Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 5. Ten náš dlouhý příběh

„A jste si tím jistí?" pohlédla na nás mamka starostlivě. Společně jsme stáli u prahu dveří jedné z moderně vzhlížejících budov, které byly propojeny prosklenou chodbou. Na školním dvoře se již shromažďovaly děti našeho věku a zvědavě si nás přeměřovaly. „Nemusíte tam chodit, alespoň ne nyní. Pokud potřebujete více času, pochopím to."

„Jsme si tím jistí," přikývla jsem.

„Ne, nejsme."

„Tommy," oslovila jsem ho rázně.

Zamračil se a protočil očima. „V táboře jsem tamější školu nesnášel, učit se je snad horší, než strávit noc na mušce lovců."

„Ale tak," rozhodila jsem rukama kolem sebe, „třeba se ti tady zalíbí." Ha, ha. Kdybych tomu aspoň sama věřila. Ale Alexe prostě jeho rodina donutila, nechci ho v tom nechat samotného. Když jsem si všimla Tommyho odfrknutí, chytila jsem jej za rameno a odtáhla ho stranou. „Díky, mami, ale klidně už můžeš jít. Odteď to zvládneme sami, pozdravuj taťku v práci."

Mamka ale zprvu jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Hodně štěstí, odpoledne si vás vyzvednu."

Ještě jsem za ni stihla zavolat rychlý pozdrav, ale poté se již její kaštanové mikádo ztratilo v davu a já vrátila svoji plnou pozornost naprosto znechucenému výrazu mého bratra. „Ber to pozitivně, ve škole tě nic nemůže nečekaně zabít."

Nadzvedl obočí a zamyslel se. „To se ještě uvidí."

„Hele," začala jsem jiným a klidnějším tónem, „zkrátka... Čeho docílíme, když budeme sedět doma? Rozhlédni se, jsme někde mezi lidmi. Informace jsou teď všude kolem nás. Je ti jasné, že musíme začít s naším plánem. A proč nezačít třeba tady? Pozorně poslouchat, vše sledovat. Zjistíme o tomhle místě víc, bereš?"

Nakonec se konečně uvolnil a pokrčil rameny. „Fajn."

„Tak co třeba náš plán nějak pojmenovat?" drkla jsem mu do ramene a pousmála jsem se. Viditelně se mu nástup do této mučírny nelíbil, tudíž jsem ho chtěla jakkoli rozveselit. „Co třeba mise: Vzpoura?"

„Anebo: Pád Lotosu?" rozzářil se celý nadšením. Nechápu, jak může stále tak rychle měnit nálady. Mohl by z toho vyrůst, ne? Přece jen už mu táhne na sedmnáct. A jo! Už je podzim, takže bych měla co možná nejrychleji zjistit, za jak dlouho bude šestnáctého října. Pamatuje se to dobře, páč se ten den v minulém jednadvacátém století slavil světový den potravin a výživy.

Podle mě nebude náhoda, že se zrovna on narodil na den oslavy jídla.

„Operace: Annihilation," ozvalo se za našimi zády.

Otočila jsem se. Zrovna se u nás zjevil Alex, černé vlasy měl řádně učesané – což se o mém bratrovi říct nedalo – a na sobě měl stejně barevnou košili a šedé džíny. „Ahoj, to je dobře, že ses ukázal, když už jsme přišli kvůli tobě," pověděla jsem mu a on nám věnoval omluvný úsměv.

„Zaspal jsem," pronesl, zívl si a protáhl se, jako kdyby snad před minutou teprve vstával.

„Co jsi to říkal za ten název?" zajímal se Tommy.

Alex se rozhlédl kolem nás. V tu chvíli se rozeznělo hlasité zvonění a všichni zbývající na dvoře se vydali dovnitř. Mudrc k nám znovu stočil zrak. „Povím vám to, ale až někdy jindy."

...

„Opravdu toho nepotřebujete vědět víc?" optala jsem se pana ředitele školy, když jsme i s ním opouštěli ředitelnu. Chodby zely prázdnotou, žáci střední se již plně věnovali hodinám. Cestou jsem si prohlížela plno nástěnek. U části se skřínkami jsme se i na chvíli pozastavili, ale jen aby nám ředitel sdělil, že svoji dostaneme až později.