Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 34. Co všechno Lotos ví?

Naše skupina postupovala v poměrně velkých odstupech. Dawe si to vykračoval stále úplně vzadu a slovně provokoval svázaného Desmonda, což mě - vzhledem k jeho chování - ani trochu nepřekvapovalo. Poblíž těch dvou šel Daweův starší sourozenec, občas zkontroloval očima zrzka a sem tam křikl na svého bráchu, ať se kouká zklidnit.

Ben šel zase jako obvykle v čele naší skupiny, hlídal každý neznámý zvuk a pohyb. Tommy se k němu po několika minutách připojil, protože ti dva měli rozhodně nespočet zážitků, jež spolu museli probrat. Skoro čtvrt roku je dlouhá doba, bylo tedy co dohánět. Usmála jsem se - když byl Tommy vepředu, znamenalo to, že se konečně od našeho příchodu vzdálil od Faith.

I tak po ní ale neustále a hlavně fakt nenápadně pokukoval.

No, a malý Tim pobíhal kolem. Nechápala jsem, kde bere tolik energie, ale o to více mi připomínal mého bratra, když byl v jeho věku.

„Neotravuju? Ráda bych si s tebou promluvila," zjevila se skokanka znenadání přímo vedle mě.

S radostí jsem přikývla.

Usmála se a pokračovala: „Škoda, že nemáme chvíli klidu. Jsem fakt strašně moc hrozitánsky nesmírně – jakože vážně hodně ráda, že jste zase s námi. Ale štve mě, že jsme znovu v té staré známé situaci a vlastně utíkáme, strachujeme se, udržujeme si zdravou mysl, jak jen to jde... Tenhle sektor je maximum, co můžu zvládnout, Kate. Pokud by nám teď někdo řekl, že to nemá smysl, zbláznila bych se z toho."

„To neříkej," věnovala jsem jí vážný pohled. „Jestli je tu někdo, kdo má opravdu silnou a kurážnou osobnost, tak jsi to ty. Pokud by se něco takového přece jen stalo, věř mi, že bys byla mezi těmi, kteří by nás drželi nad hladinou."

Zvedla nejistě jeden koutek a hodila si pár pramenů na záda. V ten okamžik jsem přemítala nad tím, že i ona se krapet změnila. Hnědé vlasy jí o kousek narostly a jejich konečky se mi zdály o něco víc světlejší. V modrých očích, v nichž se mihotavě odráželo i zapadající slunce, se jí zračil takový, skoro až nečitelný výraz.

„Slib mi prosím, že až se odsud konečně dostaneme, ukážeš mi to vaše Město a zajdeme si pořádně pokecat někam do kavárny," upřela na mě prosebný výraz.

„Jasně, že jo!" slíbila jsem nadšeně hned, jak to dořekla.

„A... dáme si i pizzu? Neměla jsem ji už ani nepamatuju, Tommy říkal, že mu tam hrozně chutnala," zasnila se.

„Tak Tommy říkal," zopakovala jsem s hranou vážností v hlase. Pokývala jsem k tomu náležitě hlavou a snažila jsem se nezačít usmívat.

Faith okamžitě strhla pohled na popraskanou zem pod námi, jako kdyby to snad aktuálně byla ta nejzajímavější věc široko daleko. „Ten vůl mi taky neskutečně chyběl. Byla bez něj nuda," pokrčila ledabyle rameny.

„Aha, jasně. Tak to jo."

Sotva ale má kamarádka zvedla oči, uvědomila si, že se celou tu dobu culím nad tím, jak se mi snaží vyhýbat pohledem. „Tak fajn, on se mi asi fakticky líbí," přiznala konečně nejen mě, ale nejspíše i sama sobě.

„Nepovídej," snažila jsem se o šokovaný tón, „vážně?"

„Ha ha," založila si ruce na hrudi. „Tentokrát to ale není jen tak, víš? Já myslím, že... je to složitý. Jako ano, štve mě, a to úplně vším, ale když se nad tím zamyslím, tak mi to vlastně ani nevadí. On se ke mně chová opravdu mile, prostě... krucinál! Jak směšně musím znít?" povzdechla si a zvedla hlavu k nebi. „Co mám u všech lovců dělat?"