Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 6. Útěk od reality

„Co sis myslel?!"

„No, já nevím. Že bude sranda?"

Ačkoliv jsem si od rozhořčených rodičů, kteří zrovna vedli s mým bratrem rozhovor po cestě domů, držela vzdálený odstup, slyšela jsem celou debatu výborně. Mamka nebyla nijak obzvlášť nadšená. Taťka, podle toho jak reagoval, zřejmě tušil, že se rovnice: my plus škola nebude rovnat kladnému výsledku.

„Vážně mě to mrzí, nečekal jsem, že to... no... vybouchne."

„Bože, vždyť sis musel všimnout toho varování, které tam prý bylo napsané!"

Mamka i nadále kroutila hlavou, taťka se ale v jedné chvíli začal celé situaci smát, ale byl pokárán přísným pohledem. „Proč jste tam vlastně tak moc chtěli? Stále to nechápeme, mysleli jsme si, že bude třeba více času, aby- abyste, mno..."

Zbystřila jsem a vůbec se mi nelíbilo, co jsem zaslechla. Doběhla jsem těch patnáct metrů a nyní jsem již pochodovala vedle Tommyho. Zvuk šustivého listí pod našima nohama byl teď ještě hlasitější. „Abychom, co?"

Táta zprvu obešel jednu z kaluží, kterých se zde v tomto období nacházelo početně, a pak pomalu promluvil: „Víme, že je to těžké a stále pro ně chcete odejít, ale-"

„Ale?! Chcete, abychom zapomněli, že jo?!" vykřikl Tommy a v mé hlavě se zvuk jeho hlasu ozval tak hlasitě, až jsem sebou nechtěně škubla.

„Jednou budete muset," dodala mamka.

Ne! Prosím, ne.

Myslela jsem si, že u nich v tomhle najdeme útěchu. „Takže nás ve vzdoru nepodpoříte? Přece jste řekli, že to chápete," zajíkla jsem se. Přišlo mi to jako další zrada. Hledala jsem k nim cestu, a když už jsem byla skoro na konci, objevil se nečekaný zvrat.

„To jsme ale nepočítali s tím, že u toho vydržíte. Rozhlédněte se," rozpřáhl taťka rukama do všech stran, „můžete navštěvovat obchody, školu, mít nové kamarády, střechu nad hlavou. To jste přece vždycky chtěli, ne? Stejně tak jako my. Celé dny jsme trávili ve strachu na odvrácené straně Města, báli jsme se o vaše životy, ale věděli jsme, že pokud se vrátíte, bude život zkrátka takový. Správné by bylo se s tím smířit a žít zde s milující rodinou a vážit si jí."

„Váš otec má pravdu," přitakala mamka, a to už jsme se blížili k našemu domu. Brzy jsem zahlédla i kamennou cestu, lemovanou červenými květinami. Blížil se večer a podzimní vítr začal přibírat na síle. „No ták," pokusila se o veselejší tón, „jen si vzpomeňte, tohle je určitě to, co jste si celou dobu přáli na konci najít, mám pravdu?"

„Promiň, mami, ale pravdu nemáš," ozval se Tommy. Zněl jinak, pro mě skoro neznámě. Řekl to s naprostým klidem, koukal se upřeně pod nohy a bez dalších řečí se rozešel ke vchodu.

Mamka stáhla zamyšleně obočí a věnovala mi nechápavý pohled. Taťka se mezitím vydal odemknout.

„My jsme nic z tohohle nechtěli, v tom to je. Nijak extra jsme nepřemýšleli o tom, co nás čeká, až konec sektorů najdeme. Prostě jsme chtěli udržet naživu sebe a naše přátele. Možná jsme doufali v lepší život, ale v takový, kterého se zúčastníme všichni." Po vysvětlení toho všeho jsem své kroky nasměrovala do svého pokoje. Bylo mi hrozně, už zas.

Znovu ta bezmoc, ničivý svět kolem a naděje kdesi v hlubinách.

Zamkla jsem se v pokoji a z večeře jsem se omluvila. Rodiče nic nenamítali, místo toho nám jen znovu dávali ten jejich 'čas'. Tentokrát jsem už ale věděla, že tím pouze myslí dobu, potřebnou k zapomnění. Posadila jsem se k největšímu oknu, které sahalo až k dřevěným parketám. Z gauče jsem si vzala huňatou deku, do níž jsem se zabalila, a jeden polštář.