Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 8. Kdo k sakru jsi?!

Během toho, co mé srdce chvílemi toužilo vyskočit z hrudníku a mé oči těkaly zmateně ze země na vlčáka, jenž zrovna poslušně mířil ke svému pánovi, jsem zaslechla další slova.

„Psisko bláznivý," vrtěl hlavou příchozí, překřížil si ruce na hrudi a na vlčáka upřel veledůležitý pohled. Jeho mazlíček si sedl přímo před něj, přičemž sklopil uši a svěsil hlavu až k zemi. „Copak to se dělá? Takhle děsit lidi?"

Já se mezitím pomalu vzpamatovávala z nedávného leknutí. V ten moment jsem cizinci i v duchu děkovala za to, že mi prozatím nevěnoval tolik pozornosti, ačkoliv mi mé černé svědomí dávalo najevo, že za mé neoprávněné vniknutí na jejich pozemek nebude zrovna nadšený. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, a to už jsem spatřila, jak podivín vlčáka posílá na přední zahradu a kráčí přímo ke mně.

Neschopna slov jsem zvedla pohled. Garred to teda nebyl, také ale ani nevypadal jako někdo, koho bych třeba již dříve zahlédla ve Městě. Moc se zřejmě neukazoval. Ve tváři si uchovával nečitelný pohled, byl o něco nižší než Alex a jak jsem si již stačila všimnout v parku – krátké vlasy měl do odstínů kaštanu, ačkoliv teď bylo znát, že jsou na různých místech daleko světlejší. Vyndal si ruce z kapes šedé mikiny a pomohl mi vstát.

„Děkuju," zamumlala jsem. Stále jsem měla nutkání začít rychle a bez přestání mluvit. Ptát se, vyzvídat, vyhrožovat... já nevím! A přitom jsem to spíš možná byla já, koho byste v té chvíli nazvali podivínem. „Tak jo, kdo jsi?"

Upřímně, uvědomila jsem si v té chvíli již podruhé, že bych si měla dát pořádnou facku. Kdo jsi? To mě jako nic lepšího nenapadlo? Co třeba omluva?

„Tsss," odfrkl si a tím mi i odhalil jeho další tvář. Zakroutil nevěřícně hlavou. „Tak já jo? A kdo jsi jako ty? Stalkerka?"

„Ty o tom-"

„Popravdě nejsi zrovna nenápadná, vím o tobě už od parku. Navíc jsem ti nechal odemčenou branku, ale i tak ti to nedošlo," zasmál se a nevím proč – s podezřívavým pohledem mě začal kolem dokola obcházet. Nebyl to zrovna dobrý pocit.

Ale na útěk je už pozdě, problesklo mi hlavou. A v přední zahradě navíc čeká Arťa a já hádám, že nejsme a nebudeme zrovna kamarádi...

Vydechla jsem a prostě jsem vyšla s pravdou ven: „Viděla jsem tě jít na odvrácenou část, a tak jsem se chtěla zeptat, jak ses tam dostal a proč jsi tam vlastně vůbec šel... Já," na zlomek vteřiny jsem se zastavila. Za život jsem se už dost dobře naučila, že věřit lidem již při prvním setkání není vhodné. Nezná mě. Tak fajn. „Jmenuju se Faith."

Imaginární plácnutí do čela číslo tři! No výborně, ani falešné jméno nedokážu vymyslet, tudíž melu to první, co mi přijde na jazyk. Snad to projde a nic nepozná.

Konečně se zastavil a napřáhl ke mně ruku: „V tom případě já jsem Chris, těší mě," představil se také a já jeho ruku přijala. „Ty jsi tady nová, viď?"

„Hm," kývla jsem a nevěděla, jak z něho dostat nějaké odpovědi. Musel něco vědět. Určitě něco ví... „Přistěhovali jsme se nedávno, nechodíš náhodou do školy pod kopcem?"

„Občas jo," odvětil.

Trefa.

„Ty jsi teda ten, kdo pořád chybí? Myslím, že mě s mým kamarádem dali k tobě do třídy. Ale... Proč se škole vyhýbáš?" nedalo mi to a musela jsem se optat.

„Neměl bych to být spíš já, kdo tady bude pokládat otázky?" nadzvedl skoro až vtipně obočí a mě došlo, že má vlastně pravdu.

Podívala jsem se provinile na zem. „Omlouvám se, že jsem tě sledovala. Jenže chci zkrátka poznat tohle místo víc a tys vypadal jako někdo-"