Emperors & Empresses (CZ)

XXIV.

Ray

Nikdy by nevěřil, jak těžké a zároveň lehké bude opustit někoho, bez koho si nedokážete svůj život představit. Nikdy by ani nepomyslel na to, že ho ta osoba doslova odtrhne od svého života během několika vteřin. A to jenom kvůli chybě, kterou udělal.

Nechtěl o ni přijít. Vše, co dělal bylo pro její ochranu. Je dávno kodexem dané, že žena, která je cítit pachem valmadera je právoplatně jeho. Jenže to Colin neřešil. Nehleděl na zákony. A dopadlo to tak, jak Ray nechtěl. Vystavil ji nebezpečí. Věděl, že je to pravda. V její krvi teď koloval jed. Colin nikdy nelhal. Jestli ji chtěl zachránit, musel do Latina.

Pomalým krokem se šoural k blízkému lesů, než ho jeho kmeny obklopily jako vězení. Znal cestu. Nechtěl po ní však jít. Chtěl se vrátit, obejmout Emi a říct jí, že vše bude v pořádku. Že chce, aby šla s ním. Jenže se bál její odpovědi. Toho, co by mohla říct. Už tolikrát spolu stáli na tenkém ledě. Ten led právě povolil. A to, co bylo mezi nimi se náhle začalo vytrácet.

Ray udělal další krok. Pak další. Šel jako panenka, kterou měl někdo přivázanou na nitkách. Mlha kolem něj, co se vytvořila během rána, mu oblizovala obličej a vítr mu našeptával jasná slova. Blázne. Blázne.

Přemýšlel, jak už to bylo dlouho, co po té cestě šel. Deset let? Víc? Když před několika lety utekl, nechtěl se už nikdy víc vrátit. Nemohl. Jeho pýcha mu v tom zabraňovala. Teď, když mu Colin dal až příliš dobrý důvod, nemohl odmítnout.

Přemýšlel také nad věcmi, co se staly nedávno. Kde asi teď byla, princezna Serena, které pomohl utéct? Co dělala? Kdyby ji tenkrát nevzal s sebou, bylo by vůbec nějaké pokračování? Netušil. Co však věděl jistě, že se po tomhle incidentu opravdu zavřel do sebe. Bál se podívat na Emirii a tajit před ní pravdu. Ty její zelené oči ty totiž vždycky poznaly. Bylo jí hned jasné, že jí něco tají. On však nemohl. Dal slib. A ty valmadeři plní.

Zastavil se. Narovnal svá záda. Pořádně se nadechl. Tolik pachů a přeci ucítil ten jeden specifický. Zuby mu zaskřípaly o sebe. Valmadeři. Stále tu někde byli. Čekali na něj. Jen, co je uvidí, vydrápe jim oči za to, co provedli.

Udělal další krok. Tentokrát jejich směrem. Až je najdu... Tichý a klidný bojovník náhle zmizel. Tohle byl rozzuřený valmader, který si jde pro svoji kořist. Neuhnul z cesty. Šel po pachu. Nervy ho drásaly. Škubalo mu v ruce. A brzy našel i to, co ho tak dráždilo.

Valmadeři na něj čekali v lese, několik kilometrů od tábora. I přesto Ray stále cítil její pach. Její doteky na jeho těle a rty na těch svých. Jak rychle se nechal strhnout svou touhou, protože sám moc dobře věděl, že tohle mohl být poslední okamžik, kdy ji uvidí.

Došel až k průsmyku. Kolem něj byly obří skály. Slunce si sem sice našlo cestu, ale jen malou. Přes stromy, které rostly nad skalami bylo těžké propustit své prpasky.

,,Trvalo ti to!" zabručel jeden z vlků. Seděl na kameni a pozoroval ho černýma očima. Vyvaloval se ve slunečním svitu. Vypadal spokojeně. Tlapy měl dané přes sebe a ústa lehce otevřená do vlčího úsměvu.

Ray se zastavil a ani na jednoho vlka se nepodíval. V klidu oddechoval teplý letní vzduch. Musel se uklidnit. Jinak by se proměnil a rovnou by po nich skočil. Navíc, byli tu jen dva. Kde byl zbytek?

,,Musel ses rozloučit s tou svou krasotinkou?" Ulevil si další vlk. Ten seděl na druhé skále. Válel se na zádech s jazykem z tlamy. Vypadal jako největší blbec celé skupiny.

Co tu chtěli? Proč na něj čekali? Běhalo Rayovi hlavou.

Konečně k k hnědému vlkovi zvedl hlavu a náhle si uvědomil, že ho znal. Byl to jeho dávný přítel. A i on si uvědomil, že Ray konečně věděl.