Cigarettes? No, thanks.

To po mě chceš?

Ahoj✋
Dnešní část věnuji Vane_ss_sa. Užij si část😘. A všem přeji příjemné čtení😊

DALŠÍ DEN
3 HODINY PO OPERACI..
Rozlepím od sebe pomalu oční víčka. Párkrát musím zamrkat abych se přizpůsobila dennímu světlu. Chvilku mi trvá než si vzpomenu co vlastně dělám v nemocničním pokoji. Porozhlédnu se po pokoji a jsem tady sama. Necítím žádnou bolest. Bojím se co bude následovat, když pěřinu odhrnu. S třesoucími ruky chytnu pěřinu do dlaní a odkryju pěřinu. Naskytne se mi pohled jen na jednu nohu. Rozbrečím se. Pravá noha mi končí jen v půlce stehna potom už nic. To snad není možné. Vážně.. Vážně jsem o tu nohu přišla. Nedokážu si představit život jen s jednou nohou. Do pokoje vejde doktor.

„Už jste vzhůru. Jak jste si asi všimla tak jinak to nešlo. Museli jsme vám tu nohu amputovat. Za týden vás pustíme už domů. Ale i bez nohy se dá žít. Uvidíte.. Časem si na to zvyknete." povzbudivě se na mě doktor usměje. Neodpovídám jen vzlykám. Doktor mi věnuje poslední pohled a potom z pokoje odchází. Ale vystřídá ho Justin. V jeho očích je poznat lítost. Dojde ke mě a hned mě obejme. „To snad není možný" zavzlykám mu do ramene. „Ššš. I bez nohy se dá žít" utěšuje mě. Zajímalo by mě komu jsem co udělala, že mám takovou smůlu. „A.. Na víc. V dnešní době ti můžem koupit protézu na nohu" dodá. „Nedokážu si to představit bez nohy" vydechnu s rostřeseným hlasem. Justin se odtáhne. Odkreje ode mě peřinu a zalapá po dechu. Když se na ten kousek nohy znovu podívám tak se znova rozbrečím. „Není to tak hrozné" řekne Justin a opatrnými pohyby mě pohladí po tváři. „Všechno zvládnem" pozitivně se na mě usměje. „Ne.. Ja už nechci" vzlyknu a setřu si slzy. „Další muka už přežít nechci. Říkal jsi mi, že už všechno bude dobré. Ale nic není dobré" říkám hystericky. „Říkal jsem to, ale nenapadlo mě, že budete tak debilní a půjdete na samotnou smrt. Buď ráda, že tě nepostřelili do břicha. Nebo né dej bože do srdce" rozčílí se. Nemám náladu se s ním hádat. „Aspoň by byl všemu konec" šeptnu a odvrátím od něho pohled.

„Nechci tohle poslouchat. " zvedne se z postele a přejde ke dveřím „Jo spolu to zvládnem. A potom hned odejdeš" řeknu s ironií. „Tak neříkej takovéhle věci" otočí se na mě. „Dobře...budu ti lhát. Budu předstírat, že jsem šťastná. Že se nic nestalo. Budu předstírat, že je všechno jako dřív. To po mě chceš hm?"zeptám se ho.

„To po tobě nechci Tiffany. Kruci. Miluju tě tak moc. A tak moc mě bolí, že všechno nemůžu vrátit zpět" zašeptá a se slzama v očích se na mě podívá. „Tak moc mě to bolí, že ti nemůžu dát co chceš, ale přísahám, že o tebe bude nejlépe postaráno. Nechám ti udělat tu nejlepší protézu. Neboj" na konci se mu zlomí hlas a odejde z pokoje pryč.