Cigarettes? No, thanks.

Měla pravdu

Na konec mě odvezou do nemocnice. Momentálně ležím v nemocničním pokoji a dívám se do bílého stropu. V sobě mám asi 10 prášků. Už se, ale cítím líp. Byla jsem na různých vyšetření a asi mám silný otřes mozku. Do pokoje vejde Justin. To je poslední člověk, s kterým chci teď právě mluvit. „Ahoj" pozdraví mě, ale já se na něho jen přiblbě dívám. Kvůli němu jsem tady. Chci být doma. Pomáhat mamce s vybíráním dětského nábytku místo toho jsem v soukromé nemocnici, nechápu proč nejsem v normální nemocnici.

„Jak ti je?" zeptá se mě Justin a stoupne si k posteli. „Fajn" zašeptám a pohled od něho odvrátím. „Promiň" šeptne. Pořád z hlavy nemůžu dostat to jak mi ublížil a jakým zbůsobem mi řekl, že jsem adoptovaná. Nemůžu uvěřit, že je to pravda. Po tváři mi steče slza.

„Proč pláčeš?" zeptá se Justin a setře mi slzu. „Jdi pryč" zašeptám a pohled upřu na dveře „ne"

„Proč nejsem v normální nemocnici?" optám se Justina „Tam by se vyptávali co se stalo a na konec by zavolali policajty. Tady se nikdo nevyptává"

„A co mí rodiče?" zeptám se „Myslí si, že jsi s kamarádama na chatě" odpoví mi „fajn" přikývnu. „Jak tu budu dlouho?"

„Týden nebo 2" odpoví mi na otázku. Co? tak dlouho? Já chci domů. „Ale já tu nechci být" zamumlám „Ještě jednou se ti omlouvám. Bylo to nedorozumění. Myslel jsem, že jsi jako Emily"

„ale nejsem" řeknu mu a konečně se na něho podívám „ja vím, a proto se ti omlouvám" na jeho omluvu se jen ironicky uchechtnu. „Myslím to vážně. Co mám udělat aby jsi mi odpustila?" zeptá se mě. „Odvez mě pryč odtud" řeknu a Justin se na mě zmateně podívá. „A pak mi odpustíš?" pozvedne obočí směrem na horu. Přemýšlím, než odpovím.

„Ne. Nikdy ti nebudu moct odpustit. Málem jsi mě zabil." řeknu mu na rovinu.

„Chápu tě. " přikývne. „Aspoň, že máš pochopení" řeknu a do dveří vejde Kelsi. Justin ji zavraždí pohledem. „Co? Řekl jsi mi 5 minut. A už to je.." odmlčí se a podívá se na hodinky „5 minut a 6 vteřin" vyplázne na Justina jazyk. Justin jen protočí očima.

„A jak se cítíš Tiff?" zeptá se mě Kelsi „lépe. Děkuju" usměju se. „Tak co odpustila si mu?" zašeptá mi do ucha Kelsi „ne" řeknu rázně „taky bych mu neodpustila. Je to debil" řekne potichu, ale tak aby to Justin slyšel „já vím. Posral jsem to, ale věřil jsem Lexovi. Ještě, když všechno dokazovalo tomu, že to pravda je" řekne trochu podrážděně.

„Ale i tak. Zmlátil jsi holku, která ti pomáhala. Zbil jsi jí tak, že málem umřela" křikne po něm Kelsi.

„Hele nehádejte se" šeptnu, ale oni mě ignorují

„Ale žije, ne?" křikne teď Justin po Kelsi. Kelsi se jen ironicky zasměje „Ty jsi fakt pablb" ze slovy Kelsi z pokoje odchází. „Někdy je tak..." zavrčí Justin, ale zbytek věty nedořekne. „Měla pravdu" šeptnu. „To já přece vím" povzdechne si a promne si obličej.

Takže ahoj :)
Chci vám říct, že teď možná části nebudu přidávat tak často. Budou se dělat příjímačky a já se musím pořádně učit abych to zvládla. Ale budu se snažit :)
Snad se vám část líbila :)
Mějte se, ahoj :)