Začni si věřit!

KAPITOLA PÁTÁ

Setkáme se v šest před hotel, tam jak minule

Dneska nás čekají poslední závody tady na Pokljulce. Už od rána máme všude obrovský frmol a já pomalu nevím, kde mi hlava stojí. Jelikož brzo ráno odjíždíme do Rakouska, a to konkrétně do Hochfilzenu, tak dneska musíme vyřídit všechny formality.

Jako první startují holky, docela mě mrzí, že nemůžu být na stadionu a fandit těm našim hvězdám. Musela jsem zůstat na hotelu , protože mi na stole zůstali nějaké papíry, a svaz je potřeboval okamžitě elektronicky poslat. Takže jsem jen skenovala, přepisovala a kontrolovala.

Po závodě holek, který bohužel nedopadl vůbec šťastně, jsem se rozhodla jít najíst a poté se přesunout na stadion, na závod kluků. Šla jsem pěšky, jelikož máme stadion blízko a já nechtěla čekat až pojedou kluci s týmem. Po cestě můj mozek opět začal pracovat a já začala hluboce přemýšlet.

Když jsem sem jela, myslela jsem si, že to nezvládnu. Že okamžitě jak sem dojedu, budu letět na letadlo směr domov. Ale něco jako by se ve mně zlomilo, a já se cítila o dost silnější ,než jsem celý ten rok byla. Že se mi stalo, to co se mi stalo, se stalo kvůli nějakému důvodu, asi mi nebylo od toho nahoře souzeno být ta nejlepší biatlonistka. Do té doby jsem totiž dýchala pro biatlon, nic jiného než biatlon jsem neznala a také se to podepsalo na všech kolem. Můj vztah s rodiči byl od mých patnácti na bodu mrazu, neměla jsem skoro žádné kamarády, protože na ně nebyl čas, a na jediné party jsem byla v devatenácti, a to na mém maturáku, kde jsem se stejně ani neopila, protože jsem si tloukla do hlavy , že přece jako biatlonistka nemůžu pít. Jo, já vím. Taky mi to teďka přijde směšné a upřímně lituji toho, že jsem nezažila takové věci jako moji vrstevníci. Ještě horší je , že to co jsem v životě natrénovala, je mi bohužel celkem k ničemu.

Během toho co jsem tady mi jednou v hlavě zazněl můj podvědomí hlásek, který mi říká ,,sakra Aneto, nechceš to zase zkusit", jenže když máte strach si na ty běžky jenom stoupnout, tak je to fakt těžký. Sice mám v sobě ještě obrovskou touhu, ale já sama jsem už přesvědčena o tom, že to prostě nepůjde.

Brouka do hlavy mi včera večer nasadil Johannes, co sakra může chtít, že se kvůli tomu potřebuje tak urgentně sejít?

POHLED JOHANNESE

Dneska nás čeká poslední závod tady, na Pokljulce. A mě čeká ještě jeden důležitý rozhovor, které ho se upřímně, bojím.

Pamatuji si to jako dnes. Když jsem ji tento rok opět viděl, neměl jsem sebemenší tušení, že je to ona, dokud mi to neřekl někdo z týmu. Po druhé jsem ji spatřil, když jsem ji viděl nebo teda respektivě zachránil na hotelových schodech, tam už mi bylo jasné, že je to ona, ale ona o mě neměla vůbec páru. Nechtěl jsem to řešit, chtěl jsem ji nechat jít. Jenže ta holka mi nedala vůbec spát a vždycky když jsem ji viděl jsem z ní nemohl spustit oči, a právě v těch chvílích jsem věděl, že se mi začíná pomalu, ale jistě dostávat pod kůži.

Po neskutečném přemlouvání sám sebe, jsem se rozhodl říct ji co se vlastně stalo. Musí to být pro ni těžké o tom mluvit, to jsem poznal už z naší první schůzky. Nevím jak ji to řeknu a nevím jak na to bude reagovat.

Teďka mi samozřejmě nezbývá nic jiného než se koncentrovat na dnešní závod.

POHLED ANET

Po závodech vám můžu říct, že je tohle opravdu namáhavá práce. Nejradši bych se teďka zachumlala do peřin a nevylézala. Samozřejmě to nemůžu, jelikož jsem ještě na stadionu, kde musím zařídit hromadu věci, poté se vrátím na hotel, kde se stihnu tak akorát převléknout a pak musím letět na domluvené místo za Johannesem.

Ze stadionu letím rychlostí namydleného blesku, mám asi 5 minut na přípravu. To se akorát stihnu převléct do něčeho hezčího než je repre oblečení, rozčešu si vlasy, které mám pěkně rozcuchané, a letím rychle opět dolů.

,,Ahoj, tak co mi potřebuješ tak důležitého, že to nemohlo počkat."

,,Ehm, radši se na tom někam posadíme."

Po jeho slovech jsem ještě víc nervní. Sedneme si společně na takovou roztomilou lavičku u jezera.

