Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 30. Ten, co nás zradil

Tiše jsem našlapovala a v hlavě jsem si přehrávala, jak bych se mohla s Benem sejít. Mám na něj vybafnout? Nebude to blbý? Měla jsem takovou radost, až mi to celé začínalo být jedno. Prostě se tam zjevím jako deus ex machina a pozdravím ho. Hm... To by šlo, ne?

Sakra, začínám uvažovat jak můj bratr.

Co nevidět jsem minula březový háj, pustou krajinu se zakrslými stromky bez života a kamenný oblouk, jenž tvořil poslední část jedné rozpadlé budovy. Po pěšině jsem kráčela plná očekávání.

Přemýšlela jsem, zdali je vůbec možné pociťovat tolik emocí naráz. Sotva se v dáli zjevila část hledané stavby – pravděpodobně továrny, jak mi Ralf sdělil, dostala jsem obrovskou touhu vypísknout coby malé dítě. Jeden krok, druhý, třetí... Tajil se mi dech. Vnímala jsem pouze cíl mé cesty. Pokud by se zrovna teď odkudkoli vynořily pumy, asi bych si jich ani nevšimla.

Jo. Tak moc jsem byla mimo.

Ke zchátralé budově továrny jsem došla od východu. Stanula jsem u její zadní části, kde se bohužel žádný vchod nenacházel, a tak jsem se vydala smíšeným lesem dál, abych bývalé útočiště obešla. Ranní paprsky se odrážely od špinavých oken a líbilo se mi, jak břečťan pokrýval vždy minimálně třetinu dané stěny.

Tady celou tu dobu žili. Bez pořádné střechy nad hlavou, bez dostatku jídla. V budově, která na ně mohla každou chvíli spadnout. Ani nedovedu popsat ten neblahý a sžíravý pocit. Oni čekali zde. A my pobývali v luxusním rodinném domku. Měla jsem se snažit víc, tohle byl zřejmě trest za to, že jsem sektory vůbec někdy opustila. Asi by bylo přece jenom lepší, kdybychom pravdu nikdy nepoznali.

Pohyb a nedaleké hlasy. V okamžiku jsem se skrčila za nejbližší keř. A v ten moment ho mé oči konečně spatřily.

Chtěla jsem mermomocí zavolat jeho jméno. Nešlo to. Nebyl tam sám. Něco se dělo a já si nebyla jistá, zdali by bylo moudré vložit se do toho. Osoba, jež se mi až do této chvíle pouze zjevovala ve snech, stála nyní jen několik metrů přede mnou.

„My. Nejsme. Stejní! Kde je Tim?!" dolehlo ke mně zničehonic.

Propadla jsem panice – ten druhý kluk, který se nacházel poblíž Bena, měl totiž zrzavé vlasy. Desmond. Ten, co nás zradil. Krev ve mně jenom vřela. Co tu k sakru chce?! Prohlédla jsem si celou situaci. To napětí mezi nimi se dalo vycítit až sem.

„Ty jsi tak naivní!"

„Už to prostě vzdej a řekni mi, kde je!"

Skrze díry v keři jsem zjistila, že Desmond stále leží na zemi. Najednou se ale bleskurychle zvedl na loktech a pokusil se sebrat Benovi pušku.

Ben jeho pohyb zjevně čekal, a tak ho lehce odrazil zpátky. Má to pod kontrolou, pomyslela jsem si, to je dobře. Zamrkala jsem a ohlédla se. Něco mě na zlomek vteřiny oslepilo a já brzy nato zjistila, že se jedná o záblesk světla, odražený od zbraně.

V tu chvíli, jako kdyby zamrzl čas. Tehdy jsem spatřila Desmondova poskoka. Ukrýval se za širokým kmenem a díval se skrze hledí.

Krucinál on vystřelí, problesklo mi hlavou. Panebože, on to opravdu udělá!

„Hej!" vykřikla jsem bez rozmyšlení. Vmžiku jsem na poskoka namířila a byla jsem odhodlaná mu v tom podlém úmyslu zabránit.

Ale to se mi nepovedlo.

Ten kluk se lekl – a nečekaně vystřelil. Svištivý zvuk se rozlehl kolem. Ne. Do háje! To se nemělo stát. Kvůli tomu zaleknutí neměl ten poskok pevný stisk. Uvědomila jsem si, že mu ruka ujela o kus vedle. Doufala jsem, že se díky tomu netrefil, ale bylo to podruhé, co jsem se zmýlila.