Emperors & Empresses (CZ)

XXVIII.

Emirie

Dívka seděla na střeše Vraního Chřtánu, v ruce držela malou láhev s alkoholem a pomalu upíjela tu příšernou pochutinu. Byla to nějaká kořalka, co si Elijah přinesl s sebou z cest na Ostrovy z Kostí. Nechutnala jí. Neměla však přístup k ničemu jinému. A do hospody se jí jít nechtělo.

Seděla nahoře sama. Nikdo ji nehledal, dokonce ani Ezra se po ní zatím nesháněl. Měla na chvíli klid. Nebo si to aspoň myslela.

V jejím těle bušilo srdce o sto šest. Divila se, že ho pořád měla. Ten vlk jí ho totiž vzal a jaksi ho už pěkně dlouhou dobu nehodlal vrátit zpět.

Znovu se napila a zašklebila se nad tou chutí. Chtěla se opít? Možná. Aby zapomněla na události minulých dní.

Podívala se do dálky a doufala, že někde uslyší výt vlky. Znamení, že by se Ray vracel zpátky. Nic takového se ale nestalo. Město bylo tiché, a náhle působilo víc smutně a temně. Em si to nedokázala vysvětlit. Vždyť se jí Westlay vždycky tak líbila. Tak proč se náhle cítila jako cizinec?

Dopis ohledně smrti zloděje ze Sorenu Em poslala ještě v den, kdy se to dozvěděla od Elijaha. Nechtěla čekat. Ina o tom musela vědět! Tenkrát podezírala je. A ani Emirie netušila pravdu. Nyní měli kus skládačky a čistý obraz minulosti.

,,Tady jsi!" Kouzelník dosedl vedle dívky a znakovou řečí na ni promluvil. Em se pokusila o úsměv, ale nevyšlo to. Místo úsměvu lehce nadzvedla jeden koutek a nechala ho zase spadnout. ,,Říkal jsem si, že když nejsi ve svém pokoji, budeš zde." Kouzelník popadl její láhev a přivoněl si. ,,Fuj! Vždyť to voní jak ocet!" Em pokrčila rameny. Bylo jí to jedno.

Kouzelník si poposedl a lehce popadl dívku za rameno. Pohladil ji a čekal na její reakci. Em však jenom seděla a koukala do dály. Oči měla skleněné. Vlasy ulepené. Převlékla se jen do červené halenky s černými kalhoty. Musela ji být zima.

Proto si muž sundal plášť a hodil ho přes dívku. Nesměla onemocnět. Vždyť v sobě měla ten jed. Její tělo by nezvládlo bojovat s dvěma problémy najednou.

,,Hledal tě Ezra." Em na to pokročila jen rameny. ,,Řekl jsem mu, že jsi šla spát. Ale pokud se tak opravdu nestane, nejspíš bude zuřit."

,,Je mi to jedno, Kouzelníku. Všechno je mi jedno." Em po tváři stekla další malá slza. Nechala ji téct. Byla moc unavená na to, aby ji otřela.

Kouzelník si při pohledu na ni povzdechl. Poslední měsíce to mezi partou nevypadalo moc dobře. Vlastně od útoku na Jeahanderskou pláň. Od té doby se všichni rozdělili. Nechtěl z toho vinit Inu Ward. Musel však uznat, že v tom měla své černé pařáty.

,,Em, takhle se nemůžeš dál trápit. Je mi to líto, ale jako zlodějka na to nemáš právo." Em si povzdechla a zamrkala rychle očima, aby zahnala slzy.

Celou dobu si myslela, že je dospělá, silná žena. Že to zvládá. Nic se neděje a ona je v pořádku. Opak byl však pravdou. Nedávala to. To všechno, byl hrozný tlak. Od Iny, od strýčka... Dokonce i od party, které neřekla předtím pravdu. Lapila se sama do pasti lží a teď z ní těžko mohla vylézt nahoru. Už toho bylo dost. Její kapacita se naplnila. Potřebovala se dostat zpátky. Tam, kde byla jenom a pouze dívkou, která házela karty a lidé se jí báli. Tam byla šťastná. Ne jako slídil pro dorbu, ne jako spojka pro královnu. Jako obyčejný zloděj. V té době byla šťastná. Ale mohla se vůbec do té doby vrátit? Když její parta byla roztrhána na kusy.

,,Víš, proč si to možná tolik beru?" zeptala se ho Em a dívala se mu přitom do očí. Měl je krásné, tajemné. Dívka se divila, že pro ty pomněnkové oči ještě žádná dívka nezabíjela. ,,Protože jste moje rodina. Jediná rodina, kterou jsem kdy měla a teď... Teď se ta rodina rozpadá. Já nechci přijít o další rodinu. Tu pravou jsem nepoznala. Možná proto mě to tak nebolí. Ale vás... Váš znám sakra dobře." Při svých slovech začala dívka brečet na novo a vrhla se svému příteli do náruče. ,,Nechci ho ztratit. Nechci ztratit ani jednoho z vás."