Emperors & Empresses (CZ)

IX.

Seděla v temnotě místnosti. Nehty zaryté do kolen. Rty stažené do tenké linky. Oči upřené do jednoho bodu. Přemýšlela. Slyšela jak kolem, na ulici za malou mřížkou, chodí neustále hromada lidí. Rachot nepřestával ani na minutku.

Po chodbách psince se prohánělo několik krys. Malé, velké, s ocáskem bez srsti či s ním. Neustále kolem ní kroužily a vyčkávaly na správný okamžik.

Stále žiju! Opakovala si dívka. Stále žiju a tohle není to nejhorší.

Psinec. Místo pod Vraním Chřtánem. Temná kobka s malými mřížkami, kterými prostupoval puch chudinských čtvrtí Westlay. Míst, jenž předchozí král raději přehlížet. Míst, kde nyní chtěl král Trevor vybudovat nové dílny, kde by mohli pracovat i lidé z okraje společnosti.

Byla to kobka, do níž její strýc nechával zavírat zloděje, kteří potřebovali zchladit hlavu.

Stále žiju a nejsem mrtvá. Mám všechny prsty. Uši i nos. Stále žiju a tohle není to nejhorší.

Přitáhla si kolena k hrudi a opřela si o ně bradu. V psinci už dvakrát skončila. Jednou jako malá, když neuposlechla rozkaz jednoho ze zlodějů a málem pokazila akci v královském šperkařství. Podruhé po návratu z Jeahanderské pláně, což nebylo dávno. Tenkrát si zahrávala se strýcovou důvěrou. Dnes tomu nebylo jinak.

Pevně zavřela víčka k sobě. Nebyl to rozdíl. Temnota kolem nepropouštěla ani jedno malé světýlko. Mohla volat světlo jak se jí chtělo. Nikde ho nenašla. Kolem nohy Em znovu proběhla krysa. Otřela se o kotník a zase utekla. Em sykla. Kdyby tak měla aspoň jednu ze svých karet. Ale její strýc byl pečlivý. A chtěl, aby pro ni byl psinec dostatečně velký trest za neposlušnost.

Co asi dělala Maze a Marck? Marck...na toho nepomyslela celý den. Nechtěla si dovolit zabíhat do detailů co by kdyby ho nechala ji políbit. Nemohla se na to dívat takhle. Měla důvody, proč by to nešlo. 

Stále žiju. Brzy mě pustí a já budu moct dělat, co si zachci.

Nesnažila se z psince dostat. Už dávno věděla, že není cesty ven. Kouzelné mříže, co nejdou vypáčit. Zámek, který neprolomí žádné kouzlo ani páčidlo. Mříže, co nejdou vyhodit z pantů.

Emirii nevadilo přímo to místo. Byla na temnotu zvyklá. Vyrostla v ní. Dokonce ani ta zvěř jí nebyla nijak zvlášť proti srsti. Strach měla z úplně jiné věci.

Stále žiju! Stále dýchám. Stále mám pulz. Ale...

Její strach kořenil už z minulosti. Nevzpomínala si na svou rodinu. Nevěděla, kdo ji stvořil. Nevěděla, odkud pocházela. Vše tohle by klidně hodila za hlavu. Ale bála se...

Stále mi tluče srdce. Ale jsem sama. Sama...

Bála se samoty. O jednu rodinu už přišla. Přišla o několik přátel. O důležité osoby. A proto nechtěla být sama. Proto před několika měsíci málem brečela, když Ina chtěla odejít do Sorenu. Jen tak. Zmizela by z jejího života i přes to vše, co spolu prožily. A toho se bála.

Zvedla hlavu. Tiché došlápnutí jí nikdy neuniklo. Někdo proklouzl do psince. A ona moc dobře věděla, kdo to je.

,,Přišel si se podívat, jak tvá kořist dopadla?" zašeptala s kamennou tváří do ticha. Už se nesnažil schovávat svou přítomnost. Těžkými kroky válečníka došel až k mřížím. Zatímco Emirie viděla jen obrys jeho těla, on viděl dokonale její obličej, tělo, i špínu, ve které seděla. Stěny byly zelené od vlhka. Kaluže vody, která neustále přibývaly. ,,Nebo se jen vysmát?"