Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

ČÁST PRVNÍ ~ MĚSTO PLNÉ LŽÍ

Sotva se nad rozpadlými budovami objevily první paprsky slunce, opustila jsem jako obvykle náš tábor. Bratr byl zpočátku proti, ale brzy pochopil, že je mu přesvědčování zcela k ničemu. Chtěla jsem, ne... spíš jsem potřebovala občas vypnout. Být zkrátka o samotě a dělat to, co mi pomáhalo nejlépe unést veškerou realitu kolem nás.

Ralf si na jednom kameni tvořil cosi jako kalendář. Odškrtával dny a oznamoval nám, kdy se týden přehoupl v další... a další. Mně to bylo ukradené, normálně jsem ho neposlouchala. Čas pro mě v sektorech nehrál žádnou roli, ale včera mě popravdě zarazilo, když přišel s tím, že už jsou to celé dva měsíce.

Pevně jsem se zachytila římsy a vylezla na střechu jedné z těch stabilnějších ruin. Posléze jsem skákala dál, Sektor 11 byl dokonalým prostředím pro trénink. Zajímalo by mě, zdali Tommy na své skokanské schopnosti nezapomněl. Zůstal stále tím klukem, který mi vždy tak lezl na nervy? A co Kate, jakpak se asi ona i Alex mají? A... „Kruci!"

Na poslední chvíli jsem udržela rovnováhu. Přestala jsem se předtím totiž soustředit a špatně jsem dopadla. Úplně na kraj. Zavrtěla jsem hlavou. Stále jsem si opakovala, že na ně nemohu tak moc myslet, ale vzpomínky se zkrátka bez přestání draly na povrch. Nebylo dne, kdy bych na ně nepomyslela. Nejhůře to ale nesl Ben. Dost se do sebe uzavřel a již se ani nesmál tolik, jako tomu bývalo dříve.

Povzdechla jsem si a posadila se. Výhled tu byl krásný a já si potřebovala krapet utřídit myšlenky. Celé dva měsíce... není divu, stalo se toho opravdu hodně. Zaprvé mohu s klidným vědomím, že mě nic nesežere, skákat po ruinách. Krátce po odchodu těch čtyř jsme totiž zjistili, že černé šelmy vylézají jen po setmění. Jediné nebezpečí číhá i nadále za řekou – bublající zelená voda je stále naší spásou, kterou se zatím nikdo další neodvážil přeplavat. Díkybohu.

Dále se jednoho dne změnila jižní brána. Bylo to hned poté, co jsme se jedním z dalších - znenadání objevených - žebříků dostali zpět na povrch ze Sektoru 13. Nyní nás brána spojuje s nějakým jiným ze sektorů. Asi také hlavně proto, že již východ neexistuje. Ze sousedního prostranství k nám občas někdo zavítal, ale zatím byli jen tři. Všichni se, po zjištění, že východ není a lovci zde nejsou, rozhodli, že by zde chtěli zůstat a přidat se k naší pomalu rozrůstající se skupině.

Zrak jsem přemístila do rohu Sektoru 11. Nacházel se zde takový menší a řidší lesík. Pak jedna velká napůl rozbořená budova, kompletně obrostlá břečťanem a plevelem a nakonec malé jezírko s pitnou vodou. Tohle jsem teď mohla nazývat naším domovem, zde byl již několik týdnů tábor naší skupiny.

Jako zdroj potravy nám sloužila zvířata, která se sem tam objevila mezi ruinami nebo méně časté zásoby z brány, když skrz ni někdo prošel. Zkoušeli jsme to i různě obelstít, ale potraviny se vždy objeví jen jednou. Přece jen už víme, že nás i sledují, tudíž zajisté tuší, kdo zde již byl a kdo ne. Každopádně se tady přežít dalo, odejít jinam by nemělo smysl.

Podepřela jsem si dlaní hlavu a na okamžik mé zorné pole padlo níže, a to do uliček mezi domy, které nebyly v tuto brzkou dobu zcela osvětlené. Všimla jsem si podezřelého pohybu. Krátce se tam mihl i stín. Pumy mizely do úkrytů dlouho před svítáním, ty to být stoprocentně nemohly. Většina lidí z našeho tábora spala, tedy kromě Bena, o němž jsem věděla, že poslední dobou vstává ještě za tmy a Warena, což byl jeden z našich nejnovějších přírůstků a zrovna držel hlídku.

Že by se jeden z těchto dvou zrovna vydal na procházku? Nesmysl. Ten pohyb a stín patřil někomu jinému. Jednou z možností, která zbývala, byl skoro jistý fakt, že je to někdo nový, ačkoliv se to stávalo jen výjimečně. Také tu ale byla šance, že se jedná o někoho z Desmondovy skupiny.