Emperors & Empresses (CZ)

VIII.

Domů se těšila. Víc, než si kdy představovala. Moře už dávno nebylo jejím vězením. Nyní bylo jen minulostí a dívka se nemohla dočkat pevné země. Stejně tak někteří z námořníků, kteří se rozhodli vyrazit po příjezdu do Vraního Chřtánu.

O odmítnutí na Sabatu s Marckem nemluvila. Každý si hleděl svého. A i když Maze házela po obou zkoumavé pohledy, nesnažila se zjišťovat, co se stalo. Tedy aspoň do té doby, než loď přirazila ke břehu Westlayského přístavu. Em se rozhodla při plavbě mlčet o Tanje. Ať si dělá co chce. Je dospělá a už dávno nepatří pod korunu. Královně s Inou může být její cesta ukradená. Ale jak dlouho dokáže mlčet? Kdy se prořekne?

,,Chováte se jako byste si vzali hračku! Nejste přeci děti! Proč spolu nemluvíte?" Nevydržela to Maze, když se loď dostala do přístavu a námořníci začali vykládat náklad. Em s výdechem dopadla na zem. Pevná země. A ještě ke všemu jejího města. Jak moc jí Westlay chyběla.

Marck přivázal svou loď spolu s dalšími muži a ignoroval sestřinu otázku. Maze zkřížila ruce na prsou a přimhouřila oči na Emirii. I když Em doufala, že jejich neshody nepovedou do bodu mrazu, stalo se. Marck se přes to nepřenesl a bylo snazší dělat, že dívka zde není. Emirii to vadilo, ale nehodlala se mu vnucovat. Co řekla platilo. Měla své důvody, proč by si s ním nic nezačala, proč by ho nepolíbila. A nechtěla to porušit.

,,Nic se neděje!" odpověděla za ně oba.

,,Jasný! To je jako kdybys řekla, že Westlay není království ale vesnice!" Emirie se rozhlédla po přístavu. Lidí od minula ubylo. Stánky zřídly a Westlay se vrátila ke svému každodennímu životu. Brzy zase nastanou trhy a také se připravovala oslava narození prince Arthura. S létem se blížila různá setkání králů a královen, a tak Westlay žila.

,,Maze, neřeš to. Ano?" Em se podívala na svou přítelkyni. Nevypadala na to, že přestane.

,,Udělej, co po tobě chce, jasný?!" Nenechal ji v tom samotnou Marck. Em se se smutnýma očima otočila k němu. Nepodíval se na ni. Nevěnoval jí ani jeden pohled.

Maze si povzdechla. ,,Fajn jak chcete. Ale nepočítejte s tím, že to jen tak nechám. Ještě jsme ve Westlay tak na týden." Maze zkřížila ruce na hrudi. ,,Takže se určitě ještě uvidíme, ty moje zlodějko." Emirie na to nic neřekla. Popadla od jednoho z námořníků své věci, letmo zamávala Maze a nejkratší cestou si to šlapala k Vranímu Chřtánu.

To byla ta chvíle, kdy kapitán lodi zvedl hlavu a podíval se na brunetku. U srdce ho bodlo. Nechtěl, aby odcházela. Vždyť se po takové době znovu potkali.

Maze jen nechápavě zavrtěla hlavou a vrátila se na loď dopomoci s ukotvením.

****

Westlay dívce dodala ztracenou odvahu a sebedůvěru. Mrzelo ji, jak rychle utekla od své přítelkyně i od problémů. Po rozhovoru s Marckem, a pak s Tanjou, její sebedůvěra velice klesla. Nyní se cítila, jako by nevěděla, co chce, kým chce být či s kým chce být. A proto hledala oporu ve Westlay. V samotném srdci království. Ačkoliv to znělo šíleně, a vlastně to i šílené bylo, cítila se s tímto místem spojená. Byl to její domov, místo, kde se cítila v bezpečí. Kde měla svou rodinu a přátele. Ty, kteří za ní stáli a hlídali jí záda.

Prošla kolem krámku s uzeninami, kolem pekaře až se dostala na náměstí prince Arthura. Jeho socha už přes půl roku stála opravená a z fontány dál čišela čistá voda, ve které se koupalo několik dětí z chudších čtvrtí. Em chytila své věci pevněji. Nyní se přesunula z dobře fungujících čtvrtí do té její. Zde to měli na starosti vrazi, zloději a lháři. Proto si musela své věci hlídat jako oko v hlavě. Popadla svůj balíček karet a pár si jich schovala do rukavic. Udělala první krok a prošla kolem fontány. Pak zahnula do postranní uličky a snažila si hledět jenom své cesty. Vraní Chřtán už odsud nebyl daleko. Stačilo zabočit do pár uliček a měla by být u zadních dveří.