Emperors & Empresses (CZ)

XV.

Po slovech, co jí sdělila Klaire se dívka rozhodla ještě nevydat do Vraního Chřtánu. Cesta do Figur bude dlouhá, a ona by mohla na důležité věci zapomenout. Chtěla se tedy podívat do královské knihovny. Jenže knihovna byla od nedávna zamčená na zámek a klíče mělo jen pár lidí. Prý z důvodů důležitých spisků, které napsali učenci po bitvě na Jeahanderské pláni. Pravý důvod však Em neznala.

Klíče tedy byly velikou podstatou jejího plánu. Ale jak už sama zkusila, nedaly se ukrást. Po první zkušenosti s královnou jí málem usekly prsty zuby připevněné ke skříňce s klíčem. Podruhé, když zkusila přelstít Prieeda, zůstala s dýkou těsně zabodnutou vedle svého ucha. A poslední klíč vlastnil kapitán Blake Dawn. A s ním zrovna dvakrát dobré vztahy neměla. Ale co jí zbývalo? Pokud chtěla vidět seznam dětí, které se prostřídaly v sirotčinci, nebyla jiná možnost.

Chtěla počkat až se setmí, jenže neměla tolik času. Tak musela doufat. Kapitán míval poslední dobou hodně práce v aréně s nováčky. Po bitvě o Westlay moc vojáků nezbylo. Jeho pracovna by tudíž nemusela být nikým obsazená.

Em se tento nápad zamlouval více, než useknuté prsty. Neváhala tedy. Nejkratší cestou, samozřejmě oknem, se vydala do hradu. Musela do západního křídla hradu. Tam měl pokoj kapitán královské gardy. A vlastně i Iny pokoj pro hosty se tam nacházel. Ina. Jak moc jí chyběla. Co asi teď dělala a jak se měla? Zmizela tak rychle.

Hlavní branou prošla na nádvoří. Všude bylo tolik lidí, že skoro neviděla na cestu. Podkoní s krásnými hřebci. Služebné s jídlem. Sluhové s povlečením pro hosty. Někteří návštěvníci ještě nestihli odjet zpátky do svých domovů po královském dni.

Nikdo si jí nevšiml. Prošla kolem vojáků jako myška a ztratila se v davu. Vyšla schodištěm do patra a ve stínech se plazila ke kapitánovu pokoji.

Lidé si jí nevšímali. Svým oděvem, který nebyl ani vojenský, ani prostý, nepřitahovala pozornost. Dokonce by mohla říct, že patří k té a té delegaci, co ještě sídlila na hradě. Ztratila se mezi nimi.

Orientovala se pomocí slunce a malých detailů, jako byly praskliny na stěnách, dlaždička, která ležela trochu mimo ostatní, barevné gobelíny na stěnách, a pošle dalších drobností.

Měla štěstí. V poslední uličce před kapitánovým pokojem nikdo nebyl. Nehlídali zde vojáci, ani Prieed, se kterým se Em rozhodně nechtěla potkat.

Zámek na dveřích byl zamčený. To však Em nedělalo takový problém. Klíče totiž měla. Jak? Podařilo se jí jednoho krásného večera ukradnou klíče klíčníkovi Gonesovi, a nechala si je všechny vyrobit znovu. Zaplatila sice dardu, ale nyní se jí to hodilo. Popadla svazek a začala hledat ten správný. Problém byl, že těch klíčů bylo snad nekonečno. Otáčela a otáčela a stejně ty klíče nekončily. Až konečně uslyšela cvaknutí a s úlevou vlezla do pracovny. Zabouchla za sebou a doufala, že ji nikdo neviděl.

Vydechla úlevou. Byla uvnitř. První část úkolů byla za ní. Teď ještě najít ty zpropadené klíče ke knihovně. Ty bohužel Gones nevlastnil.

Těžké závěsy byly roztaženy. Em tak nemusela hledat svíci. Tušila však, že kapitán by jen tak klíč nenechal na stole. Proto začala nejprve hledat jakýkoliv úkryt ve stěnách pokoje. Pak se pustila do knihovny, prohrabala všechny knihy. Při tom si dávala pozor, aby vše zůstalo na svém místě. Zkusila šuplíky, zkusila je vyndat, jestli nemají vevnitř tajnou skrýš. Zkusila postel, nebesa, všechny krabičky, co našla opatrně pootvírala. Ale nikde nic. Po klíči jako by se slehla zem.

I přesto musela uznat, že kapitánův pokoj nevypadal špatně. Líbila se jí ta strohost. Věci, co nebyly potřeba zde nebyly. A těm důležitým bylo vyhrazeno nejvíc místa.