšet."

"Tak to asi bude pro tebe hodně těžké, když dočasně žiješ v tomto prostředí," začne se mi pochechtávat.

Nevím co mě to tak najednou napadne, ale hodím po něm pěknou dávku sněhu. Ten patvar totiž nemůžu nazvat sněhovou koulí.

"Tak ty takhle jooo? No počkej," na to mě vezme do náručí. Sice nechápu co má v úmyslu, ale jakmile dojde k hromadě sněhu, okamžitě mi to dojde.

"Ne, Johannesi prosím, neee," moje protesty nebere v potaz a hodí mě do té ošklivé hromady sněhu. Okamžitě jsem mokrá jako myš a do toho se řehtám, až  moje břicho bolestí nemůže.

Ovšem nejsem jediná kdo se za břicho popadá. Johannes chytl takový záchvat, že z jeho smíchu nemůžu. Pokud nás někdo viděl, musel si myslet, že jsme při nejmenším blázni co utekli od někud z Bohnic.

"Dobře, dobře klid, pojď pomůžu ti se dostat z té hromady sněhu, protože jak vidím, tak se z tama asi sama nedodrápeš."

"Přece jenom, si mě semka sám hodil, tak mě pojď ani vytáhnout," trochu sklidem se dostanu zpátky na nohy.

"Si celá mokrá, bude ti zima, měli bychom se vrátit."

"Ne to je v pohodě."

"Prochladneš a já tě budu mít na svědomí."

"Johannesi, nejsem holka z cukru."

Nakonec to byla celkem hezká procházka po místních ulicích Annecy. Lhala bych kdybych řekla, že mi nebyla zima. Byla, a obrovská. Samozřejmě že jsem mu to nepřiznala, ale když jsem se začala klepat jako ratlík, přišel na to jaksi sám. A se slovy," tak to okamžitě jdeme," jsme se obrátili zpátky k nám na penzion.

"Moc děkuji za dnešní procházku, bylo to hezké, až na tu hromadu sněhu," začneme se společně pochechtávat zážitkům z dneška.

"Za málo, ty Anet, mohl bych se tě na něco zeptat?"

"Jistě, o co jde?"

"Nepřemýšlela si někdy, že by ses vrátila?"

"Jak to jako myslíš, vrátila?" Chtěla jsem hrát blbou, ale došlo mi jaký návrat myslí.

"Myslím tím, vrátit se jako sportovkyně, jako biatlonistka. Přece jenom před tím si byla jedna z nejlepších juniorek a jedna z největších nadějí, nebýt toho tak-"

"Nebýt toho tak bych možná byla dobrá sportovkyně, ale já, já bych nezvládla se vrátit."

"Ale jakto vždyť. Když budeš celý rok pořádně trénovat, tak můžeš minimálně v půlce další sezóny nastoupit do nižší třídy a poté další sezónu zabojovat o místo v áčku."

"Johannesi, tohle by nikdy nešlo."

"Ale šlo, Anet když se chce tak všechno jde."

"Ale tohle ne! Ty sis to nezažil tu bezmoc když se mi to stalo. Bylo to pro mě těžký, ale já už jsem příjmula ten fakt, že ze mě nikdy nebude biatlonistka. Ano dřela jsem pro to v podstatě celý život a snila jsem o tom tam stát a být tou nejlepší alespoň někdy. Jenže to asi není ta moje životní cesta po které se mám vydat."

"Anet, já vím, že někde v tobě dřímá obrovský talent a když pokoříš tu zeď, která je v tobě postavená, tak to určitě zvládneš."

"Johannesi, já si moc vážím toho že tě mám a že mi to říkáš. Jenže to nejde, to prostě nejde. Promiň, já už musím jít," s těmito slovy uteču dovnitř našeho penzionu.

Doběhnu k nám na pokoj, zabouchnu a sjedu po zádech dolů na zem. Ani si nevšimnu, že v pokoji nejsem sama.

"Anet, co se ti stalo? " zeptá se okamžitě starostlivě Markét když mě uvidí.

"Ale nic."

"Nekecej, já moc dobře poznám když se s tebou něco děje. A nalijme si kapku čistého vína, na tobě by to teď  poznal i slepej."

To vážně vypadám tak hrozně?

"No tak, vyklop to, co se stalo."

"Měla jsem dost zajímavý rozhovor s Johannesem."

"A? Já mám teda za sebou dost zajímavých rozhovorů, ale ještě nikdy jsem se po nich netvářila takto," ani v těchto chvílích, ji její pověstný humor neschází.

"Prostě, no, ehm. Zeptal se mě, jestli bych se nechtěla vrátit.."

"Jako k biatlonu?"

"Ano, k biatlonu, jako biatlonistka."

"Jo tak už chápu proč vypadáš jako kdyby tě přejel tank, co si mu na to řekla ?"

"Sama nevím, snažila jsem se mu nějak vysvětlit a říct mu důvody, proč to nejde, jenže on mi také začal říkat různé důvody a já prostě, utekla."

"Aha."

"Jenže on o tom tak mluvil, že, ach jo... Já. "

"Počkej, nemyslíš to tak, že bys byla schopná se opět vrátit."

"Řeknu ti to upřímně. Já nevím. Jedna část mě mi říká ať jdu do toho a nebojím se toho, vždyť jsem kvůli tomu dřela jako kůň, ale ta druhá mi říká ať to nedělám, ať se radši vydám nějakou jinou cestou a hlavně nějakou cestou kde budu mít nějakou jistotu."

"No ty vole. Tak mi do tebe už víc jak rok nějakým způsobem tlačíme aby ses nějak vrátila do života. A pak přijde on a úplně tě promění. A myslím to v dobrém slova smyslu."