Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 40. Pád 1/2

„Co po mně k sakru chceš, Nino?" semkla jsem rty do pevné linky a z očí mi sršela dlouholetá nenávist k dané osobě.

Mohlo mě napadnout, že tady někde bude, když mi Brenton sdělil, že přivedl i skupinu ze Sektoru 4, tedy děti z mého bývalého tábora. Tahle moje odvěká sokyně si zkrátka nemohla jen tak odkráčet do bezpečí. Ne, kdepak. Ona mi ještě předtím potřebovala připomenout další z mnoha důvodů, proč jsem se tehdy systému vzepřela.

„Katie, zlatíčko, uklidni se trochu," zakroutila hlavou a nepřestávala se projevovat tím jejím typickým, falešným úsměvem. „Jsi nějaká nervní, život na útěku ti zjevně nesvědčí."

„Já neutíkám," odsekla jsem. „Nebojím se těch, co vás zmanipulovali. A ty by sis měla uvědomit, že je tahle konverzace naprosto zbytečná. Víš přece, že –"

„Sektory vyletí do vzduchu?" nadzvedla obočí. „Jasně, že to vím."

„Co tady potom stále děláš? A jak tě vůbec přesvědčili, abys tábor opustila?" Připadalo mi to k neuvěření. Ona, někdo natolik oddaný systému a přísaze, a přesto odešla s odbojáři pryč z tábora.

Nevinně se pousmála. „Možná jsem chtěla jít dobrovolně."

Jo jo, to určitě. Leda tak ve snu. „Ty bys sama od sebe nikdy neodešla," zamyslela jsem se. Vysvětlení se mi zjevilo v mysli takřka okamžitě. „Ledaže by to byl... příkaz."

„Možná," našpulila rty a prohlédla si mě od hlavy až k patě. Mezitím, co jsme spolu takto hovořily, se chodba postupně vyprazdňovala. Zprvu jsem si ani neuvědomovala, jak rychle se vedlejší hluk vzdaluje.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Jestli je to všechno, tak bych ráda odešla."

Zase ten uši trhající smích. „Ta tvá naivita mi v tom táboře opravdu nechyběla."

Dobře, alespoň byla upřímná. Bylo mi jedno, co říká. Šlo jen o to, nenaštvat ji a vypadnout, jak nejrychleji to půjde. „Fajn, můžu už teda jít?"

„Rozmyslím si to."

Protočila jsem očima. „Na to není čas, měly bychom ihned vyrazit na cestu, jinak nás tu zavalí tuny sutin!" Vnímala jsem, jak se mi nervozita postupně rozlévá po celém těle.

Začala si prohlížet okolí. „Já vím, že moc času nezbývá."

Poslední kapka. Zpanikařila jsem. „Do prdele, Nino! Nemáme už ani tu zatracenou hodinu!"

Má sokyně naklonila hlavu na stranu a udělala krok vzad. „No dobře... to máš asi pravdu. Asi už je vážně načase jít." Tak aspoň to jí došlo, povzdechla si. „Měj se tu pěkně."

Počkat.

Cože to zrovna řekla?

Nechtělo se mi ani uvěřit, že by něco takového hodlala udělat. Ale stalo se. Vmžiku jsem se rozběhla za ní, když bleskurychle zamířila do chodby a někdo zvenčí jí dveře otevřel. Proklouzla sice ven, ale přímo přede mnou se dveře znovu zabouchly. A aby toho nebylo málo, na mojí straně překvapivě neměly žádnou kliku. Daly se otevřít jen z chodby.

Třikrát jsem zoufale praštila do malého čtverce s několikavrstevným, nerozbitným okénkem. Ta zpropadená čarodějnice stála na druhé straně, spokojeně se usmívala a pohodila vlasy. „Pa, Katie! Moc ráda jsem si s tebou zase popovídala!"

A jak to dořekla, otočila se ke mně zády a rozešla se nenápadně zbytkem davu společně s dalšími zmanipulovanými příznivci systému. Chodbou posléze proběhlo několik posledních opozdilců, než se spojnice mezi sektory zcela vyprázdnila.