Cigarettes? No, thanks.

Nikomu to neříkej

„Hele. Nastup do toho auta a zavez mě tam" řekne hrubě, když taky výjde z auta. „Já, ale nechci. Promiň, ale ne. Nejde to. Seš zločinec" poslední slova na něho doslova vykřiknu. „Pomohla jsem ti už dost" dodám šeptem „Tiffany. " vydechne. „Víš co? Jdu domů. Auto si nech. Mi to je jedno, ale nech mě" řeknu a rozejdu se podél cesty. Jdu po cestě a dívám se na nohy. Nemůžu mu přece pomoct, ne? To se nedělá. Mluvím zase v duchu, ale najednou uslyším hlasité troubení a před míma očima je jedoucí auto a vůbec se nehodlá zastavit. Najednou stuhnu a dívám se na auto, které je už uplně u mě, ale najednou mě někdo strhne do příkopy. Kouknu se na toho dotyčného. Justin. Jsem celá rozklepaná. To auto by mě mohlo srazit. O můj bože.

„Tiffany. Jsi v pořádku?" zeptá se a postaví se na nohy. Chce mi taky podat ruku, ale já ho uplně ignoruji. Nedokážu nic. Nakonec jenom přikývnu. Odehrálo se to tak rychle. Zdálo se to jako hodina, ale byla to sekunda. Zdálo se tak pomalé a zároveň se to odehrálo tak rychle. „Pojď" vydechne a za ruku mě postaví na nohy. Jenže mé nohy jsou stuhlé.

„Jsi vážně v pohodě?" zeptá se „ne" šeptnu. „Pojď sem" v táhne mě do obětí. To jsem potřebovala, i když přesně nevim jestli od člověka, který může být nebezpečný, ale zachránil mě. „Děkuju" šeptnu a Justin mě jen pohladí po vlasech. Celé mé tělo je stuhlé a celá se od šoku chvěju. „Celá se třepeš" vydechne a já se na sílu pousměju. „Pojď" proplete si se mnou ruce a jde se mnou do auta. Posadím se na sedadlo spolujezdce a Justin na sedadlo řidiče. „Jeď rovně, zaboč do prava, dál rovně a do leva a jsme tam" vydechnu a on se na mě široce usměje. „Děkuju ti" nastartuje auto a vyjede. Nakonec mu sloužím jako navigačka. Když jsme na místě před chatkou tak oba výjdeme z auta. Vytáhnu klíček z kapse od ryflí a odemknu. Dojdeme do vnitř a ja mu to tady celé provedu. „Děkuju ti moc" usměje se „jo" přikývnu. Nemám z toho dobrý pocit. Cítím se hrozně.

„Nikomu to neříkej. Jasný?" jeho úsměvný pohled zmizí a vystřídá ho vážný. Z odpovědi si dávám na čas. Nakonec stejně nic neřeknu „Tiffany?" otáže se. „Nechci lhát. Zase." zašeptám „Nesmíš to nikomu říct. Ani to o tom Lexovi. Nic. Co jsem ti řekl musí zůstat jenom mezi náma." říká hrubě „Nevim jestli to dokážu" vydechnu „musíš." vyštěkne a jeho oči se zbarví do černé. „Tak tu zůstaň radši se mnou" nabídne mi „ne. Musím domů hned" vydám se ke dveřím, ale Justin mě zase zatáhne za ruku. „Prosím. Nikomu to neříkej. Prosím. " vydechne a já si povzdechnu „dobře" přikývnu „nikomu to neřeknu" vydechnu poraženě „vážně?" nadzvedne obočí „ano. Máś ve mě důvěru. Vážně" přikývnu s mírným úsměvem.

Takže ahoj :)
Tahle část je o něco kratší, ale chtěla jsem ještě jednu část dneska vydat. Takže snad se vám část líbila. Tak dobrou noc :*