Začni si věřit!

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Dneska nás čeká poslední závod zde v Oberhofu. Teda, mě nečeká, jelikož je to masák a do něj jsem se vážně nekvalifikovala.

Po celý den zůstanu na hotelu sama. Snažím se dospávat všechny probdělé noci a dokonce se kouknu i na nějaký ten film.

Samozřejmě nezapomenu i na svoje týmové kolegy a dívám se na masáky, které pro náš tým nedopadají vůbec špatně. Makula dojede dokonce čtvrtá! Jsem za ni moc šťastná, už teď vím, že to musíme pořádně oslavit, dle možností.

Kluci si také vůbec nevedli špatně. Jak Ondra tak i Bimbo se nám vlezli do top patnáctky.

Po závodě se rozhodnu jít projít společně s Inge. Proto ji nabalím, sestavím si kočárek a vyrazím s ní ven. Jakmile vyjdu z našeho hotelu, tak v dálce vidím přijíždějící týmy ze stadionu, někteří sportovci akorát přesedají a jedou směrem dopingová kontrola.

Zítra ráno přejíždíme do Ruhpoldingu, nebudu lhát, docela se děsím cesty a doufám že to holky opět přežijí a nebudou nás chtít z toho auta vyhodit, hned při první zastávce.

"To balení kufrů je na zabití, vždyť je stejně hned zítra budeme vybalovat," stěžuje si Markét, když si večer balíme kufry.

"No, tak to mi povídej," řeknu jí a podívám se směrem k mým kufrům.

"Tobě to tedy, tuplem nezávidím,"poté se obě zasmějeme a pokračujeme v balení.

" Holky já se vám vážně omlouvám, ona je vážně neuvěřitelná, "omlouvám se asi už po několikáté holkám s kterýma jedu v našem týmovém autě směr Ruhpolding. Malá je zase neuvěřitelná, sice nebrečí, ale za boha ji nedokážeme uspat, opět.

"To je v pohodě, já si s ní ráda hraju, je hrozně moc roztomilá," řekne Evča s malou ve svém náručí.

"Přesně tak, my se tady o ni nějak podělíme, třeba se nám i povede ji uspat a ty si zatím pořádně odpočiň," řekne mi Jess, která má pravdu, měla bych si trochu odpočinout.

"Holky moc vám děkuji, jsem vám zavázána."

"My si to někdy vyberem," řekne Evča ze srandy.

Na moji nehodu a pro mě zapeklitou Pokljulku se vzpomínkama se nedá zapomenout a právě vzpomínky začnou hrát svoji roli i tady, v Ruhpoldingu.

Copak to musíme bydlet i v tom stejném hotelu?

Je to logické, svaz se vždycky snaží nás dát do těch stejných hotelů, jako sezóny před tím, pokud jsme tam tedy byly spokojení.

Dokonce zhlédnu zastávku, na kterou jsem pomalu běžela, abych stihla první autobus.

"Tak doufám, že tenhle rok opět nepoběžíš na tu zastávku," utahuje si ze mě Makula, když vidí, že se dívám tím směrem.

"Neboj, taková posera už nejsem."

"Hele za chvilku máme jít do posilky na trénink, já jdu napřeď ještě se mám totiž stavit za Egilem. Nevadí ti to?"

"Ne, vůbec. Já stejně ještě potřebuji jít za masérkou, aby mi na chvíli pohlídala Inge."

"Dobře, tak se tam vidíme," řekne Markét a než se naději, tak se za ní zavřou dveře.

"A co mi princezno? Budeme spinkat nebo ne?"

O půl hodiny odnáším Inge k naší masérce. Ta je vždycky moc šťastná když ji může hlídat, je starší a sama nemá ještě zatím žádné děti.

Ovšem mám jeden obrovský problém, nedokáži najít její pokoj. Hotel je sice obrovský, ale každé výpravě by mělo patřit jedno patro, které je výhradně jen pro ně. Proto se rozhodnu zaťukat na dveře našeho fyzioterapeuta, ten by to snad mohl vědět.

"Myslíš Veru, jo tak ta je o dvě patra níž, pokoj číslo 224, už pro ni na patře nebyl pokoj a tak ji museli dát pokoj o dvě patra níže."

