Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 32. Zbývá 30 hodin

„Tady je to všechno?" Obešla jsem znovu jejich menší sklad, tedy spíše takový úkryt všeho možného.

Faith krátce zalovila v nedaleké krabici a úspěšně z ní vytáhla dvě lahve s vodou. „Jop. Tyhle jsou poslední, přidám je k zásobám na cestu." Koutkem oka jsem postřehla, že má v batohu stále dostatek místa. Doufala jsem tedy, že nám všem ta hrstka jídla, co jsme před chvílí dali dohromady, na ty necelé dva dny vystačí.

Upravila jsem si pár neposlušných pramenů, které mi neustále padaly do obličeje. Můj culík vypadal po naší výpravě skrze tropický les katastrofálně, a tak jsem si vlasy rozpustila. Narovnala jsem se s nepatrným rozhlédnutím kolem: kluci nosili zbraně a tašky na hromadu pod kopcem. S Faith jsme proto popadly batohy s jídlem a pitím a vykročily jsme za nimi.

„Ani jsem netušil, že tady máme tolik věcí," divil se té hromadě Ralf.

„Stěhování národů," pokrčila rameny jeho sestra, „Kate, došla bys prosím tě pro Bena?"

„Jasně," odsouhlasila jsem, ale než jsem se rozešla, přidala jsem dotaz. „Je pořád v rozhledně?"

Podívala se tím směrem. „Nejspíš."

„To je takovej idiot," zdůraznil Ralf, „má ruku v háji a stejně se rozhodne, že se na to místo musí ještě naposledy podívat."

„Celý on," zašeptala jsem si neslyšně pro sebe. „Jdu za ním."

A sotva mé oznámení zaslechli ostatní, rozešla jsem se po kopci nahoru. U dřevěné konstrukce jsem stála za necelé dvě minuty, odhadem mohla být tak šest metrů vysoká. Tmavé dřevo sice působilo staře, ale celek se mi zdál dostatečně stabilní. Oběma rukama jsem se zachytila žebříku, šplhání mi šlo snadno, a tak se co nevidět mé nohy ocitly v útulné a prostorné místnosti.

Rozhledna obsahovala jedno široké, ač nízké okno bez skla. Dovnitř tudy proudil příjemný vánek. Přejela jsem očima okolí, až se můj pohled zastavil u toho, pro něhož jsem přišla. Ben postával v zadním rohu, opíral se zády o stěnu a bezúspěšně si snažil zavázat konec obvazu. „No to snad... Né, už zase!" spustil ruku podél těla. „To je fuk, kašlu na to."

„Ukaž mi to," zasmála jsem se a přistoupila blíž. Ten jeho hokus pokus o uzel jsem raději celý rozvázala a začala jsem znovu. V ten moment mi vůbec nedocházelo, jak blízko stojím. „Chceš tam i mašličku?"

„No..."

„Ne, už nic neříkej, já ji tam stejně udělám," pousmála jsem se triumfálně nad svým dílem.

Poté jsem měla v plánu říct mu, abychom už šli za ostatními. Každopádně jsem místo toho zůstala stát bez sebemenšího pohybu. Strnule jsem pozorovala jeho černý šátek, který měl kolem krku. Poslední dobou ho zjevně nosí neustále, pomyslela jsem si. Své ruce jsem nesvěsila, nechala jsem je na jeho hrudi.

Hluboce se nadechl, zdravou ruku mi položil na záda a přitáhl si mě ještě o kus blíž. Věděla jsem, že musím být rudá až za ušima, tudíž jsem byla nesmírně ráda za to, že jsou mé vlasy rozpuštěné. Mé skutečné pocity beztak těžko skryly. Dýchala jsem rychleji, bylo mi najednou hrozné vedro.

Polkla jsem naprázdno a přemohla jsem se k tomu, abych zvedla oči. Všiml si toho a naše pohledy se setkaly. Po tomhle okamžiku jsem toužila tak dlouho, až mi to nyní začalo připadat neuvěřitelné. Byl tady. Držel mě. Mohla jsem cítit jeho vůni, mohla jsem si v tichosti vychutnávat ten pocit bezpečí, mohla jsem se v jeho objetí ztratit, a i přesto by bylo všechno v pořádku.

A ty jeho oči. Ten nejtemnější les, ohraničený skoro nepatrným náznakem moře. Leskly se, a to i ty mé. „Chtěla bych...," zadrhla jsem se na okamžik. „Spíš ti toho ještě musím hodně říct," přiznala jsem šeptem, hlasitost by mohla tenhle moment pokazit. A to jsem nechtěla.