,,Rád bych ti řekl něco dost důležitého, myslím, že je potřeba abys to viděla, jenom prosím, nepřerušuj mě."

,,No dobře, radši už začni, protože mě tímhle tonem hlasu celkem děsíš."

,,Dobře, kde jen začít. Vím jak je to pro tebe těžké o tom vůbec mluvit nebo slyšet, ale já ti musím říct. V ten den kdy se ti stala ta nehoda, jsem to byl já, kdo tě vytáhl a pomohl ti, nebo teda respektive tě donesl ke stadionu kde si tě převzali zdravotníci." jakmile to dořekne, stačím jenom vytřeštit oči. A jediné co si dokážu v duchu říct je no do prdele.

,,Asi by tě zajímalo jak jsem se tam vůbec objevil. V ten čas jsme měli před tréninkem, já jsem se akorát strašně naštval na trenéra, už ani nevím proč. Z toho důvodu jsem se jel projet, abych to do té doby stihl nějak vydýchat. Jakmile jsem byl u té části tratě, slyšel jsem takový hlasitý tupý náraz, trošku jsem přidal abych viděl co se tam stalo, na to jsem uviděl jak leží ve sněhu zlomená běžka a jak je protržená síť, okamžitě jsem si odepl běžky z nohou a letěl se podívat, jestli je tam někdo v pořádku. Ležela si tam ty, od krve, pomalu ztrácející vědomí, s roztrženou kombinézou . Mluvil jsem k tobě, ale nejspíš už si mě nevnímala. Díky bohu to bylo kousek od stadionu, okamžitě jsem tě vytáhl a v náručí tě donesl ke stadionu, kde se tě okamžitě chopili zdravotníci a odvezli tě do nemocnice. Ten den si pamatuji jako dneska, byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem nemohl jít ani na trénink. Vidět tě tam takhle, to byla snad jedna z nejhorších věcí, kterou jsem kdy zažil. Jakmile se to stalo, řešil to celý biatlonový svět. Potom ses tady po roce objevila jako členka realizačního týmu a já jsem věděl, že ti to musím říct, už jen proto abys věděla pravdu."

Jakmile tento dlouhý a pro mě šokující monolog dořekne, vůbec nevím co mám říct. Jsem z toho kapku grogy, a to nejen proto, protože jsem chtěla, aby mi to nikdo nikdy nepřipomínal. Kluk o kterém jsem si myslela, že budeme kamarádi, tady přede mnou teďka sedí a je to prakticky můj zachránce, který o mém nejhorším zážitku v životě ví skoro všechno .

,,Chápu, jestli se mnou teďka nebudeš chtít mluvit, nechám tě tady, musíš to asi zpracovat." jakmile se začne zvedat, zastavím ho svými slovy, které nevím proč jsem vlastně začala říkat, ale cítila jsem, že právě on je ten, kterému bych to měla říct.

,,Když se mi to stalo, tak jsem strávila několik týdnů v nemocnici, nikdo třeba nevěděl jestli vůbec někdy budu chodit. Nejhorší bylo, že jsem se ty první týdny vlastně ani nechtěla uzdravit. Nevěděla jsem co bude, celý život jsem totiž dřela jenom pro biatlon. Biatlon byl do té doby můj život. Nedokázala jsem si představit život bez něj. Největší zlom přišel ve dnech kdy jsem se znovu postavila na nohy, byly to asi 3 měsíce od té nehody. Když jsem se znovu postavila na nohy, přirovnala jsem to k tomu, když jsem poprvé zastřílela nulu s malorážkou. Když jsem ušla prvních 20 kroků sama, přirovnala jsem to k mému prvnímu vítězství v dorostenecké kategorii. Když jsem začala chodit pomocí berličky, přirovnala jsem to k mému prvnímu vítězství v junioráku. A když jsem se z toho dostala, mohla jsem opět normálně chodit, tak jsem to nepřirovnala k ničemu z biatlonu. V tu chvíli mi došlo, že tohle je to největší vítězství, kterého jsem mohla docílit. A to být zase zdravá. Samozřejmě týdny potom jsem opět byla jako tělo bez duše, ale něco se ve mně zlomilo právě tady, těch pár dní. Tady jsem se nasmála daleko víc, než za celý ten rok. Tady s vámi cítím takový nepopsatelný pocit."

Nevím kde se to ve mně vzalo, že jsem k němu byla tak upřímná a řekla mu moje nejtajnější pocity, které jsem v sobě doposud schovávala.

Když mu to dořeknu udělá strašně milou věc. Obejme mě kolem mých paží a dodá ,,neboj, slibuji ti, že na tohle nové období v tvém životě, jen tak nezapomeneš".

V té době jsem ještě netušila co mě čeká.

Ahojky. Jak se máte ♥? Byla bych moc ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu. Tahle kapitola mi totiž dala sakra zabrat 😅.

Terez ♥