Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 38. Vchod ve zdi

Pět hodin na cestě.

Jen nekončící běh, chvilkové chůze a minutové odpočinky.

Za tu dobu jsme se ani nedostali k žádnému delšímu rozhovoru. Jen jsme čas od času prohodili pár slov – většinou šlo o naši aktuální pozici. Jestli jsem něco potřebovala, tak to byl zaručeně onen rychlý pohyb. Při běhu se mi podařilo utřídit si veškeré myšlenky v hlavě: zahnat ty tíživé, uzavřít pod pokličku ty plné smutku a vnímat jen ty nejdůležitější. Odpoledne mi již připadali i ostatní od pohledu klidnější.

Bylo to ale těžké, to nebudu lhát. Nechtěla jsem zapomenout události dnešního rána, to nikdy. Pouze se o tom nedalo přemítat nyní. Teď, když nám zbývalo jen pár hodin do výbuchu.

Tři hodiny – a sektory tak, jak je známe, budou pohřbené v písku času. Kéž by se to samé dalo říci i o našich vzpomínkách.

„Ralfe, co se tam stalo?" položil mu otázku Tommy během naší pětiminutové pauzy. Nejistě jsem na tázajícího pohlédla, protože mi Lina dopoledne prozradila, že o tom Ralf vůbec nechtěl mluvit.

„Jde o to, že..." započal blonďák, čímž si získal naši plnou pozornost. Už jsem si začínala myslet, že opět zavrtí hlavou a nechá otázku nezodpovězenou. Ale on tentokrát pokračoval. „Je to moje vina..."

„Jistěže není," protočila Faith očima, „brácho, ty za to nemůžeš. Ne ty, ale ti lotosáčtí vědci. To oni se rozhodli změnit past tak, aby se tu ještěři poflakovali i ve dne. Nevěděli jsme to. Nemohli jsme to čekat."

„Ale to já si zapomněl zbraň v kráteru, to já se rozhodl pro ni vrátit. To kvůli mně tam Waren počkal, a to kvůli mně si dal na záda ten batoh s jídlem," kroutil zoufale hlavou, mezitím se i rozešel na cestu s námi ostatními. Delší přestávka už bohužel nepřipadala v úvahu.

Využila jsem toho, že se Ralf po dlouhé době rozmluvil. „Jak se to vlastně stalo?"

Hluboce se nadechl. „Ještěři mají zřejmě dobře vyvinutý čich. Jeden se k Warenovi přiblížil a skočil mu na batoh dříve, než jsem se stihl dostat zpátky z kráteru. Waren se lekl a rozběhnul se... tím ale shodil ještěra na zem a ten se tak rozzuřil. Když jsem doběhnul na druhou stranu kráteru, ještěr byl i s batohem jídla pryč, ale Waren –"

Blonďák se odmlčel a sklopil oči, načež se u něj objevila Lina a tiše se spolu dali do řeči. Nikdo už na něj raději nenaléhal, aby pokračoval. Dalších třicet minut uteklo v naprosté tichosti.

Nohy jsem měla v jednou ohni, a to jsem byla běžec. Jak na tom potom asi museli být ostatní? Překvapivě se poměrně dobře držel malý Tim, a tak jsem hádala, že bude s největší pravděpodobností také buď běžec, anebo připadal v úvahu i skokan. Lina se pohybovala úplně vzadu, dovolili jsme si kvůli ní častěji zastavovat, neboť měla tváře natolik červené, až jsem se bála, že z vyčerpání omdlí.

Mudrc, prolétlo mi hlavou. Lina jím musí být.

„Támhle!" vykřikl znenadání můj bratr. Ukazoval do dáli, kde se konečně rýsoval obraz mohutné stavby. Po dnešním úmorném, zničujícím a politování hodném dni se zeď na obzoru ukázala tou nejlepší možnou zprávou. Tuhle vzdálenost stíháme za dvě a půl hodiny jako nic, pomyslela jsem si a spokojeně jsem se k tomu pousmála.

Zvládli jsme to včas, alespoň že tak.

Sesbírali jsme naše poslední síly k tomu, abychom ke zdi dorazili co nejdříve. Brzy jsme minuli roh a zamířili podél okrajové spojnice dál. Kupředu nás popohánělo nadšení, doprovázené adrenalinem v krvi. Už jen kousek a budeme venku.