Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

EPILOG

Jsem silná, ačkoliv zjišťuji, že ležím na nemocničním lůžku.

Jsem silná, ač bych se nejraději rozklepala zimou, neboť mám po celém těle husí kůži.

Jsem silná, když do místnosti přichází pracovník v bílém plášti.

Ale nedovedu zastavit pláč, jakmile mé oči padnou na květ, jež má žena na horní kapse vyšitý.

Je to znamení prohry, protože se nám nikdy nepodařilo Lotosu zcela uniknout. Nikdy. Všechno to byla jen obří síť intrik a lží. Nechali nás utéct, nechali mé přátele nadechnout se svobody. Ale ani jedno z toho netrvalo věčně.

Pocit volnosti nám byl nemilosrdně znovu odebrán.

„Jak se cítíme?" optala se žena a sedla si k mé posteli s propiskou a deskami v rukách.

Trhla jsem sebou, jelikož mě popadlo to největší nutkání vrazit jí pěstí. Ona nade mnou ale pouze zavrtěla hlavou a já tiše zanadávala. Mé tělo bylo totiž k posteli přivázané řemeny. Jako by mne snad považovali za nějaké nebezpečné zvíře.

„Bolí tě něco? Nedělá se ti špatně?" pokládala mi jednu otázku za druhou.

Hodila jsem po ní vražedný pohled. „Už hodinu se tu klepu zimou, netuším, kde jsou moji přátelé, a chci do prdele vědět, proč nedokážete přiznat svoji porážku!"

„Tělesná teplota klesá, výborně," zamumlala a podle pohybu ruky si do kolonky udělala fajfku. „Tvoji přátelé jsou v jiném patře. A ohledně tamtoho," poodstoupila od lůžka a usmála se. „My jsme Lotos, a ten nikdy neprohrává."

„Nenávidím vás," pronesla jsem s takovým důrazem na odpor v hlase, až to překvapilo i mě samotnou.

Smířeně přikývla. „Ano, já vím. Ale neboj se, všechno bude dobré. Musíme to udělat."

Vzduchem jsem jí do zad poslala imaginární šípy, ale ona mi co nevidět opět zmizela z očí. Zabouchla za sebou dveře, a ačkoliv jsem byla připoutaná, nezapomněla je řádně uzamknout.

Zadrkotala jsem zuby.

Chtěla jsem se zaměřit na něco jiného než ten všudypřítomný chlad, a tak jsem se zaposlouchala do okolních zvuků. V pozadí hrálo rádio instrumentální melodie a vedle mé postele pípaly všelijaké přístroje. Tohle snad ani nemůže být nemocnice, prolétlo mi hlavou. Vzápětí utichl poslední tón písně a k mým uším dolehl hlas moderátora:

„A nyní nejnovější události. V troskách bývalých sektorů, o nichž jsme se dozvěděli teprve nedávno, se našla mrtvá těla. Osudovým se pro nešťastlivce stal nejpravděpodobněji náhlý pád celého systému. Počet pracovníků, kteří se bohužel nedostali zavčasu do bezpečí, se pohybuje okolo dvou set. Katastrofa si ale nevyžádala pouze dospělé osoby. Speciální oddělení, v němž se podle slov majitelů nacházely děti v rámci školní exkurze, bylo výbuchem zcela zničeno. Podle kamerového systému a zápisů přeživších pracovníků se jednalo o pár jedinců, mezi něž patří například i děti úředních pracovníků, Kate a Tommy Andersonovi. Truchlícím rodinám přejeme s kolegy upřímnou soustrast..."

Nesnažila jsem se na to nijak reagovat. Můj pohled se upínal ke stropu, mé uši poslouchaly tu upravenou verzi městského rádia a já nechávala slzy, aby si hledaly cestičky po mých tvářích. Věděla jsem, že jsme ztracení. Kdo ví, kde a kdo ví, proč. Ale až tohle uslyší naši přátelé ve Městě...

Budou si myslet, že jsme mrtví.

Nebudou nás hledat.

Nepřijdou nás zachránit.