Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 12. Adaptace bezúspěšná

Málem jsem sletěla ze stoličky.

Proč jen musí být to kakao takhle vysoko? Opatrně jsem slezla na podlahu, položila vše potřebné na linku a připravila se začít kuchtit. Dva hrníčky, dobře. Kde jsou lžičky? Ach jo. Frustrovaně jsem si povzdechla. Čaj jsem si zde už dělala několikrát od našeho přistěhování a já si stejně ne a ne zapamatovat, kde se co nachází. Zeptala bych se mamky, ale bála jsem se, že by začala znovu vyzvídat, kde jsem se včera poflakovala s 'kamarádkami' tak dlouho.

„Tady jsou," zajásala jsem v duchu, když se v jednom z právě otevíraných šuplíků zaleskl kov. Hned jsem nějaké lžičky vylovila a přidala je k šálkům.

Teď bych si měla řádně vybavit, jak to přesně říkal.

Šlo jen o jedinou věc. Udělat mně a bratrovi horké čokočíno, jenže... Po nějaké chvíli jsem se přistihla, jak strnule hledím na varnou konvici a ani nedýchám. Sotva se mi v hlavě ozval jeho hlas, všechno se vrátilo.

Je to kapučíno se lžičkou nuttely a kousky hořké čokolády. Máma mi ho dělávala, když jsem se bál...

„Všechno v pořádku, Kate?" Doslova mě probudil taťky hlas.

Ohlédla jsem se a donutila se přikývnout.

„Dobře," dodal a vydal se kamsi do obýváku. Jen jak tak učinil, vydechla jsem, jako kdybych až doteď zadržovala všechen dech světa. Všimla jsem si, že v ruce svírám tabulku hořké čokolády.

Po chabé snaze vyhnat příval myšlenek jsem se konečně pustila do práce.

...

Už od opuštění kuchyně jsem se modlila, ať ten tác s hrníčky neupustím. Nápoje se zdály akorát tak horké a já doufala, že Tommymu alespoň krapet zlepší náladu. Potřeboval to. A hodně. Už se blížil nedělní večer a já postřehla, že ze svého pokoje skoro vůbec nevychází. Taťka celý den tvrdil, že jen potřebuje vstřebat změny a společně s jeho drahou polovičku nezměnili názor, týkající se času potřebného pro zapomnění.

Párkrát jsem zkusila zaklepat, ale stejně jako včera u Simona se mi nedostalo žádné odpovědi. „To jsem já, můžu dovnitř?"

„Vstup do mého království je ti povolen," ozvalo se z pokoje mého bratra.

Potichu jsem otevřela dveře a vešla. Takhle to tu vypadalo pokaždé od našeho příjezdu. V televizi běžel mně neznámý seriál, kterého si Tommy ale absolutně vůbec nevšímal. Jen tu nechtěl mít úplné ticho. Okna měl zatažená, vzduch příšerný. Ležel zády na obří posteli s povlečením v modrých odstínech a hleděl jako obvykle na strop, připomínající noční oblohu.

„Už je večeře?" zamumlal, až to otázku skoro ani nepřipomínalo.

„Ne, ještě ne, ale něco jsem ti přinesla," řekla jsem, zavřela za sebou a položila tác na stolek u postele, na niž jsem se vzápětí i posadila.

Pootočil hlavou. „Čaj?"

„Něco daleko lepšího," zkusila jsem ho navnadit, „a je v tom hódně čokolády."

„Super," vyhoupl se do sedu a protáhl se. „Už mi z toho přemýšlení vyžíznilo." Sotva se jednou napil, zazářily mu oči. „Um, to je vážně dobrý."

Pousmála jsem se. „Tak na copak jsi přišel při tom přemýšlení?"

Tommy položil hrnek na tác a s velice vážným výrazem na mně pohlédl. „Přišel jsem na to, že jsem asi nemocný."