"Moc ti děkuji."

"Normálně tebe najít, to je jak hledat jehlu v kupce sena," řeknu Veje, jakmile mi otevře dveře.

"Já vím, nejsi první, která mě nemohla najít."

"Se ani nedivím, musela jsem se ptát Romana, kde tě hledat, díky bohu on věděl, kde se nacházíš."

"Před chvílí tady byl, tak mi dej tu malou princeznu. Vidím, že zase nespí."

"Bohužel, snažila jsem se co to šlo, ale holt, je to asi sova. Nebo je s tebou tak moc ráda, že nechce spát."

"Taky možnost, ale já si s ní ráda pohraju."

"Ještě jednou moc děkuji, jsem ti moc vděčná za to všechno."

"Není, vůbec, zač," řekne mi pomalu a u toho se dívá za mě, nevěnuji tomu nějakou pozornost, zřejmě ji tam něco zaujalo.

" Už musím jít na trénink, tak zatím ahoj, zastavím se tu pro ni tak za hodinku a půl," řeknu jí, ona se ovšem pořád dívá tak nějak nenápadně za mě.

"Jo, jasně, čau," řekne a zavře dveře.

Když mi nejde do hlavy, proč byla na konci našeho rozhovoru tak divná, tak se konečně otočím, s tím, že půjdu pryč, ovšem ze zadu na někoho narazím.

"A sakra fix," zanadávám si hezky česky, když spatřím osobu před sebou.

"Johannesi, proč za mnou stojíš jako duch a plašíš nám tu naši masérku," to si z něj vážně utahuju?

"Mně to zas až tak vtipný nepřijde, jelikož jinak si s tebou vážně nepromluvím."

"Tak tohle, a co ode mě potřebuješ, že si hraješ na ducha."

"Ty s tím nepřestaneš."

"Ale s čím."

"Ty mi neřekneš jen tak pravdu, že ne."

"Jakou, pravdu bych ti měla říct," jenom tak pro pořádek, měla bych se asi naučit lhát, jinak s ním nevydržím další rozhovor.

"O Inge, jako dát jí jméno, které pochází ze skandinávie není moc chytrý, když to chceš před někým skrýt,"

"Jak si zjistil? Teda, to si vážně myslíš že bych jí dala skandinávský jméno, jenom kvůli..," nedokážu to nějak dokončit, nebo se z toho nějak vykroutit.

"Heh, tak to vidíš sama," bože, může se ten chlap vyjadřovat přesně.

"Víš co Johannesi, když si tady tak hraješ na posvátnýho hrdinu, kterej asi zřejmě trpí, tak se běž vyplakat na ramínko své budoucí manželce," po těchto slovech, kterých začnu po chvíli litovat se zarazí a já se sklopenou hlavou odcházím.

"Takže ty žárlíš," zakřičí na mě přes skoro celou chodbu, já se na něj reflexně otočím a hodím na něj nechápaví pohled.

"Já? A na co prosím tě?"

"Nedělej, že to nevíš, přesně před více jak rokem si odsuď utekla pryč, po naší společné noci, od té doby jsem se ti nemohl dovolat a na zprávy si přestala reagovat. Po několika měsících se poté objeví zpráva, že se vrátíš zpátky k biatlonu a o pár měsíců později seš tady, ve svěťáku a k tomu se skoro všichni dozvídáme až teď, že máš pár měsíční dceru, která podle všeho nemá otce.

"Skvělá rešerše, ale nemusíš tady tak řvát přes celou chodbu, asi to úplně všem není příjemný."

"Mně je to úplně jedno," jestli jsem na něho byla někdy naštvaná, tak se to nedá srovnat s tím, co cítím právě teď.

"Víš ty co, Johannesi Boe?"

"Co?"

"Jdi si radši za tou svojí a nás dvě nech na pokoji," po těchto slovech definitivně odejdu z chodby.

Šťastné a veselé Vánoce 🎄💙. Moc vám všem děkuji za všechny reakce, jste neskutečný 💙💙. Užijte si moc dnešní den 💙💙.